Čís. 2123.

Zajištění půdy drobným zemědělským pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.)
Požadován-li pozemek s domkem (§ 28), nelze výměnou nabídnouti pozemek bez domku. Ustanovení § 28 vztahuje se i na stavby dřevěné. Majitel takového domku není držitelem půdy, na níž pachtovaný domek stojí, nýbrž pouze držitelem pachtovních práv k této půdě. Ustanovení § 3 (4) nelze tu použíti.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1922, R II 453/22).
pachtýř Jan T. domáhal se uznání požadovacího nároku na pozemek čk. 144, na němž stálo jeho stavení, drobná pachtýřka Marie P-ová do vlastnictví pozemku čkat. 174, 180/2 a 177, stál dřevěný domek. Vlastníkem pozemků byla báňská společnost. Soud prvé stolice přiznal Janu T-ovi požadovaný pozemek do vlastnictví, Marii P-ové však přiznal pouze pozemky čk. 174 a 180/2, čk. 177 a uvedl ohledně této pachtýřky v důvodech: Dle svých údajů užívá Marie P-ová a má je propachtována i ; dle údaje Marie P-ové a dle obsahu jí přiložené kupní smlouvy ze dne 16. srpna 1902 Jan a Marie P-ovy domek čís. 73, jenž jest nyní Marie P-ové stojí na stavební parcele č. 174 od Františka a Moniky W-ových a přejali dle pachtovní smlouvy ze dne 17. září 1902 od úřadu Gabriely v K. i a jmenovaných parcel. Dle údajů Marie P-ové nebyli manželé František a Monika W-ovi s manžely Janem a Mari P-ovými nijak spřízněni ani sešvagřeni. Za věc nemovitou domku k čís. 73 na stavební parcele čís. 174 považovati nelze (§ 1 (3) zákona ze dne 27. května 1919 čís. 318 sb. z. a n.). Domek ten jest dle údajů Marie P-ové a dle obsahu předložené kupní smlouvy vystavěn jen ze dřeva; jen místo pro oheň je v něm zděno; dle odstavce 3 pachtovní úmluvy bylo pachtýřům dovoleno, vystavěti si na propachtovaných jim parcelách dřevěný domek, jejž nesměli však prodat bez souhlasu propachtovatelů. Nelze tudíž míti ve smyslu § 297 obč. zák. za to, že byl zmíněný domek vystavěn na stavební parcele čís. 174 dle úmyslu majitelů této parcely i dle úmyslu majitelů domku pro vždy a že vždy domek ten měl na zmíněné parcele státi. Dle toho nemůže si Marie P-ová, ve smyslu § 1 (3) zák. ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. odůvodnění ohledně shora jmenovaných parcel, ovšem ale ohledně stavební parcely čís. 174 a ohledně pozemkové parcely čís. 180/2 dle § 28 zákona ze dne 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n.: zmíněné parcely jsou dle údajů Marie P-ové v tomto ohledu nepopřených, plocho zaujatou jejím stavením čís. 73 a zahradou u tohoto stavení. Vzhledem na námitky propachtovatelky báňské společnosti, že jest pacht Marie P-ové podmíněn bývalým služebním poměrem jejího manžela P-a k majitelce (propachtovatelce), po léta trvajícím, ve smyslu § 3 (4) zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., že totiž byly shora zmíněné parcely propachtovány Janu P-ovi a po jeho smrti ponechány v pachtu jeho manželce Marii P-ové jen proto, že byl Jan P. n propachtovatelky zaměstnán po léta jako horník, jest poukázati na to, že byl tento pacht za týchž podmínek již roku 1902, asi rok před tím, než propachtovatelka shora zmíněné parcely koupila, a že již před rokem 1902 byly shora vytčené parcely propachtovány, aniž bylo prokázáno, že tento pacht před rokem 1902 souvisel nějak se služebním nebo pracovním poměrem pachtýřovým. Z údajů inž. Josefa K-a nelze seznati skutkové okolnosti, poukazující na domnělou souvislost zmíněného pachtu s pracovním poměrem Jana P-а. Ustanovení § 3 (4) zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., nelze vztahovati na ustanovení § 28 zákona. Posléze zmíněné ustanovení se týká, jak vidno z jeho obsahu a úmyslu, po výtce stavebních ploch, nikoli zemědělských pozemků ve smyslu § 1 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., jichž sklizeň jedině může nahraditi služební mzdu a jichž pacht tudíž jedině může býti důsledkem celoročního služebního poměru pachtýřova ve smyslu § 3 (4) zákona. Co se týče námitky propachtovatelky, že jsou shora zmíněné parcely, stavební parcely čís. 174 a pozemková parcela čís. 180/2, v zastavěné části obce K. (§ 1 (6) zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.), jest poukázati na údaje Marie P-ové, dle nichž jsou kolem zmíněných parcel jen malé chaloupky, jež jsou obklopeny zahrádkami. Ostatně nelze ani ustanovení § 1 (6) zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., vztahovati na ustanovení § 28 zákona, jenž zajišťuje, jak už shora bylo podotčeno, vlastnictví zastavěných ploch, jež, jak lze seznati z jich pojmu, mohou býti i v zastavené části obce. Totéž platí i ohledně ustanovení § 1 (7) zákona, jehož skutkové předpoklady v tomto případě ovšem nejsou ani splněny, ježto dle spisu obce K. tato přednostního svého nároku ve smyslu tohoto ustanovení dle čl. I. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 166 sb. z. a n. neuplatnila. Konečně třeba vytknouti, že součástmi podniku důlního stavební parcela čís. 174 a pozemková parcela čís. 180/2 dle údajů inž. K-a dosud nejsou. Okolností, že bude propachtovatelka jednou zmíněných parcel snad potřebovati k provozu hor, nebyla by vzhledem na ustanovení § 28 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., zdůvodněna právní závaznost nabídky majitelky propachtovatelky ve smyslu § 5 cit. zákona pro pachtýřku Marii P-ovou. Rekursní soud vyhověl stížnosti báňské společnosti potud, že uložil soudu prvé stolice, by doplnil řízení a výrok v tom směru, zda a který náhradní pozemek má Jan T. přijmouti, vyhověl též stížnosti Marie P-ové, že jí přiznal požadovací nárok i na pozemek čk. 177. Důvody: Proti požadovacímu nároku Jana T-а namítá báňská společnost, že bude potřebovati požadovaného pozemku k rozšíření závodu. Oprávnění pachtýřů, požadovati pozemky do vlastnictví, soudem správně zjištěno a stěžovatelkou nijak nevyvráceno. Jen co se týče potřeby pozemku ku rozšíření závodu, bylo ve smyslu § 5 (2) zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. vyhraditi další řízení ku zjištění, zdali dotyčná žádost stěžovatelky jest oprávněna či nikoli. Zákonem stanovena jednak povinnost pachtýře, za jistých předpokladů náhradní pozemky přijati, jednak povinnost pronajímatele takové, náhradní pozemky nabídnouti. Otázku, kdy nabídku tuto jest učiniti, zákon neřeší, a v § 12 stanovena lhůta toliko pachtýři. Dle znění zákona lze nárok z § 5 (2) snad uplatniti kdykoliv i po pravomoci nálezu o požadovacím právu, jistě však vznešení nároku není (§ 17 (3) zákona) opožděno, stalo-li se, jako tuto, ve stížnosti, jíž v tomto směru bylo vyhověti. Co se týče stížnosti Marie P-ové, jest rozhodným, zda uzná se právní poměr vlastníka dřevěného domku, zřízeného na cizím pozemku se svolením majitele, k půdě, na niž domek stojí, za držbu této půdy. Rekursní soud poměr ten držbou uznal. Tím, že v § 1 (1) a (3) zákona mluví se o právních předchůdcích v držbě a nikoliv ve vlastnictví nemovitosti, zřejmě klade se důraz na skutečný poměr osoby k věci, jenž tu má rozhodovati, a za skutečný takový poměr dlužno též uznati poměr vlastníka třeba jen dřevěné stavby na cizím pozemku. Přizná-li se však právnímu předchůdci manželů P-ových držba nemovitosti, jest předpoklad zákona splněn, jelikož pozemková parcela 177 byla společně se stavební parcelou 174 a pozemkovou parcelou 180/2 obdělávána, a bylo stěžovatelce požadovací právo přiznati také ohledně oné pozemkové parcely. Ohledně stavební parcely 174 a pozemkové parcely 180/2, požadovací právo uznáno vším právem. Třebaže se stěžovatelka v řízení o otázce, zdali parcely 174 a 180/2 jsou plochou, zaujatou domkem čís. 73 a zahrádkou u tohoto stavení, nevyjádřila, nebylo to, jak v stížnosti tvrzeno, zjištěno jen v základě udání Marie P-ové, nýbrž také obsahem předložené jí kupní smlouvy ze dne 16. srpna 1902 a měla stěžovatelka na vůli, i ve stížnosti správnost tohoto zjištění vyvrátiti. Zjišťovati, zda-li Marie P-ová byla dědičkou Jana P-a, bylo by zbytečným, jelikož dle § 1 (1) a (3) zákona dostačuje, předcházel-li pacht manželky (také manžela), aniž by otázka dědictví mezi manžely byla rozhodnou. Že by §em 28 zákona byly dotčeny jen zděné domy a ne také dřevěné, nemá ani v doslovu zákona, ani ve zřejmém jeho smyslu opory. Důvodně konečně také uznáno, že předpokladu § 3 (4) zákona tu není, jelikož z okolnosti, že pacht byl zde před rokem 1902 za týchž podmínek, jako po 1902, když nabyl domku závodní dělník, jasně plyne, že služební poměr nabyvatele s pachtem podstatně nesouvisel.
Nejvyšší soud (1) zrušil ku stížnosti Jana T-а usnesení rekursního soudu, pokud jím bylo soudu prvé stolice uloženo doplniti řízení a výrok v tom směru, zda-li a který náhradní pozemek jest Janu T-ovi přijmouti, 2) ku stížnosti propachtovatelky obnovil usnesení prvého soudu, pokud jím byl zamítnut požadovací nárok Marie P-ové na pozemek čk. 177.
Důvody:
Podle § 5 (2) zák. o drob. pacht. jest ovšem pachtýř povinen přijati na místě požadovaného pozemku pozemek jiný, když vlastník potřebuje požadovaného pozemku k dalšímu provozu hor nebo jich zajištění do budoucnosti. Zákon má tu patrně na mysli především požadovací nároky podle § 1 zákona, vztahující se na zemědělské pozemky. Takový pozemek lze nahraditi jiným pozemkem stejné hodnoty, aniž by pachtýř utrpěl nějaké újmy. Požadovací nárok stěžovatelů opírá se však o § 28 zákona, který dává pachtýři právo vlastnické, nejen k pachtovanému pozemku, nýbrž jak stavem na něm zbudovanému. Takovému pachtýři není postoupeno jiným po , třeba stejně cenným, na kterém není domku a bylo by to zřejmým mařením úmyslu § 28 zákona, kdyby pachtýř měl býti donucen, spokojiti se s jiným pozemkem bez domku. Stěžovatelé povinnými, by přijali na místě požadovaného jiný pozemek a jest tudíž rekursním soudem nařízené zbytečným. O tom, zda by stěžovatelé byli povinni přijmouti jiný domek s , netřeba uvažovati poněvadž takové nečiní.
Co se týče požadovacího Marie P-ové k pozemku č. p. 177, , že majitel domku na najatém pozemku , jest i držitelem půdy, na níž domek stojí, a z toho , že i Marie P-ová dle § 1 (1) zák. o drob. pacht. může . Tomuto mínění nelze přisvědčiti. Majitel takového domku není držitelem půdy, na níž domek stojí, nýbrž pouze držitelem pachtovních práv k této půdě. Předpoklad rekursního soudu není tedy správný a tím se stává vratkým i závěr z něho vyvozovaný. Ustanovení § 1 (4) zákona o započtení pachtovní doby v držbě nemovitosti, s níž jest požadovaný pozemek . Okresní soud oduznal tudíž Marii P-ové požadovací nárok na pozemek čís. kat. 177 právem. Naproti tomu jsou námitky vlastnice proti požadovacímu nároku Marie P-ové na pozemky čp. 174 a 180/2 bezpodstatnými. Námitky ze § 28 zákona se vztahují jen na budovy zděné a nikoliv na budovy dřevěné a že požadovací nárok jest vyloučen též podle § 3 poslední odstavec zákona, , rekursní soud, na jehož odůvodnění se stěžovatelka poukazuje.

Citace:

č. 1831. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 742-743.