Čís. 1856.
Podpacht myslivosti není (v Čechách) dovolen.
(Rozh. ze dne 19. září 1922, Rv I 992/22.)
Žalobce, jenž měl od honebního výboru (v Čechách) v pachtu společenstevní honitbu, přenechal ji žalovanému do podpachtu. Ježto byl proto honebním výborem pozastaven, domáhal se, vyzvav dříve marně žalovaného, by upustil od podpachtu, žalobou, by podpachtovní smlouva byla prohlášena bezúčinnou a by žalovanému bylo uloženo, to uznati a od výkonu myslivosti upustiti. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání uplatňuje pouze dovolací důvod nesprávného posouzení věci po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). S názorem jeho, že jest podpacht myslivosti přípustným, nelze souhlasiti. Jest sice pravda, že zákon o myslivosti pro Čechy ze dne 1. června 1866, čís. 49 z. zák. nepřevzal ustanovení § 12 nař. min. vnitra ze dne 15. prosince 1852, čís. 257 ř. zák., prohlašující podpacht honitby bez povolení politického úřadu za neplatný (sr. § 49 cit. zák.) a že zmíněný zákon neobsahuje výslovného zákazu podpachtu, leč z celého obsahu jeho plyne, že podpacht myslivosti není dovolen. Při úpravě výkonu práva myslivosti hrály značnou roli ohledy veřejnoprávní, neboť jde v prvé řadě o to, by bylo zabráněno vyplenění revíru. Možno tu pomlčeti o samostatném výkonu honebního práva (§ 2 a 3 honeb. zák.), kde zmíněné nebezpečí nepřijde v úvahu, jsouc vzhledem k totožnosti zájmu majitele pozemku a zároveň vykonavatele honitby v pravidelných případech vyloučeno. Jinak jest tomu, раk-li jde o výkon myslivosti honebním družstvem (§ 4 honeb. zák.). Tu dlužno již stanoviti určité záruky v zájmu veřejném. A zákon je také stanoví, předpisuje společenstvu, jakým způsobem dlužno právo myslivosti vykonávati. § 6 honeb. zák. rozeznává tu dvojí způsob; jednak propachtování myslivosti, jednak výkon pro společenstvo samo. V tomto případě, jenž zajisté jest pro ohrožení zájmu společenstva a nepřímo i veřejnosti méně nebezpečným, nežli propachtování, předpisuje zákon, že honitbu lze vykonávati pouze odborníky, jichž jakost určuje pak podrobněji § 1 zákona ze dne 21. února 1870, čís. 15 z. zák. pro Čechy. Určuje-li již v tomto případě zákon přesně způsob výkonu myslivosti, tím spíše dlužno opatrně postupovati při propachtování honitby, kdy zajisté nebezpečí vybití revíru je větší. Honební výbor určí, zda jest myslivost propachtovati z volné ruky či veřejnou dražbou (§ 13 honeb. zák.). Že z volné ruky nebude pacht udělen každému, nýbrž že bude — ovšem snad kromě nabízené úplaty — po výtce přihlíženo k osobním vlastnostem uchazečovým, plyne z povahy věci samé. Nejinak jest tomu, byla-li myslivost propachtována veřejnou dražbou. Zákon sám činí ovšem způsobilost pachtýřovu závislou pouze na tom, zda mu lze vydati honební lístek (§ 16, 28 honeb. zák.). Leč honební výbor může zajisté vhodně upravenými dražebními podmínkami obmeziti okruh uchazečů na př. na příslušníky téže obce, téhož okresu neb ve směrech jiných. Muže si po případě též vyhraditi právo, odstoupiti od dražby, nebude-li pokládati vydražitele za způsobilého. Zákon v tom směru obezřetnosti honebního výboru nikterak neobmezuje a nelze opačný úmysl z něho vyčísti, kdyžtě v případě, shora uvedeném (výkon honitby společenstvem), tak opatrně si počíná. Zásada, právě uvedená, byla by však zcela zvrácena, kdyby byl podpacht myslivosti dovolen. Nastala by možnost obcházení zákona, jež i dovolání ku konci svých vývodů připouští, pachtýř by mohl zcela libovolně, neohlížeje se na zájem honebního společenstva a tím i na zájem veřejný, dáti myslivost v podpacht komukoliv, výběr pachtýřu společenstvem stal by se zcela bezvýznamným a revír hleděl by přečasto vstříc vyplenění. Tím není řečeno, že by snad nemohly nastati i případy opačné, jak uplatňuje dovolání, tvrdíc, že žalovaný podpachtýř zvelebil revír, žalujícím pachtýřem vybitý, leč to jsou případy řídké, nehledíc k tomu, že jde o pouhé tvrzení, jehož podstatností netřeba se obírati, ježto tu jde pouze o zásadní řešení otázky právní, již ostatně dlužno řešiti jednolitě. Vývody dovolání, pokud zabývají se právem, platným na Moravě a ve Slezsku, jsou zcela lichými, jdeť o zcela různou úpravu práva, a netřeba se jimi zabývati. Z důvodů uvedených trvá dovolací soud při svém názoru, že podpacht myslivosti není dovolen, vysloveném již v rozhodnutí z 29. října 1919, č. j. Rv I 492/19/1 čís. 309 civ. sb.