Č. 103.

Stavební právo: 1. Člen obce, který nenáleží k osobám uvedeným v § 12 stav. ř., není legitimován k rekursu v řízení parcelačním, třeba se dovolával instančních rozhodnutí na ochranu schváleného plánu polohy. — 2. Straně nepřísluší právní nárok na výkon úřední moci dozorčí.
(Nález ze dne 10. května 1919 č. 2229.)
Prejudikatura: k 2.: nález č. 71 Sbírky a další stálá judikatura nejv. spr. s.
Věc: Max Egon Fürstenberg, držitel panstva Křivoklátského (adv. Dr. Julius Jentsch z Prahy) proti Zemské správní komisi král. Českého (za spolužalovaného MUDra Jak. Koutníka adv. Dr. Ign. Arnstein z Prahy) o parcelaci pozemků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. — Stěžovatel jest povinen, aby spolužalované straně do 14 dnů po doručení nálezu pod exekucí zaplatil útraty řízení před nejvyšším správním soudem zmírněnou částkou 200 K.
Důvody: Podáním ze dne 4. března 1916 zažádal MUDr. Jak. Koutník, lékař v Lánech, u obecního úřadu v Lánech za povolení parcelace pozemků č. kat. 132 a 164.
O žádosti té konáno bylo komisionelní jednání dne 30. června 1916. Při tomto jednání žádali zástupcové Maxe Egona Fürstenberga, aby parcelace upravena byla vzhledem ku hlavním, ulicím schváleného plánu polohy obce, aby vody dešťové a splaškové odváděny byly tak, by nestékaly do panských rybníků, a namítali, že měl býti k parcelaci pozván lékař k vyjádření po stránce zdravotní. Proti těmto námitkám vytkl parcelant již při komisionelním jednání, že Max Egon Fürstenberg neměl býti k parcelačnímu jednání zván, ježto jeho pozemky nesousedí s pozemky parcelačními. Výměrem ze dne 20. srpna 1916 dáno bylo parcelantovi podle usnesení obecního výboru povolení k parcelaci mezi jiným s podmínkou, že bude přesně dodržena regulace hlavních ulic dle schváleného plánu polohy, že ulice budou zřízeny, jak uvedeno v protokolu a plánu polohy, že vody dešťové a splaškové nesmějí býti sváděny do panských rybníků, a že s prováděním, parcelace počne se na určitých, blíže označených staveništích. Do tohoto výměru podali stížnost k okresnímu výboru v Novém Strašecí jak Max Egon Fürstenberg svým ředitelem JUDrem Jindřichem Slukou, tak i parcelant MUDr. J. Koutník.
Okresní výbor rozhodl ve schůzi z 5. října 1916 tím způsobem, že stížnosti Maxe Egona Fürstenberga vyhověl, v odpor vzatý výměr obecního úřadu zrušil, spornou parcelační žádost zamítl a dále prohlásil, že o stížnosti MUDra Koutníka bude jednáno, až právní moci nabude rozhodnutí předchozí. Jako důvody uvedl výslovně toto: »Kníže z Furstenbergu opírá svoji stížnost o to, že parcelační plán odporuje plánu polohy. Námitka tato není námitkou soukromoprávního rázu, jaké má na zřeteli § 12 stav. ř., nýbrž je námitkou veřejného práva, na niž má stavební úřad vzíti zřetel z moci úřední. Jestliže však stavební úřad 1. instance k této okolnosti nepřihlížel, sluší pokládati každého občana za oprávněna, aby podal stížnost k ochraně plánu polohy; ano kdyby ani žádné stížnosti po té stránce podáno nebylo, musil by přes to stavební úřad vyšší instance zakročiti proti porušení schválení plánu polohy z moci úřední. Lze tedy stížnost knížete z Fürstenbergu pokládati za stížnost dozorčí k ochraně schváleného plánu polohy a nelze po této stránce knížeti z Fürstenbergu upříti legitimaci.«
Na toto rozhodnutí okresního výboru podal stížnost k zemské správní komisi král. Českého parcelant MUDr. J. Koutník. Zemská správní komise rozhodnutím ze dne 1. března 1917 č. 6257 zrušila toto rozhodnutí a uložila okresnímu výboru, aby vydal nové rozhodnutí o obou stížnostech jak knížete z Fürstenbergu, tak i MUDra Koutníka. V důvodech se praví:
»Ve stížnosti, o které vydáno bylo v odpor vzaté rozhodnutí, namítá Max Egon kníže z Fürstenbergu, že sporný parcelační plán nebéře zřetele ke schváleném i plánu polohy. Okresní výbor pokládaje za oprávněna ke stížnosti každého občana, jestliže stížnost jeho chrániti má schválený plán polohy, uznal z tohoto důvodu Maxe Egona knížete z Fürstenbergu za oprávněna k podání sporné stížnosti. Otázku oprávněnosti k podávání námitek, resp. stížnosti dlužno posuzovati dle předpisů stavebního řádu pro jednotlivá řízení stavební.
Dle těchto dlužno v řízení o schválení plánu polohy pokládati za oprávněna ku podání námitek, resp. stížnosti každého držitele pozemkového neb domovního objektu v obci.
Zásada tato však neplatí v řízení parcelačním, kde k podání námitek, resp. stížnosti oprávněny jsou pouze osoby vyznačené v § 12. stav. řádu. V daném případě jedná se o schválení parcelace naznačených pozemků. Slušelo proto v odpor vzaté rozhodnutí jakožto na mylném právním podkladě spočívající zrušiti a rozhodnouti v naznačeném smyslu.«
Ve stížnosti tvrdí Max Egon Fürstenberg především, že naříkané rozhodnutí mu neprávem upírá legitimaci ke stížnosti s poukazem na § 12. stav. řádu, protože tu nejde o námitku soukromoprávní, nýbrž o veřejné právo, k jehož ochraně je každý povolán i když není členem obce a zemská správní komise byla proto povinna, takovou stížnost věcně přezkoumati. To plyne již z ustanovení §u 133 stav. ř. Parcelační plán musí dle §u 10 stav. ř. býti vypracován dle schválených plánů polohy, pročež plány, které tomu neodpovídají, nutno odmítnouti, neboť dle § 5 stav. ř. »platí schválené plány polohy pro veřejné silnice, ulice a náměstí v nich upravené ohledně směru, polohy a niveau a nesmí se při pozdějším provádění (tedy i při parcelaci) od upravení v tomto trojím ohledu státi žádná odchylka,« leda že by se znova zavedlo řízení dle §u 4 stav. ř., což se nestalo. Dle názoru zemské správní komise by však mohl předpis zákona býti obcházen prostě tím, že by parcelant, nestaraje se o plány polohy, práva neznalému obecnímu výboru předložil a jím si dal schváliti parcelační plán jen jeho zájmům vyhovující. Plán polohy je listinou důležitou pro rozvoj obce a má stejný význam pro všecky poplatníky, kteří jsou proto stejně oprávněni vystoupiti proti porušení plánu polohy, zejména když všecky snahy okrašlovací mají býti obětovány soukromému zájmu parcelantovu a vedlejší budovy, které se jinak zakládají v pozadí, jako stáje, kolny, skladiště dříví a záchody, mají se umístiti do hlavní třídy schváleného plánu polohy. Stěžovatel je největší poplatník obce Lán, nelze tedy jeho stížnost podanou v zájmu veřejného práva odbývati neodůvodněnou poznámkou, že není legitimován. Skutečnost, že si žádný soused parcelantův nestěžoval, je bezvýznamná. Zemská správní komise měla ostatně usnesení obecního výboru v Lánech již proto z úřední povinnosti zrušiti, že se zástupce obecního úřadu při místní komisi dne 30. června 1916 připojil k vývodům virilisty hospodářského správce Richarda Schneidra a protože povolení parcelační pod 1. a 2. požaduje nemožné věci, předpisuje-li, že Dr. Koutník může rozděliti oba pozemky na stavební místa dle parcelačního plánu, ale při tom má dodržeti ustanovení schváleného plánu polohy.
Nejvyšší správní soud řídil se při rozhodování svém těmito úvahami:
Především dlužno konstatovati, že naříkaným rozhodnutím byla stěžovateli upřena rekursní legitimace v řízení o rozdělení pozemku na místa stavební dle §§ 10 a násl. stav. ř. a že tedy není příčiny řešiti otázku, zda by stěžovateli příslušelo právo rekursní v řízení o změně plánu polohy dle § 5 stav. ř.
Žalovaný úřad vycházel při svém rozhodnutí z právního názoru, že v řízení rozdělovacím přísluší právo rekursní toliko oněm interesentům, kteří dle § 12 stav. ř. mají býti přibráni ke komisionelnímu zkoušení plánu rozdělovacího, tedy zejména sousedům, jichž zájmů se žádané rozdělení dotýká, kdežto stěžovatel, jenž v řízení správním nikdy netvrdil, že by náležel k tomuto zákonem vymezenému kruhu osob, vyvozuje své právo rekursní již z té okolnosti, že povolenou parcelací porušuje se — dle jeho mínění — schválený plán polohy, k jehož ochraně může prý se chopiti opravných prostředků kterýkoli člen obce, tím spíše pak stěžovatel jako největší poplatník v obci. Nejvyšší správní soud nemohl se přikloniti k tomuto právnímu náhledu stížnosti, neboť řízení ve věcech parcelačních dostalo se v části 2 stav. řádu zvláštní zákonné úpravy a ustanovení § 12 stav. ř. ve spojení s § 132 stav. ř. nedopouští žádné pochybnosti o tom, že k opravným prostředkům v řízení parcelačními jsou legitimováni toliko oni interesenti, kterým zákon v § 12 stav. ř. přiřknul procesní postavení strany v řízení komisionelním.
Jiné osoby, jež v řízení parcelačním postavení procesní strany nemají, nemohou tedy, postrádajíce legitimace procesní, vůbec chápati se opravných prostředků, tedy ani na ochranu tvrzených zájmů veřejných.
Žalovaný úřad byl proto v plné shodě se zákonem, když odepřel stěžovateli právo rekursní, jež tento byl opíral pouze o tu okolnost, že je v obci poplatníkem a že jde o ochranu schváleného plánu polohy.
Na věci nemění ničeho okolnost, že stěžovatelovým zástupcům nebylo bráněno účastniti se komisionelního řízení o projektu parcelačním, neboť z této pouze faktické okolnosti o sobě nemohla vyplynouti pro stranu procesní práva zákonem nepřiznaná.
Pokud snad stížnost uplatňuje názor, že naříkané rozhodnutí jest i proto nezákonné, že žalovaný úřad měl po rozumu ustanovení §u 133 stav. ř. jako úřad dozorčí povinnost zakročiti, aby byl řád stavební náležitě vykonáván a zachováván, stačí poukázati k tomu, že stranám nepřísluší právní nárok na výkon úřední moci dozorčí (nález nejvyššího správního soudu ze dne 1. dubna 1919 čís. 1615) a že by tudíž stížnost k nejvyššímu správnímu soudu po té stránce byla nepřípustnou (§ 2, odst. 1 zák. ze dne 22. řřjna 1875 čís. 36 ř. z. na rok 1876 a § 2 zák. ze dne 2. listopadu 1918 čís. 3 sb. zák.).
Stížnost jest tudíž v každém směru bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 103. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 230-233.