Č. 9054.

Dávky za úřední úkony. — Justiční správa:* Min. sprav., vydávajíc osvědčení o právu, platném v cizině, jedná jako úřad správní; neodporuje proto předpis pol. Ch č. 3 vl. nař. č. 254/26 ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 53/25.
(Nález ze dne 9. února 1931 č. 1672/29.)
Věc: Berthold R. v P. proti ministerstvu spravedlnosti o dávku za úřední úkony.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byla st-li ve smyslu zák. č. 53/25 a sazební položky Ch 3 vl. nař. č. 254/26 za osvědčení o právu platném v cizině předepsána solidárně s firmou Brůder K. v M. dávka za úřední úkony ve výši 400 Kč.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss takto: Stížnost vytýká, že ustanovení položky Ch 3 vl. nař. č. 254/26 odporuje § 1 zák. č. 53/25, jehož platnost byla zák. č. 253/26 prodloužena, poněvadž toto ustanovení dovoluje vybírati dávku jen z úředních úkonů ve věcech správních, kdežto min. sprav., na které se soud obrací ve smyslu § 271 c. ř. s. se žádostí o zakročení, nejedná jako úřad správní, nýbrž jako pomocný orgán moci soudcovské ve věci soudní.
Tato námitka jest bezdůvodná, neboť stanoví-li zákon, že možno vybírati dávku za úřední úkony ve věcech správních, staví proti sobě věci správní a věci soudní, pro které jest poplatek upraven zvláštními zákony. O věci soudní v tomto smyslu možno však mluviti jen tehdy, vzešla-li u soudu, nemůže však býti sporu o tom, že min. sprav, není soudem. Zakročí-li min. třeba k žádosti soudu za tím účelem, aby soudu opatřilo právní podklad pro rozhodování, nevyvíjí tím činnost soudní, nýbrž činnost správní, jeho úkon předsevzatý k žádosti soudu není aktem soudnictví, nýbrž úředním úkonem úřadu správního ve věcech správních. Neodporuje proto předpis položky Ch č. 3 vl. nař. č. 254/26 ustanovení § 1 zák. č. 53/25.
Stížnost uplatňuje dále, že důkaz o obsahu předpisů rakouského zákona o obchodních zástupcích navrhovala pouze strana žalovaná, nikoliv též st-l, který vystupoval jako žalobce. Nezavdal tedy st-1 k úřednímu úkonu příčiny a nemohla mu proto dávka býti uložena. — Nss nemohl ani tuto námitku shledati důvodnou.
Podle zmíněné sazební položky lze vyměřiti dávku za osvědčení o právu platném v cizině, které se stalo buď k žádosti stran neb k žádosti soudu v zájmu strany. V daném případě není sporno, že žádost nebyla u žal. úřadu podána stranou samou, nýbrž soudem.
Dle § 271 c. ř. s. jest právo platné v cizině prokázati jen tehdy, není-li soudu známo. Při vyšetřování těchto norem není soud vázán na průkazy stranami nabídnuté, nýbrž může šetření k tomu účelu potřebné provésti z moci úřední a zvláště, je-li toho třeba, dožadovati se zakročení min. sprav. Může tedy žádost soudu za osvědčení o právu platném v cizině býti podána k návrhu jedné neb obou procesních stran, ale může soud i z moci úřední o osvědčení takové u min. sprav. zakročiti.
Jde pak o to, a bylo zkoumati, zda možno v daném případě tvrditi, že nikoli st-l, nýbrž druhá strana procesní zavdala příčinu ke zpoplatněnému úkonu, neboť pak by dle odst. 2 § 1 zák. č. 53/25 dávková povinnost stihla pouze tuto druhou procesní stranu.
Z připísu obchodního soudu v Praze ze 3. října 1928 jest patrno, že strany nečinily u žal. úřadu návrh na vyžádání osvědčení, nýbrž že soud tak učinil za účelem řešení sporného případu sám a že podnět k tomuto zakročení zavdalo tvrzení jak žalobce tak žalované strany, že nutno pro sporný případ použiti práva rakouského. Spočívá tedy zjištění nař. rozhodnutí, že i st-l zavdal podnět k vyžádání osvědčení, na řádném skutkovém podkladě a mohl pak úřad v důsledku toho dávku uložiti i st-li.

Citace:

č. 9054. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 384-385.