Čís. 1110.
Nestačí potvrzení zůstavitelovo, že spis jest jeho poslední vůlí.
Každý svědek musí připojiti ku svému jménu dodatek, vyznačující jeho vlastnost jako svědka poslední vůle.
Uhasnutí platnosti testamentu vojenského uplynutím šesti měsíců od superarbitrace.
(Rozh. ze dne 28. června 1921 Rv I 298/21.)
Zůstavitcl zřídil dvě závěti, v nichž souhlasně ustanovil dědicem Josefa D-a. Prvou dne 9. května 1915, kdy konal službu vojenskou, druhou
pak dne 30. srpna 1916. Prvá závěť nebyla psána vlastnoručně zůstavitelem, nýbrž jen jím a dvěma svědky podepsána. Rovněž druhá závěť
byla psána osobou třetí, zůstavitel neprohlásil výslovně před svědky, že
jde o jeho závěť a ze tří svědků pouze jeden podepsal se s dodatkem:
»svědek poslední vůle«. Zůstavitel vystoupil z aktivní služby vojenské
následkem superarbitrace dne 12. ledna 1917; zemřel pak dne 14. října
1918. K pozůstalosti přihlásil se dědic ze zákona a Josef D. ze závěti. Byv
poukázán pozůstalostním soudem na pořad práva, domáhal se zákonný
dědic neplatnosti závěti. Procesní soud prvé stolice žalobě
vyhověl. Důvody: Poslední vůli ze dne 9. května 1915 zřídil zůstavitel v době, kdy byl ve službě vojenské; není psána vlastnoručně zůstavitelem,
nýbrž jen jím a dvěma svědky podepsána. Tuto závěť dlužno považovati
za závěť privilegovanou, jež, předpokládajíc, že platně byla zřízena, pozbyla platnosti uplynutím šesti měsíců od vystoupení zůstavilele z aktivní
služby vojenské, které nastalo dnem 12. ledna 1917, kdy byl zůstavitel
s udělením invalidní pense superarbitrován, načež byl pak dne 18. dubna
1917 přikázán do evidence vojenské invalidovny v Praze (1. díl služebních pravidel pro vojsko z r. 1873). Otázku, byla-li citovaná závěť platně
zřízena zůstavitelem, jenž dne 14. října 1918 zemřel, řešiti nepokládal
soudní dvůr vzhledem k uplynutí jmenované šestiměsíční doby za nutné.
Poslední vůle ze dne 30. srpna 1916 nebyla zůstavitelem vlastnoručně
psána, nýbrž jen podepsána a jest neplatnou, poněvadž při zřizování jejím
nebyly zachovány formálnosti předepsané v § 579 obč. zák., ncboť žádný
ze slyšených testamentárních svědků, jimiž byli František S., Theodor J.
a Josef P., ani při zřizování poslední vůle přítomná manželka žalovaného
Barbora D-ová rovněž jako svědkyně slyšená nepotvrdila, že by byl
zůstavitel dne 30. srpna 1916, poslední vůli zřizuje, přehlásil výslovné
písemnost za svou poslední vůli, a dále také ze svědků na poslední vůli
podepsaných pouze Theodor J. připojil k svému podpisu přídavek: »svědek poslední vůle«, neučinili toho však svědci další, neboť před jejich podpisy jsou pouze vodorovné čárky a za jejich podpisy není žádného dodatku. Bylo proto na neplatnost obou posledních vůlí uznati a nebylo do
výroku rozsudečného pojato, že se má pozůstalost nyní projednávati dle
zákona, neboť to jest již věcí pozůstalostního soudu, aby, maje zření k tomuto rozsudku, projednal pozůstalost podle zákona nebo podle nějaké
jiné dodatně snad nalezené závěti. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Důvody: Zůstavitel zanechal dvě poslední vůle a to prvou z 9. května
1915, kterou sepsal v době, kdy se nalézal ve službě vojenské. Soud prvé
stolice považuje tuto poslední vůli za testament privilegovaný a, zjistiv,
že zůstavitcl dne 12. ledna 1917 z aktivní služby vojenské vystoupil, dospěl k názoru, že testament ten pozbyl platnosti uplynutím šestiměsíční
lhůty od vystoupení zůstavitele z této služby. Odvolatel vytýká tu rozsudku, že zůstavitel nebyl ve skutečnosti z vojenské služby a vojenského
poměru propuštěn, nýbrž jen na dovolené a vojenským úřadem do nemocnice dán, důsledkem čehož soud prvý následkem chybného předpokladu k nesprávnému úsudku došel. Uplatňuje zde tedy odvolatel oba
odvolací důvody, ale neprávem. Dle záznamního listu náhradního praporu
pěšího pluku, soudem procesním vyžádaného, byl zůstavitel dne 12. ledna
1917 jako ke každé službě v domobraně nezpůsobilý superarbitrován,
přiznána mu pense invalidní a dne 18. dubna 1917 byl přikázán do evidence vojenské invalidovny v Praze. Z tohoto sdělení vyplývá přece jasně,
že zůstavitel dnem 12. ledna 1917 z aktivní služby vojenské následkem
superarbitrace vystoupil. Je-li tomu tak, pak dle zřejmého ustanovení služebního řádu pro vojsko z r. 1873 testament ten uplynutím 6 měsíců od
vystoupení z aktivní služby vojenské, tedy od 12. ledna 1917 platnosti
pozbyl. Pokud jde o druhý testament ze dne 30. srpna 1916, odvolatel
mylně se domnívá, žr platnost této poslední vůle nutno posuzovati dle starého znění § 579 obč. zák. a jsou důsledkem toho závěry jeho na základě
tohoto předpokladu budované, nesprávné. Vždyť § 58 cis. nař. ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. z., o třetí dílčí novele k všeobec. obč. zákonu stanoví, že ustanovení § 55 vztahují se i na poslední pořízení, která zřízena byla před 1. lednem 1917. A právě § 55 obsahuje nové znění § 579
obč. zák. Ve dvou směrech různí se ustanovení, nyní platně, od ustanoveni
dřívějšího. Dle tohoto stačilo, když zůstavitel před svědky potvrdil, že
spis je poslední jeho vůle, dle nyní platného ustanovení se však vyžaduje,
aby zůstavitel před svědky výslovně prohlásil, že spis obsahuje jeho poslední vůli. Ustanovení nynější je tedy přísnější než bylo dříve. Další
změna spočívá v tom, že dle dřívějšího ustanovení musili se svědkové
podepsati na spisu s dodatkem »jako svědkové poslední vůle«, kdežto
nyní stačí, když svědkové podepíší spis s dodatkem, z něhož patrna je
vlastnost jejich jako svědků. Vývody odvolání opírající se o staré znění
§ 579 obč. zák. jsou tedy správny potud, že nevyžadovalo se, aby zůstavitel před svědky výslovně prohlásil, že spis obsahuje jeho poslední vůli,
nýbrž mohlo postačovati, když stalo se tak i mlčky nebo znameními, ale
za platnosti nového znění § 579 obč. zák. obstáti nemohou. Zákon tedy
předpisuje, aby zůstavitel před svědky, z nichž aspoň dva současně přítomni býti musí, výslovně prohlásil, že spis obsahuje jeho poslední vůli.
Skutečnost ta však prokázána nebyla. Svědkové poslední vůle František
Š. a Josef P. potvrdili, že neslyšeli, že by byl zůstavitel řekl, že to je jeho
poslední vůle a svědek Theodor J. určitě potvrdil, že zůstavitel neřekl
výslovně: »to je moje poslední vůle«. Zjištění, která soud na základě těchto
výpovědí dovodil, jsou tedy bezvadná. Z nich plyne, že zůstavitel neprohlásil výslovně před svědky, že spis obsahuje poslední jeho vůli. Není zde
tedy formy §em 579 obč. zák. předepsané a není proto sporné pořízení
platné. Toto je však neplatné také proto, poněvadž nebylo šetřeno další
předepsané formy, totiž, že dva svědkové František Š. a Josef P. nepodepsali poslední vůli s dodatkem, z něhož byla by patrna jejich vlastnost
jako svědků. Tento dodatek musí každý svědek sám k svému podpisu
připojiti, čehož však v tomto případu není. Soud prvý, dospěv k názoru,
že testament ze dne 30. srpna 1916 z důvodu nedostatku forem §em 579 obč. zák. předepsaných je neplatný a vyhověv proto žádání žalobnímu,
posoudil věc po stránce právní správně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud přichází v úvahu poslední vůle z 30. srpna 1916, jde v rámci
uplatněného nároku v podstatě o to, jsou-li tu náležitosti předepsané
§em 579 obč. zák. v novém znění, jenž jest pro posouzení věci dle § 58
nov. směrodatným, poněvadž byla poslední vůle zřízena 30. srpna 1916.
Zákon žádá plnou záruku toho, že spis obsahuje poslední vůli zůstavitelovu. Nespokojuje se pouhým potvrzením, že spis jest jeho poslední vůlí,
nýbrž žádá, aby zůstavitel výslovně prohlásil před svědky ve zmíněném
předpisu uvedenými, že spis obsahuje jeho poslední vůli. Přísná mluva
zákona je jasna a určitá, zůstavitel musí tak prohlásiti, závěry nebo výklady v tomto směru nestačí. Není-li takového prohlášení, není vyhověno
zákonu. Že zůstavitel takového prohlášení učinil, nebylo prokázáno, a nebyla zachována forma zákonem předepsaná (§ 579 obč. zák.). Svědci se
musí podepsati na spisu s dodatkem, jenž ukazuje na jejich vlastnost jako
svědků. Ani v tomto směru nebylo vyhověno zákonu, poněvadž spis takového dodatku neobsahuje, jak bylo v podstatě správně vyloženo nižšími
soudy. Jinak se odkazuje k důvodům napadeného rozsudku v podstatě
případným, jež nebyly zvráceny vývody dovolání. Dovolání nemá podstaty.