Č. 10192.


Váleční poškozenci. — Vojenské věci: * Zákon č. 142/ 20 Sb. o požitcích válečných poškozenců nevztahuje se na vojenské gážisty v záloze.
(Nález ze dne 2. prosince 1932 č. 18090.)
Věc: Dr. Pavel H. v Praze (adv. Dr. Emil Pollak z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (odb. r. Dr. Vojt. Elsnic) o přihlášku o důchod invalidní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 19. července 1929 odmítl zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Čechách přihlášku st-lovu o důchod invalidní, ježto jeho možný nárok na důchod válečných poškozenců, nebyv uplatněn do 31. prosince 1923, zanikl promlčením. Min. soc. péče, rozhodujíc o odvolání z tohoto rozhodnutí podaném, nař. rozhodnutím výměr první stolice zrušilo a nařídilo, aby byl celý spis postoupen k příslušnému jednání mno; výrok ten odůvodnil takto: »Zákon č. 142/20 o požitcích válečných poškozenců nevztahuje se podle § 44 na vojenské gážisty. St-1 utrpěl, jak ve stížnosti tvrdí, otravu plynem, jež zavinila těžkou jeho operaci, v roce 1917, tedy ve své vlastnosti podle kmenového listu jako praporčík v záloze, nebo jako poručík v záloze. Nepatří tedy k osobám, na něž se nevztahuje cit. zákon. Nárok jeho na zaopatřovací požitky je posuzovati podle vojenských zaopatřovacích zákonů«.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss:
Stížnost namítá, že se zákon č. 142/20 nevztahuje na vojenské gážisty z povolání, že však st-1 takovým gážistou nebyl, a spatřuje vady řízení v tom, že žal. úřad tuto právně relevantní okolnost nezjistil. Stížnost není důvodná.
Zákon č. 142/20 nevztahuje se podle ustanovení jeho § 44 na vojenské gážisty, poddůstojníky z povolání a jejich příslušníky a pozůstalé. Zákon vylučuje tu ze své působnosti dvě samostatné kategorie vojenských osob: jednak vojenské gážisty a to bez rozdílu, jde-li o gážisty z povolání či v záloze, jednak poddůstojníky z povolání. Že tomu tak, plyne z této úvahy:
V době vydání tohoto zákona platily pro vojenské gážisty předpisy zák. č. 158/1875 ř. z., a vztahovaly se podle jeho § 6 i na vojenské gážisty v záloze. Zákonem č. 76/22, vydaným dne 16. března 1922 se zpětnou účinností od 1. ledna 1920, stanoveny byly nové předpisy o zaopatřovacích požitcích vojenských gážistů, podle §§ 16—25 a 2. odst. § 97 platné i pro vojenské gážisty v záloze. Dlužno proto míti za to, — když ani gramatický výklad nenutí k opaku, — že se slovo »z povolání« v § 44 zák. č. 142/20 vztahuje jen na slovo »poddůstojníky«, a že tu běží o dvě kategorie vojenských osob, to jest jednak vojenské gážisty vůbec (z povolání i v záloze), jednak o poddůstojníky z povolání, a že se proto zákon č. 142/20 nevztahuje na vojenské gážisty v záloze.
Mínění st-le, že zákon č. 76/22 vůbec neodškodňuje invaliditu gážistů v záloze, vyvráceno je zněním § 16, který stanoví, že gážisté a čekatelé v záloze povolaní přechodně do činné služby mají nárok na výslužné, utrpěli-li poruchu zdraví v činné službě za okolností označených v § 3 cit. zák. a pozbyli-li nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání. § 31 cit. zák., jehož se st-1 na podporu svého názoru dovolával, jedná pak o zaopatření invalidním a nelze z ustanovení toho a §§ následujících nijak dovoditi, že by gážisté v záloze pod ustanovení zák. č. 76/22 vůbec nespadali.
Podle obsahu spisů správních i podle tvrzení nař. rozhodnutí, jež stížnost nebéře v odpor, byl st-1 vojenským gážistou v záloze. Není proto ani nezákonným, ani vadným, když žal. úřad vyslovil, že se zák. č. 142/20 na st-le nevztahuje.
Citace:
č. 10192. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 706-707.