NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Č. 6991.

Občanství státní:* Opční lhůta, stanovená v čl. III. č. 2, odst. 1. rozhodnutí konference velevyslanců z 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši, počala dnem 28. července 1920.
(Nález ze dne 22. prosince 1927 č. 2340).
Prejudikatura: Jinak Boh. 5322/26 adm.
Věc: Hugo B. ve V. proti ministerstvu vnitra (rada pol. správy Vlád. Verner) o včasnost opčního prohlášení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. vnitra odmítlo nař. rozhodnutím jako opožděné opční prohlášení obsažené v podání st-le u zsp-é v Opavě dne 11. července 1925, kterým se st-l domáhá stát. občanství čsl. opcí podle čl. III. rozhodnutí konference velevyslanců, ježto opční lhůta uplynula dnem 28. dubna 1922, a vyslovilo, že se tímto opčním prohlášením nestal st-l čsl. státním občanem.
Uvažuje o stížnosti do rozhodnutí toho podané nss přihlédnuv k usnesení odb. plena z 21. listopadu 1927 č. 1193, nepokládal za nutno zabývati se otázkou, uvedenou na přetřes zejména i zástupcem žal. úřadu při veř. ústním líčení, zda rozhodnutí konference velevyslanců z 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši, uveřejněné ve Sbírce zákonů a nařízení dne 11. února 1925 pod č. 20 vl. vyhláškou z 18. prosince 1924, pokládati jest za akt mezistátní, či zda akt ten stal se svou publikací ve Sbírce zák. a nař. podle zásad vyslovených nss-em již v nál. Boh. 5772/26 adm. se zřetelem k ustanovení § 19 zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. normou inkorporovanou v právní řád vnitrostátní.
Nechť totiž na akt ten bylo by pozírati s toho nebo onoho hlediska, zůstala by zde vždy v otázce pro tento spor rozhodné okolnost, že lhůta, stanovená v čl. III. č. 2 k podání opčního prohlášení jest terminována jak svým časovým rozpětím (»během jednoho roku«), tak i v příčině svého počátečního dne (»počínaje dnešním dnem«); který den pak pokládati jest za onen »dnešní den«, o tom nemůže býti pochybnosti, kdyžtě ono rozhodnutí datováno jest dnem 28. července 1920 a když po- jato bylo v celém tomto svém znění — i s tímto datem — do Sbírky zák. a nař. cit. vládní vyhláškou č. 20 z r. 1925. -— Tímto doslovem zmíněného aktu fixována byla opční lhůta ve lhůtu kalendářní, do jednoho roku od 28. července 1920, tedy do 28. července 1921.
Při tom přihlédnouti jest dále ještě ke dvěma momentům, patrným z § 4 úst. zák. č. 236/20, a to iednak, že opční lhůta prohlášena byla za lhůtu propadnou a pak, že vylíčený právě stav souhlasí se stanoviskem, jež zákonodárce zaujal k této otázce již v onom zákoně, dle něhož pro příslušníky obcí, ve kterých konati se bude plebiscit, jak tomu mělo býti právě i v příčině Těšínska, počátek oné lhůty odložen byl až ke dni, kdy rozhodnuto bude o státní příslušnosti té které obce, což stalo se právě dotčeným rozhodnutím konference velevyslanců.
St-l poukazuje ovšem k tomu, že rozhodnutí to bylo na území čsl. republiky publikováno ve Sbírce zák. a nař. teprve vládní vyhláškou z 18. prosince 1924 dnem 11. února 1925, z čehož dovozuje, že teprve tímto dnem 18. prosince 1924 či 11. února 1925 stalo se účinným v relaci právního řádu vnitrostátního, že tudíž, měla-li aktem tím býti poskytnuta těm kterým osobám, jak to právě akt ten zamýšlel, možnost optovati, nelze prý míti logicky za to, že stanovena by byla lhůta v té době již dávno prošlá, pročež prý naopak čítati jest onu jednoroční lhůtu ode dne vyhlášky, případně jejího publikování ve Sbírce zák. a nař.
Nss vývodům těm důvodnost nepřiznal, uváživ, že momenty ty mohly by snad míti význam, když by šlo o pouhý výklad dotčené normy, jak by tomu bylo, kdyby na příklad stanoveno bylo toliko určité časové rozpětí lhůty (do měsíce, do roka atd.), nikoli však, když normou tou stanoven byl již i její počátečný den, čímž petrifikována byla v určitý, dle kalendáře přesně ohraničený časový úsek. Tehdy nešlo by již jen o pouhý výklad normy, nýbrž o změnu jejího materielního obsahu. — Ke změně takové není však nss oprávněn, kdyžtě jeho judikující činnost omezena je toliko na výklad té které právní normy, případně otázku její formelní platnosti, a na posouzení, zda normy té bylo v tom kterém případě použito způsobem zákonu odpovídajícím. Změnu takovou provésti by mohl opět jen orgán k tomu povolaný, ať již dotčené mezistátní forum, ať státy, jejichž vzájemný poměr byl aktem tím v té které otázce upraven, a to opět ať již dohodou mezistátní, ať aktem vnitrostátním, k němuž by došlo legislativní cestou, odpovídající ústavě.
Že tento právní názor odpovídá zplna i tomu, jak na povahu onoho aktu a jeho obsah pozíraly oba zúčastněné státy, republika čsl. s jedné a republika polská s druhé strany, patrno zejména i z toho, že jejich dohodou byla dotčená opční lhůta, článkem III. rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 stanovená, prodloužena do 28. dubna 1922 (oběžník min. vnitra ze 4. března 1922, Věstník min. č. 69), jakož i dále ze smlouvy mezi oběma jmenovanými státy dne 23. dubna 1925 uzavřené a vyhlášené ve Sbírce zák. a nař. dne 29. dubna 1926 pod č. 56, mající za účel urovnati všecky zásadní, dosud sporné otázky a upraviti různé právní poměry v důsledku rozdělení Těšínského Slezska, Oravy a Spiše, provedeného rozhodnutím konference velevyslanců z 28. července 1920, kde v příčině žádosti o propůjčení státního občanství stanoveno bylo v části I. čl. I. č. 2, že osoby tam blíže uvedené, které žádosti takové dosud nepodaly, mohou učiniti tak ještě během tří měsíců ode dne, kdy toto ustanovení nabude účinnosti, kdežto v příčině opčních pro- hlášení smluveno bylo pod č. 3 toliko, že budou vyřízena do jednoho měsíce ode dne, kdy ustanovení to nabude účinnosti, z čehož je jasně patrno, že obě zúčastněné vlády vycházely z předpokladu, že lhůta opční v té době, dne 23. dubna 1925, již uplynula.
Kdyžtě tedy žal. úřad st-lovo opční prohlášení, nesporně teprve dne 11. července 1925 podané, odmítl jako opožděné a vyslovil, že st-l prohlášením tím čsl. státním občanem se nestal, nelze v tom spatřovati se žádného hlediska bezprávný zásah do subj. práv st-lových a bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6991. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 668-670.