NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 9710.

Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Skutečné odnětí moci nad autem přesunuje zodpovědnost na toho, kdo je má v moci, jen, stalo-li se odnětí činem příčícím se objektivnímu právu. Zneužití příkazu, daného majitelem silostroje, nezbavuje majitele ručení podle § 1 zák. Doložkou v § 8 aut. zák.: »pokud jde o jejich službu při provozu silostroje« bylo jen zdůrazněno, že majitel silostroje ručí jen tehdy, jednal-li kdo jako pomocník v provozu. Majitel silostroje a jeho pomocník v provozu ručí za škodu rukou nedílnou.
(Rozh. ze dne 6. března 1930, Rv II 476/29).
Žalobcův automobil srazil se s automobilem náležejícím Ludvíku M-ovi a řízeným Antonínem M-em. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice proti Antonínu M-ovi důvodem po právu, žalobu proti Ludvíku M-ovi zamítl. Odvolací soud vyhověl žalobcovu odvoláni a uznal žalobní nárok důvodem po právu i proti Ludvíku M-ovi. Důvody: Žalobce opíral žalobní nárok proti žalovanému Ludvíku M-ovi jen o ustanovení § 1315 obč. zák. a teprv při ústním jednání dne 7. února 1929 přednesl, že ho odvozuje též z ustanovení § 8 aut. zák., poněvadž Ludvík M. jako vlastník ručí za zavinění druhého žalovaného, jehož použil při provozu silostroje. Jest tedy nesprávné tvrzeni odvolacího sděleni, že se žalobce nedovolával automobilového zákona. Bylo zkoumati, zda předpoklady § 8 aut. zák. jsou splněny. Že Ludvík M. patřil k osobám podle § 1 aut. zák., jest nesporné. Šlo jen o to, zda druhý žalovaný Antonín M., jenž škodu podle zjištěni prvého soudu zavinil neopatrností, byl osobou, již Ludvík M. při provozu silostroje použil, a zda při jeho jednání, z něhož povstala škoda, šlo o jeho výkon služby při provozu. Jest sice správným tvrzení žalovaného proti tvrzení žalobcovu, že Antonína M-a nebylo použito Ludvíkem M-em jako řidiče vozidla. Avšak jest přisvědčiti žalobci, že žalovaný připustil v žalobní odpovědi, kterou přednesl u ústního jednání ze dne 29. března 1927, že, by nemusil nechati auto před lázněmi bez dohledu, vzal i spolužalovaného Antonína M-a sebou a že vystoupiv, nařídil mu, by na něho počkal. Použil ho tedy podle vlastního udání při provozu automobilu, svěřiv mu nad vozidlem dozor, a jest úplně bez významu, zda tento proti udělenému příkazu s autem jako řidič jel. Ač není správným názor odvolatelův, že ho nestíhá důkazní břemeno podle § 1 aut. zák., jest uplatňovaný důvod nesprávného právního posouzeni v tom směru, že Ludvík M. jako vlastník auta ručí za zaviněni svého syna, jehož při provozu použil, opodstatněn. Podle zjištěni prvého soudu, které odvolací soud přejímá za své, dopustil se Antonín M. neopatrnosti, poněvadž jel proti předpisům po své pravé straně. Avšak zaviněni jeho spočívalo též v tom, že podle souhlasného udání obou stran v době nehody neměl ještě vůdčí list a přece vozidlo řídil. Žalobcem samým připuštěné spoluzavinění spatřoval prvý soud v tom, že se při výjezdu z užší ulice na širokou třídu nepřesvědčil, zda je pro jízdu volná. Toto zjištění a úsudek přejímá odvolací soud za své.. Poněvadž nelze zjistiti poměr obojího zavinění, nesou škůdci a poškozený škodu podle § 1304 obč. zák. rovným dílem. Podle § 1302 obč. zák. ručí oba škůdci solidárně, poněvadž nelze určiti podíl každého z nich na poškození.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání Ludvíka M-a. Důvody:
Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce a odkazuje se dovolatel na důvody napadeného rozsudku, k nimž jest dodati ještě toto: Mylně míní dovolatel, že jest Ludvík M. osvobozen od povinnosti k náhradě podle § 1 (4) aut. zák. Jen skutečné odnětí moci nad autem přesunuje podle § 1 (4) aut. zák. zodpovědnost na toho, kdo má možnost s autem vládnouti, ovšem jen, stalo-li se odnětí této moci bezprávným činem, činem příčícím se objektivnímu právu, předpisům obecného právního řádu; třeba že Antonín M. jednal bezprávně a proti nařízení Ludvíka M-a, nedopustil se objektivního bezprávného činu; odňal-li auto vlastníkově disposici, zneužil-li daného mu příkazu, za což je arciť vlastníku zodpověděn, nezbavuje to vlastníka ručení podle § 1 aut. zák. (srov. též rozh. čís. 8313, 5404, 3561, 2035 sb. n. s.). Podle § 8 aut. zák. ručí vlastník silostroje nebo kdo podle § 1 na jeho místo nastupuje za zavinění osob, jichž při provozu používá, pokud jde o jejich službu při provozu silostroje, i tam, kde nároky na náhradu z provozu silostroje jest posuzovati podle občanského práva (§ 3 aut. zák.). Odvolací soud správně usoudil ze zjištění prvého soudu, podle něhož Antonín M. odejel, ač měl příkaz od Ludvíka M-a, aby v K. se silostrojem na něho počkal a odvezl ho domů, až se vykoupá, že Ludvík M. použil Antonína M-a při provozu silostroje; že tento při této příležitosti podnikl jízdu, při které došlo k srážce, není sporno. Doložka v § 8 aut. zák. »pokud jde o jejich službu při provozu silostroje« neobsahuje další omezení, než jest stanoveno ve větě předcházející a byla, jak plyne z IX. zprávy just. výb. vídeňské sněm. o usnesení panské sněmovny (čís. 709 příloh, XVIII , sese 1908) přičleněna jen k objasnění a obsažena již ve vládní předloze. Doložkou touto bylo jen zdůrazněno, že majitel silostroje ručí toliko tehdy, jednal-li kdo jako pomocník v provozu. Jsou tu tedy veškeré předpoklady podle § 8 aut. zák., podle nichž vlastník silostroje ručí za způsobenou škodu a nepřicházejí tu předpisy §§ 1313 a 1315 obč. zák. vůbec v úvahu. Odvolací soud správně také vystihl, že Antonín a Ludvík M-ovi ručí rukou nedílnou; ne sice podle § 1302 obč. zák., nýbrž proto, že Ludvík M. jako vlastník auta ručí za zavinění Antonína M-a jako za zavinění vlastní, tak, jakoby byl zavinil škodu sám, nikoli za škodlivý čin vlastní, který by se sbíhal se škodlivým činem osoby druhé.

Citace:

Čís. 9710.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 367-369.