NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4365.

Domovské právo. — Státní občanství (Podkarpatská Rus): O úřední příslušnosti k rozhodování ve věcech práva domovského a státní příslušnosti.
(Nález ze dne 29. ledna 1925 č. 21549/24.)
Věc: Jan St. ve V. proti civilní správě Podkarpatské Rusi stran domovského práva a státního občanství.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: —
Jak ze správních spisů jest patrno, podkladem pro zakročení úřadu I. instance v této věci nebyla st-lova žádost o uznání nebo přiznání domovského práva v obci V., nebo zdejšího státního občanství, nýbrž úřad ten rozhodl z úřední moci na základě šetření zavedeného k cíli zjištění st-lova domovského práva v oné obci u příležitosti jeho žádosti o povolení pobytu na zdejším území. Dospěv k závěru, že domovský list vydaný obcí tou st-li roku 1922 vydán mu byl neprávem, vyslovil však úřad I. instance nejen neplatnost listu toho, popřev tak domovské právo st-lovo v obci V., nýbrž prohlásil zároveň, že st-l není zdejším státním občanem. Vyřešil tedy úřad ten svým výrokem otázky dvě, a to jednak otázku st-lova domovského práva a jednak otázku jeho státního občanství, v obou směrech meritorně, jak patrno z enunciátu i z odůvodnění jeho rozhodnutí.
Týmž způsobem postupoval pak i župní úřad jako II. instance uváděje výslovně, že jde o záležitost st-lova domovského práva a státní příslušnosti a že nepřiznává se mu ani ono, ani tato a daly tedy oba jmenované úřady jasně na jevo, že předmětem jejich výroků jsou obě tyto otázky a že osobují si kompetenci rozhodovati autoritativně v obou směrech.
Žal. úřad uvedl ve svém výroku jako předmět své kognice pouze otázku domovského práva a také v enunciátu výroku toho zmiňuje se toliko o odepření uznání st-lovy domovské příslušnosti do obce V., ježto však potvrdil výroky nižších instancí vůbec, bylo by lze také souditi, že potvrzení to vztahuje se i na vyřešení otázky státního občanství a jest tedy posouditi nař. rozhodnutí s obou těchto hledisek.
V případě prvním, učinil-li totiž žal. úřad předmětem svého rozhodování toliko otázku st-lova domovského ráva v obci V., jest výrok ten po názoru nss-u jednak procesně vadný, poněvadž úřad nevyčerpal obsahu odvolání brojícího proti výroku II. instance v obou směrech, jak stran domovského práva, tak i stran státního občanství, ponechav druhou část výroku, jeho přezkoumání předloženého a vývody odvolání k tomu se vztahující vůbec bez povšimnutí a nesplniv tedy úkolu odvoláním na něho jako na vyšší instanci vzneseného — jednak pak stížen jest výrok ten i nezákonitostí, pokud totiž úřad zodpověděl jako instance meritornč spornou otázku st-lova domovského práva, když jde o záležitost domovské příslušnosti podle § 10 zák. čl. XXII z 1886, kde podle § 25 č. 2 téhož zák. čl. a § 23 č. 2 zák.čl. XXVI z 1896 a vl. nař. ze 7. června 1923 č. 113 Sb. župní úřad jest poslední instancí, proti jejímuž výroku připouští se již pouze stížnost k správnímu soudu. Rozhodl-li tedy žal. úřad ve věci této povahy jako instance další, osoboval si kompetenci jemu nenáležející a jest tedy jeho výrok v tomto směru zmatečný. Za daného právního stavu náleželo žal. úřadu, pokud jde o otázku domovského práva st-lova, odmítnouti odvolání jako nepřípustné a ježto ze spisů správních je patrno, že st-l použil tohoto nepřípustného právního prostředku následkem nesprávného právního poučeni daného mu župním úřadem, náleželo žal. úřadu učiniti opatření, aby tato vada řízení byla napravena a st-li poskytnuta možnost použíti stížnosti k nss jako právního prostředku jedině přípustného.
V případě druhém, jestliže totiž žal. úřad zamýšlel dáti svým výrokem sankci rozhodnutí druhé instance v celém jeho rozsahu, tedy stran obou otázek v něm řešených, trpí nař. výrok nezákonitostí v obou bodech a to, pokud jde o st-lovu domovskou příslušnost v obci V. podle § 10 zák. či. XXII z 1886 z důvodů právě uvedených, pokud pak jde o otázku st-lova státního občanství proto, že uznal jako instance správným výrok vydaný úřadem k rozhodování o záležitostech toho druhu absolutně nepříslušným, když jak zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., tak i zák. čl. L: 1879 neponechávají nižádné pochybnosti o tom, že rozhodovati ve věcech státního občanství přikázáno jest na území býv. státu uh. toliko úřadům centrálním a jsou tedy všecky záležitosti toho druhu vyňaty z pravomoci úřadů služnovských a župních jako orgánů rozhodujících.
Bylo tudíž za právo uznati, jak svrchu uvedeno.

Citace:

č. 4365. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 301-302.