Čís. 4446.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Byl-li zaměstnanec zaměstnán na statku svěřenském, jest k výplatě zaopatřovacích požitků povinným držitel svěřenství.
Pokud lze dovolacímu soudu přezkoumati zařazení zaměstnance do určité skupiny tabely k zákonu.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1924, Rv I 1810/24).
Žalobě, jíž domáhal se bývalý zaměstnanec na svěřenském velkostatku placení zaopatřovacích požitků dle skupiny 11 na nynějším držiteli svěřenství, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalovaná doznala, že N. přešly po nebožce Marii H-ové jako svěřenský statek na ni, a v §u 12 (2) n. zn. zákona ze dne 13. července 1922, č. 215 sb.) jest stanoveno, že, jde-li o majetek svěřenský, přechází povinnost platiti požitky, o něž jde, jedině na právní nástupce v držení tohoto majetku. Dopadá proto na žalovanou zákon s plným účinkem. Na slovíčkářské rozlišování, že ona není dědickou a tudíž právní nástupkyní Marie H-ové, nelze ovšem nijak přistoupiti, neboť třeba ona nabyla nároku na nástup ve svěřenství přímo ze zakládací listiny a nikoli z nějakého aktu své předchůdkyně Marie H-ové neb mocí nějakého právního poměru s ní, tak přece cit. § 12 (2) právě každého nástupce ve svěřenství nazývá právním nástupcem v držení jeho a to správně, protože nástupcem jistě jest, ježto následuje po předchůdci, a je nástupcem právním, protože po něm následuje v práva, která právě měl předchůdce. Že by byla žalovaná již v prvé stolici tvrdila, že žalobce nebyl úředníkem svěřenství, nýbrž jen úředníkem Marie H-ové, není pravda a dovolání dochází k opačnému výsledku jen argumentací zřejmě nelogickou. Namítala-li, že poslední zaměstnavatelkou žalobce byla Marie H-ová, a teď z toho dovozuje, že tedy zaměstnavatelem nemohlo býti svěřenství, dlužno vytknouti, že zaměstnavatelem musí býti vždy osoba, a tudíž v oboru zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. osoba, jež je držitelem velkého pozemkového majetku (§ 1) a nikoli nemůže zaměstnavatelem býti nemovitost sama, svěřenství, jak dovolání tomu chce rozuměti. Byla by musila tedy žalovaná strana činiti námitku, že byl sice žalobce úředníkem neb služebníkem Marie H-ové, avšak ne na jejím pozemkovém majetku, (statcích svěřenských), nýbrž pouze u její osoby na př. jako její osobní sekretář nebo komorník, jenž se správou statků ničeho co činiti neměl; takovou námitku ale neučinila, naopak i z celého jejího vlastního zodpovídání plyne, že žalobce byl zaměstnancem statkovým, jak to i nižší stolice zjistily. Pokud brojí dovolání proti zařadění žalobce do 11. třídy tabulky, je to v podstatě pouhé brojení proti zjištění nižších stolic, které ovšem nevěřily svědkům, nýbrž výpovědi žalobce, v čemž je dovolací soud naprosto přezkumovati nemůže (§ 503 c. ř. s. úsudkem z opaku). Důvod nesprávného právního posouzení uplatňován by byl teprv tehdy, kdyby dovolání postavilo se na půdu skutkových zjištění učiněných nižšími stolicemi na základě výpovědi žalobcovy a dovozovalo, že ani pak nespadá žalobce do 11. třídy. Toho však nečiní, nýbrž dovozuje jen oceňujíc samo výsledky důkazů podle své libosti, že výslechu žalobcova nebylo potřebí a nemá se k němu hleděti — postup to úplně nezákonný.

Citace:

č. 4446. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 741-742.