NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 16681.

Vymáhající věřitel jest na újmu vnuceného správce a účastníků majících podle § 120 ex. ř. nárok na uspokojení z přebytků výtěžků vnucené správy bezdůvodně obohacen o částku, kterou mu z nich vnucený správce neprávem vyplatil. Vnucený správce jest i po svém zproštění úřadu osobně oprávněn domáhati se vrácení částky neprávem vyplacené, dokud však onu částku vnucené správě sám nenahradil, může se domáhati na obohaceném věřiteli jen složení částky u exekučního soudu.
(Rozh. ze dne 1. února 1938, II 1696/36.) Žalobce byl od 31. října 1931 do 16. května 1934 vnuceným správcem domů č. p. 1755 a 1576 v exekuční. věci vedené nynějším žalovaným jako vymáhajícími věřitelem proti povinnému Bohdanu R. Jako vnucený správce uvedených nemovitostí vyplatil žalobce po částkách z výtěžků vnucené správy žalovanému na jeho žádost celkem 264000 Kč, domnívaje se, že musí uspokoj ováti pohledávky vymáhajícího věřitele, který vedl vnucenou správu a že jest jeho povinností zapravovati úroky, anuity i jistinu vymáhajícího věřitele před pohledávkami ostatních věřitelů. Když předložil exekučnímu soudu vyúčtování, neuznal soud ony platby a uložil žalobci, aby částky v zažalované výši 264000 Kč i s úroky ode dne provedených plateb vymáhal po dobrém anebo žalobou a aby je podle § 120 č. 5 ex. ř. poukázal knihovnímu věřiteli v prvním knihovním pořadí. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Že žalobce platil žalovanému v omylu, vyplývá již z toho, že mu platil ve funkci vnuceného správce jako vymáhajícímu věřiteli, ačkoliv pohledávce žalovanému předcházely jiné knihovní pohledávky, které žalobce při placení pominul. Takový postup je v rozporu s ustanovením §§ 120 a násl. ex. ř. Platil tudíž žalobce žalovanému v právním omylu, maje za to, že žalovanému přísluší nárok na placení, ačkoliv tomu tak podle zákona nebylo. To, že žalovaný je též knihovním věřitelem dlužníkovým, ovšem s pozdějším knihovními pořadím a že má nárok proti dlužníku na zaplacení úroků a anuit, nemá významu, neboť rozhodující jest pouze, že žalovaný neměl v době placení nároku na placeni v pořadí určeném exekučním řádem. Platili-li vnucený správce přece žalovanému v pořadí, které mu nepatřilo, platil mu něco, co mu nenáleželo, jak to má na mysli ustanovení § 1431 obč. zák. Odvolatelův citát ze Stubenrauchova komentáře se na souzený případ nehodí, neboť vnuceného správce nelze pokládati za dlužníkova zmocněnce ani za osobu, která plní za dlužníka resp. za osobu, která jest zavázána dlužníku, aby za něho platila jeho věřitelům, neboť vnucený správce jest orgánem soudu, jehož obor práv a povinností jest vymezen výhradně předpisy exekučního řádu. Posoudil tudíž prvý soud věc správně po stránce právní, když žalobě vyhověl.
Nejvyšší soud změnil rozsudky nižších soudů jen potud, že uznal žalovaného povinným' složiti 264000 Kč s přísl. u exekučního soudu na účet vnucené správy domů č. p. 1755 a 1756 v P.
Důvody:
Žalovaný doličuje především, že nebyl bezdůvodně obohacen, přijal-li od vnuceného správce zažalovanou částku, ježto tím byla zaplacena pravá pohledávka, kterou měl za povinným ve vnucené správě Theodorem R. K tomu však stačí podotknouti, že zažalovaná částka nebyla žalovanému vyplacena povinným, nýbrž z výtěžku vnucené správy, z nichž mohou býti vnuceným správcem bez dalšího řízení uspokojeny jen pohledávky uvedené v § 120 ex. ř. Vydal-li vnucený správce z výtěžku správy žalovaného zažalovanou částku, ač žalovaný podle § 120 ex. ř. neměl nárok na to, aby mu byla ona částka vyplacena z výtěžku vnucené správy, je žalovaný bezdůvodně obohacen, ovšem nikoliv na újmu povinného, nýbrž na úkor účastníků, již měli podle §120 ex. ř. nárok na uspokojení z výtěžku vnucené správy, následkem toho však, že část výtěžku byla vyplacena jinému, z výtěžku uspokojeni býti nemohou, a na újmu vnuceného správce, jemuž může podle § 118 ex. býti uložena náhrada, za niž ručí osobně. Ježto k žalobě z bezdůvodného obohacení jest oprávněn každý plátce, na jehož úkor se bezdůvodné obohacení stalo, nemůže býti ani pochybno, že také vnucený správce jest osobně oprávněn domáhati se vrácení částky jím neprávem vyplacené a že to právo má i tehdy, jestliže byl, jako žalobce v souzené věci, již zproštěn úřadu, poněvadž tím jeho osobní ručení nezaniklo. Není tudíž důvodná ani námitka dovolání, že žalobce zproštěním úřadu správcovského pozbyl aktivní legitimace k žalobě. Žalobce arciť dosud částky jím neprávem vyplacené ještě nenahradil a proto je jeho újma dosud jen v tom, že vnucená správa má schodek, ale také zaň ručí. Nelze ovšem ani přehlížeti, že dokud žalovaný nesplnil náhradu podle § 118 ex. ř., mají též věřitelé v § 120 ex. ř. uvedení proti žalovanému nárok z bezdůvodného obohacení, jenž s nárokem žalobce konkuruje. Žalobce může proto, dokud sám ještě náhradu nesplnil, na žalovaném z důvodu bezdůvodného obohacení se domáhati jen takového plnění, jímž bude jednak on zproštěn osobního ručení a jednak zajištěn i nárok věřitelů na uspokojení nároků uvedených v § 120 ex. ř. Těmto hlediskům nevyhovuje vyplacení zažalované částky žalobci, jak se jí v žalobě je domáháno, nýbrž jen její složení u exekučního soudu. Tím bude vyplacena osobám, jež mají na ni podle § 120 ex. ř. nárok, a tím zanikne zároveň osobní ručení žalobce za tuto částku podle § 118 ex. ř. Bylo proto o dovolání rozhodnouti, jak uvedeno ve výroku (srov. rozh. č. 7773 a 1722 Sb. n. s.).

Citace:

č. 16681. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 190-192.