NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 2367.

Zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.
Jest protismluvním činem, sesadil-li zaměstnavatel zaměstnance bezdůvodně z vedoucího místa, třebas mu ponechal služební požitky v neztenčené výši.
(Rozh. ze dne 7. března 1923, Rv I 1069 22.)
Žalovaná lázeňská společnost přijala žalobce 27. dubna 1920 do služeb jako vrchního strojmistra za měsíční služné 850 Kč kromě naturálních požitků. Stanovena čtvrtletní výpověď, jež mohla býti dána až po sezóně, a služební poměr smluven byl na dobu 5 let, počínajíc 1. lednem 1921, v kteréžto době nelze žádné ze smluvních stran služební poměr zrušiti, mimo případy uvedené v zákoně o obchodních pomocnících. Dopisem ze dne 1. srpna 1921 oznámila žalovaná žalobci, že tímto dnem ustanovuje zodpovědným strojmistrem В-a, žalobce pak že pro všeobecnou nezpůsobilost přiděluje k pracím v dílně, a že práce ty mu bude napříště určovati B. Žalobce spatřoval v tomto dopisu předčasné a bezdůvodné zrušení služebního poměru a domáhal se zaplacení služného od tohoto dne až do dne 31. prosince 1925, kdy služební poměr měl ukončiti, a jež stalo se okamžikem zrušení poměru služebního dle §u 29 zákona o obch. pomocnících splatným. Procesní soud
prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Soud neshledal obsah dopisu ze dne 1. srpna 1921 takovým, že by z něho mohlo býti usuzováno
na zrušení služebního poměru. Nejen že slovo »zrušení služebního poměru« nebo »propuštění« a pod. v něm vůbec nepřichází, nelze z jeho stylisace vyčisti, že strana žalovaná měla úmysl žalobce propustiti, naopak, přiděluje ho k pracím v dílně, ponecháva ho tedy ve svých službách. Že zbavila ho místa vrchního strojmistra, na něž služební smlouva původně zněla, není dojista propuštěním ze služby, nýbrž pouhou oprávněnou disposicí zaměstnavatelovou, proti níž žalobce nemůže činiti námitek, zvláště když jeho služební požitky tím nedoznaly újmy. Žalobce
nepovažoval tento dopis ani sám za zrušení služebního poměru, ježto
docházel přes to po celý srpen 1921 do práce a teprve dnem 1. září 1921 přestal pracovati. Že žalovaná strana označila za důvod své nové disposice »všeobecnou nezpůsobilost« žalobcovu, nepadá na váhu, poněvadž důvodu toho nepoužila ke zrušení služebního poměru ve smyslu
§u 27 čís. 2 zák. o obch. pomocnících, nýbrž toliko k přidělení jiných prací. Nelze neuznati, že toto sesazení žalobce z vedoucího místa a přikázání jeho na místo podřízené, muselo se ho citově značně dotknouti.
Přes to však nelze v něm shledávati urážku na cti po rozumu §u 26 čís. 4 zák. o obch. pom., jež by ho samotného opravňovala ke zrušení služebního poměru, poněvadž § 26 čís. 4 zák. o obch. pom. má na mysli urážky na cti ve smyslu trestního zákona. Také o neoprávněném zadržení služebních požitků za měsíc srpen 1921 ve smyslu §u 26 čís. 2 cit. zák. nelze mluviti, poněvadž dle nepopřeného tvrzení žalované pokladník její chtěl žalobci vyplatiti služné za srpen 1921, když si pro ně přišel, žalobce však odepřel předložiti žádaný pracovní výkaz a peněz již nechtěl, řka, že si to bude pohledávati jinde. Z těchto zjištěných okolností jde, že nikoliv strana žalovaná, nýbrž žalobce sám to byl, jenž
služební poměr zrušil tím, že dnem 1. září 1921 do závodu žalované strany docházeti přestal a důvody jím uplatňované, že totiž až do té doby nedostal vyřízení správní rady o svém rozkladu a zejména, že nebylo mu řečeno, že jeho dřívější požitky zůstávají neztenčeny, nemohou
na věci ničeho změniti. Odvolací soud rozsudek potvrdil v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil
věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Byť i žalobce v žalobě mluvil o tom, že ho žalovaná společnost bezdůvodně smluvního místa zbavila, přece jen z ostatního obsahu
žaloby je zřejmo, že nejde o bezdůvodné zrušení smlouvy před uplynutím doby, na kterou služební poměr byl učiněn, nýbrž že jde o sesazení
žalobce s vedoucího místa služebního a to sesazení bezdůvodné. Je také
v odstavci 1. žaloby uveden smluvní rozsah žalobcových služeb jako postavení »vrchního strojmistra« kvalifikovaných, a proto jest právním
základem žalobním, že žalovaná společnost jako zaměstnavatelka dala
žalobci jako zaměstnanci svým provinilým chováním odůvodněný podnět k ustoupení od smlouvy (§ 31 zák. o obch. pom.). Tvoříť dle §u 6 zák. o obch. pom. způsob a rozsah služebních úkonů smluvní základ; proto právně mylným je názor odvolacího soudu, že žalovaná společnost služebního poměru žalobcova nezrušila, když žalobce sice nepropustila ze svých služeb, ale když ho s ponecháním dosavadních požitku služebních s jeho smluvního vedoucího místa jako vrchního strojmistra sesadila, neboť toto opatření ohledně oboru působnosti žalobcovy, byť i se služebních požitků v žalobcův neprospěch nedotýkalo,
je protismluvnim počinem, třebas by nebylo »urážkou« podle nedosti právně uvědomělého tvrzení žalobcova, kterým dosavadní smlouva byla v tom nejpodstatnějším, totiž ve vedoucím postavení žalobcově, zrušena. Uplatnil tedy dovolatel právem na prvém místě dovolací důvod
čís. 4 §u 503 c. ř. s., neboť má-li býti dle zjištění odvolacího soudu služební poměr žalobcův posuzován dle zákona o obchodních pomocnících, není lhostejno, s hlediska pevnosti a jakosti smlouvy, když je dosavadní vedoucí s dalšími výhodami zákonnými (pensijní pojištění) spojené postavení protismluvně zaměňováno za postavení zřízence nižší kategorie, byť i s dosavadními požitky, neboť požitky nejsou jediným
kusem smluvním. Z nesprávného posouzení právního plyne pak samozřejmě i druhý uplatněný důvod dovolací čís. 2 §u 503 c. ř. s., neboť to,
co se odvolacímu soudu vzhledem k jeho právnímu názoru zdálo býti pro posouzení sporné věci nerozhodným (§ 275 I. c. ř. s.), objevuje se při správném nazírání právním jako rozhodující okolnosti, jichž neprohraním způsobena byla vada řízení tuto vytýkaná. Proto je potřebí, aby probrány byly v důkazním řízení všechny žalobcem po těchto vztazích tvrzené okolnosti a také arci všechny okolnosti, o něž se opírá procesní obrana žalované strany. Nelze dovolacímu soudu, aby v projednání v této příčině teprve se rozvinouti majícím kladl projednávajícímu soudu závazné meze, neboť by jimi mohla vzíti úhonu řádná tvářnost další rozepře.

Citace:

Rozhodnutí č. 2367. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 424-426.