Čís. 6234.

Podílnictví na krádeži (§ 185 tr. zák.) se dopouští i ten, kdo na sebe převedl kradené věci nevěda o jejich původu, vztahovala-li se na ně jeho činnost i poté, co se o něm dověděl, ledaže by tím jen vykonával vlastnické právo, kterého předtím k věcem nabyl (§ 367 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 23. června 1938, Zm I 613/38.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186, písm. a), b) tr. z.
Z důvodů:
Zmatek nejasnosti podle § 281, č. 5 tr. ř. shledává zmateční stížnost v tom, že z důvodů rozsudku nelze seznati, zda obžalovaný podle přesvědčení soudu věděl o tom, že věci pocházejí z krádeže, již v době, kdy je na sebe převedl, či teprve dodatečně, kdy je již ukrýval. Stěžovatel uplatňuje to i pod zorným úhlem hmotněprávního zmatku § 281, č. 9 a) tr. ř., poněvadž rozsudek vychází z mylného prý názoru, jako by to bylo právně nezávazné.
Leč otázka, o niž jde, je skutečně bez právního významu. I kdyby se stěžovatel o tom, že věci pocházejí ze zločinné krádeže, byl dozvěděl teprve poté, kdy je na sebe převedl, stačí k naplnění skutkové podstaty zločinu podílnictví na krádeži, že věci, o něž jde, i po nabytí vědomosti a jejich původu dále ukrýval, což nalézací soud pro případ, že se obžalovaný o původu věcí až dodatečně dozvěděl, předpokládá, kdyžtě zjišťuje, že obžalovaný věci vydal teprve, když byl policií zadržen (viz rozh. č. 3272 Sb. n. s. — č. 3700, 4367 víd. sb., Miřička, Trestní právo hmotné, str. 355). Neprávem dovolává se tu zmateční stížnost rozhodnutí č. 9 Sb. n. s., neboť v případě, který byl podkladem onoho rozhodnutí, dozvěděl se pachatel o pravém původu nabytých peněz (pocházejících ze zpronevěry) až v době, kdy se již podle § 367 obč. zák. stal jejich majitelem, takže tu jednal jen u výkonu jemu příslušejícího práva vlastnictví, pokud si peníze dále nechal. O tom není v souzeném případě řeč a nebrání tedy nic podřadění činu stěžovatelova pod ustanovení §§ 185, 186, písm. a), b) tr. z., stačí-li s hlediska skutkové podstaty tohoto zločinu pouhé ukrývání věcí a nelze-li popříti, že obžalovaný tuto činnost tím, že věci nechal u sebe, vyvinul dále i v době, kdy již původ ukradených věcí znal, aniž se byl zatím stal jejich majitelem a aniž tedy zde mohlo dojíti k onomu rozporu mezi zásadami trestního a občanského práva, o němž se zmiňuje rozhodnutí č. 9 Sb. n. s. (viz o tom i Altmann, Komentář I, str. 524, Rittler, Lehrbuch des oest. Strafrechtes II, str. 123).

Citace:

č. 6234. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 309-310.