Čís. 17415.

Náhradou povinnému lze uložiti v případech §§ 1325, 1326, 1327 a 1329 obč. zák. náhradu škody placením renty v době vynesení rozsudku ještě nesplatné.
(Rozh. ze dne 13. října 1939 č. j. Rv I 798/39.)
Žalobkyně, jejíž manžel byl usmrcen autem, jež řídil žalovaný, domáhá se na žalovaném podle § 1327 obč. zák. náhrady škody. Nižší soudy vyhověly žalobě tak, že uznaly žalovaného povinným platiti žalobkyni 300 K měsíčně splatné vždy 1. toho kterého měsíce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a v otázce, o niž jde, uvedl v
důvodech:
Výtka mylného právního posouzení (§ 503 č. 4 c. ř. s.) se týká jen odsouzení žalovaného k placení částek v budoucnosti splatných. Dovolatel zastává názor, že může býti odsouzen jen k plnění částek splatných v době rozsudku. Názor tento není správný. Nastala-li z tělesného poškození smrt, mají pozůstalí, o jejichž výživu se měl usmrcený podle zákona starati, podle § 1327 obč. zák. nárok na náhradu všeho, co jim vůbec ušlo usmrcením živitele, neboť to tvoří jejich škodu. Ztrátu výživy jim musí škůdce nahraditi a tedy za usmrceného jim výživu plniti. Při nárocích na výživné, kdy může býti žalovaný odsouzen podle § 406 c. ř. s. i k dávkám, které dospějí teprve po vydání rozsudku, se nečiní rozdíl, zdali se nárok na výživné opírá o smlouvu, o zákon nebo o poslední pořízení. Výraz »výživné« zahrnuje, jak se podává z § 407 c. ř. s., i peněžitý důchod, k jehož plnění byl někdo odsouzen pro poškození na těle (§§ 1325, 1326), pro usmrcení (§ 1327), aneb pro odnětí svobody (§ 1329 obč. zák.). Při odsouzení k placení takového důchodu je možno odsouditi i k plnění splatnému po vydání rozsudku. Rozhodnutí č. 14121 Sb. n. s. citované dovolatelem má jiný skutkový podklad.

Citace:

č. 17415. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 512-513.