NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2623.

Váleční poškozenci: * Do příjmu z výslužných a zaopatřovacích požitků ve smyslu § 4, odst. 1. zák. o požitcích válečných poškozenců počítati jest i veškeré drahotní a mimořádné příspěvky k základnímu odpočivnému vyplácené.
(Nález ze dne 10. září 1923 č. 4797.)
Prejudikatura: Boh. 2247 adm.
Věc: Jenovefa K. v Z. proti ministerstvu sociální péče o důchod předků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl Jenovefě K., matce nezvěstného Václava K., odepřen důchod předků z důvodu, že béře pensi od bratrské pokladny v Příbrami a státní příplatky (erární provise Kč 13,48, státní výpomoc Kč 288 — a mimořádná státní výpomoc Kč 720 —, dohromady 1021 Kč 48 h) k ní převyšují důchod předků 300 Kč ročně, který by jí jinak náležel.
O stížnosti uvážil nss toto:
§ 4 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. o požitcích válečných poškozenců, jehož se nař. rozhodnutí dovolává a který se vztahuje také na vdovy jako válečné poškozence ve smyslu zákona z 8. dubna 1919 č. 199 Sb., zní: »Válečný poškozenec, jemuž byly uděleny licence (koncese) k provozování biografu, místo třídní loterie, trafika nebo podnik, jenž nařízením min. soc. péče bude prohlášen za rovnocenný, má nárok na důchod pouze tenkráte a potud, když a pokud příjem z těchto podniků nepřevyšuje důchodu, jenž by mu jinak dle tohoto zákona příslušel. Totéž platí obdobně o příjmu z výslužných anebo zaopatřovacích požitků, příslušejících válečnému poškozenci od státu, země, kraje, obce nebo veřejného fondu, nabyl-li válečný poškozenec těchto požitků před nebo se vznikem nároků na důchod podle tohoto zákona.«
St-lka nepopírá skutkový podklad nař. rozhodnutí, zejména nepopírá, že bére výše vypočtené státní příplatky k bratrské provisi a že ony v celku převyšují důchod, jenž by jí jinak dle zákona příslušel; naříká však rozhodnutí žal. úřadu pro nezákonnost, hájíc právní názor, že státní výpomoc 288 Kč a mimořádná výpomoc 720 Kč, úhrnem tedy 1008 Kč — poněvadž jsou to platy nestálé a odvolatelné — do důchodu, o němž cit. § 4 se zmiňuje, započítány býti nemají. Podle názoru stížnosti cit. § 4 uváděje příjmy z výslužného neb zaopatřovacích požitků má na mysli toliko takové platy, které jsou stálé.
Nss tento právní názor a tudíž i důsledky z něho vyvozované neuznal za správné.
Vyslovil již v nálezu Boh. 2247 adm. názor, že vnitřním důvodem ustanovení obsažených v 1. a 2. odst. § 4 cit. zákona byla úvaha, že příjem z podniků tam uvedených, pokud se týče z výslužného neb ze zaopatřovacích požitků příslušejících válečnému poškozenci od státu, země atd. zabezpečuje již živobytí poškozenci takovou měrou, jako důchod, jenž by mu jinak podle zákona o požitcích válečných poškozenců příslušel. S hlediska tohoto účelu uvedených ustanovení jest lhostejno, zda určitá část zaopatřovacích neb výslužných požitků — o nichž je v 2. větě 1. odstavce cit. § 1 řeč — má povahu příjmů stálého, neodvolatelného čili nic, poněvadž i tato část, v daném případě vytčená částka 1008 Kč, jest příjmem, jehož se st-lce od státu dostává z právního titulu zaopatřovacích požitků, a jest určena, aby stejně jako stálá část zabezpečovala živobytí poškozencovo.
Neodporuje proto zákonu, když žal. úřad započítal do důchodu, o němž mluví § 4, i ony částky zaopatřovacích požitků st-lčiných, které ona označuje jako požitky nestálé a odvolatelné. Kdyby však požitky ty odpadly, příslušelo by st-lce podle § 29, odst. 1 cit. zákona právo, aby nárok na přiznání důchodu uplatnila.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2623. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 512-513.