NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 8840.

Odsoudil-li soud prvé stolice žalovaného rozsudkem pro zmeškání k náhradě bolestného podle žaloby a vydal-li rozsudek — Čís. 8840 —
445
ve formě, jest míti za to, že uznal nárok na bolestné odůvodněným skutkovými údaji žalobcovými a že z téhož důvodu uznal požadovaný peníz za přiměřený.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1929, R II 73/29.)
Žalobce domáhal se na žalovaných zaplacení bolestného 12000 Kč. K prvému roku se žalovaný Alois M. nedostavil, načež žalobce navrhl, by byl proti Aloisů M. vydán rozsudek pro zmeškání podle žaloby. Procesní soud prvé stolice návrhu vyhověl. Odvolací soud k odvoláni Aloise M. napadený rozsudek zrušil a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, znovu rozhodl o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání. Důvody: Z rozsudku prvé stolice, jímž bylo žalobě proti žalovanému Aloisu M. vyhověno, odvolal se tento žalovaný včas pro nesprávné posouzení věci, navrhnuv, by napadený rozsudek byl změněn tak, že žalovaný Alois M. jest povinen zaplatiti žalobci jen 1000 Kč s 5% úroky ode dne podání žaloby a nahraditi útraty připadající na částku 1000 Kč a tak, že se žaloba ohledně dalších požadovaných 11000 Kč s přísl. zamítá a žalující strana odsuzuje k náhradě útrat odvolacího řízení. Žalující strana navrhla zamítnutí odvolání a odsouzení žalovaného Aloise M. k náhradě útrat i odvolacího řízení. Žalující strana domáhá se na žalovaném Aloisů M., jako majiteli auta, náhrady bolestného. Bylo tedy na ní, by tvrdila okolnosti, nasvědčující tomu, že jeho autem byly vyvolány skutečnosti, které vedly k jeho poranění а k bolestem. Žalobce tvrdil, že ho šofér žalovaného Aloisa M. přejel, že mu pohmoždil hrudník a odřel ruce, že poranění hrudníku jest nebezpečné a že bolestí poraněním vyvolané jsou nesmírné. Žalovaný Alois M. se k jednání nedostavil, první stolice musila tedy — poněvadž žalobce učinil návrh na vydání rozsudku pro zmeškání — považovati tyto okolnosti za prokázané, měla však uvážiti, zda je žalované bolestné oprávněné. Poněvadž v tomto směru nejde o otázku skutkovou, nýbrž právní, měla první stolice připojiti k svému rozhodnutí důvody, proč považovala zažalované bolestné za oprávněné, t. j. za přiměřené vyšetřeným poměrům (§ 1325 obč. zák.), by správnost jejího názoru mohla býti přezkoumávána. První stolice tak neučinila a použila k vyhotovení rozsudku pro zmeškání zkrácené formy. Patrno, že učinila tak vzhledem k ustanovení § 417 poslední odstavec c. ř. s., přehlédla však, že tohoto ustanovení lze použiti jen, když rozhodnutí nepotřebuje odůvodnění [(2) § 4 výnosu min. sprav, ze dne 2. června 1914, čís. 41 Věstníku ]. Poněvadž v souzeném případě napadený rozsudek potřebuje odůvodnění — jak už uvedeno —, neodpovídá rozsudek zákonu a jest zmatečným (§ 477 čís. 9 c. ř. s.). Ke zmatečnosti nutno vždy přihlížeti z úřadu.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by znovu rozhodl o odvolání.
Důvody:
Odvolací soud vidí zmatečnost rozsudku pro zmeškání podle §477 čís. 9 c. ř. s. v tom, že nelze z rozsudku seznati, z jakých důvodů prvý soud shledal nárok na bolestné 12000 Kč opodstatněným a přiměřeným, an vydal rozsudek zkráceně podle prvního odstavce § 4 nař. min. sprav, ze dne 2. června 1914, čís. 125 ř. zák. Leč rozsudek prvého soudu odpovídá po formální stránce jak uvedenému nařízení tak i prováděcím nařízením min. sprav., ze dne 2. června 1914, čís. 41 věstn. z r. 1914 a ze dne 25. dubna 1921, čís. 11 věstn. z r. 1921. Z toho, že prvý soud odsoudil žalovaného podle žaloby a vydal rozsudek ve zkrácené formě, nelze usouditi jinak, než že uznal nárok na placení bolestného odůvodněným skutkovými údaji žalobcovými a že z téhož důvodu uznal požadovanou částku za přiměřenou. Zda procesní soud tím posoudil věc po právní stránce správně, jest věcí přezkumu odvolacího soudu. Jemu náleží, by, jsa vázán skutkovými údaji žaloby, posoudil po právní stránce v mezích odvolání,zda žalobní nárok jest dostatečně odůvodněn skutkovými údaji žalobními a zda požadovaná částka je přiměřená podle těchto údajů, a není třeba, by prvý soud vydal znova rozsudek ve formě vytčené v třetím odstavci § 4 uvedeného min. nař., kterýž předpis na tento případ ani nedopadá.

Citace:

č. 8840. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 468-470.