NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Čís. 923.

Není třeba, by svěření (§ 183 tr. zák.) stalo se v každém případě přímo, stačí důvěra oprávněného, že pachatel s penězi za něho převzatými naloží ve smyslu jeho přání. Zpronevěra spáchaná společníkem na jmění společnosti.
(Rozh. ze dne 16. září 1922, Kr I 730/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Alfreda F-a do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 18. května 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle §§ 183, 184 věta třetí tr. zák.
Důvody:
Proti odsouzení pro zpronevěru namítá stížnost, dovolávajíc se § 281 čís. 9 a) tr. ř., po stránce právní, že jde o pouhý poměr civilně právní, ježto stěžovatel vedl obchod pod vlastním jménem, na totéž jméno konal objednávky a obchody a byl oprávněn přijímati peníze a disponovati vkladem u poštovní spořitelny, pročež nebyly mu prý ani peníze za motor poukázané nikým »svěřeny«, jak § 183 tr. zák. předpokládá. Než tu sluší poukázati na zjištění rozsudku, že stěžovatel vešel s poškozeným Rudolfem H-em v obchodní spojení za účelem obchodování s elektrickými předměty, ovšem pod jménem »Alfred F.« a pod vedením tohoto, při čemž však provozovací kapitál zjednán byl H-em zápůjčkou od Benjamina K-a, a že každý z těchto tří participovati měl na čistém výnosu 30 proc. Šlo tedy ve skutečnosti o obchodní společnost, jejíž obchody vedl na společný účet stěžovatel. Peníze, za prodané zboží stržené, byť i docházely na adresu stěžovatele Alfreda F-a, nebyly jeho majetkem, nýbrž majetkem všech tří účastníků na společném obchodu, aspoň pokud jde o jich podíl, stěžovateli jimi svěřený. Neboť § 183 tr. zák. nevyžaduje, by svěření stalo se v každém případě přímo, odevzdáním z ruky do ruky, stačí pouhá důvěra oprávněného, že pachatel s penězi, za něho převzatými, ve smyslu jeho přání naloží. Proto nejde již o pouhý poměr civilně právní, když stěžovatel peníze, pro obchodní společnost došlé, pro sebe spotřeboval, nemaje vlastních prostředků, by jich dle potřeby ihned nahradil, tedy za sebou je zadržel a sobě přivlastnil. Jelikož pak rozsudek zjišťuje a odůvodňuje, že toto spotřebování stržených peněz pro vlastní účely stalo se v úmyslu, je zpronevěřiti — pokus stížnosti napadati správnost tohoto zjištění vybočuje z rámce uplatňovaného zmatečního důvodu — nelze uznati výrok, spatřující v jednání stěžovatelově zpronevěru, právně pochybeným. Ovšem přisvědčiti sluší zmateční stížnosti, že by zpronevěra nemohla se týkati celých bezprávně zadržených 9129 Kč, nýbrž jen podílu obou společníků. Avšak rozsudek nikde nečiní stěžovatele zodpovědná za zpronevěru celých 9120 K, nýbrž vyslovuje toliko, že zadržel a přivlastnil sobě cizí majetek 200 Kč a 2000 Kč převyšující. Jelikož výrok ten odpovídá i jen podílu na majetku společnostním, jak by připadal dle úmluvy, rozsudkem zjištěné, na oba ostatní členy společnosti v nejpříznivějším případě a bez ohledu na ustanovení čl. 107 obchodního zákona, nelze stížnost ani ve směru tom uznati oprávněnou a bylo ji proto jako veskrze bezdůvodnou zavrhnouti.

Citace:

č. 923. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 406-407.