NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3447.

Bylo-li smluveno právo k výpovědi pachtovní smlouvy, nastane-li změna v osobě vlastníka, jest, jde-li o převzetí statku pachtýřova státem dle zákona ze dne 21. srpna 1921, čís. 354 sb. z. a n., lhůtu tuto počítati teprve od pravoplatného přikázání statku státu, nikoliv ode dne 28. října 1918.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1924, Rv I 136/24.)
Manželé Karel a Marie Z-ovi pronajali smlouvou ze dne 10. března 1919 svůj hotel v B. pivovaru v B., který byl tehdy vlastnictvím Maxe H., na dobu do 31. prosince 1930 a bylo v odstavci 14. pod lit. f) této smlouvy stanoveno, že jsou pronajímající oprávněni, smlouvu na půl roku vypověděti, kdyby velkostatek K. a spolu i pivovar v B. vlastnickým právem přešel na osobu jinou než dědice tehdejšího vlastníka. Smlouvou ze dne 1. ledna 1922 dal pivovar v B. provozování živnosti hostinské a výčepnické ve zmíněném hotelu žalovaným Antonínu a Františce Z-ovým[opr.] v podnájem i s hotelem samým a se všemi k němu náležejícími místnostmi na dobu od 1. ledna 1921 do 31. prosince 1930 a bylo v odstavci 10. této smlouvy stanoveno, že v případě zrušení nájemní smlouvy mezi Karlem Z-em, který tehdy po úmrtí manželky byl jediným vlastníkem hotelu, a pivovarem[opr.] ruší se současně i smluvní poměr mezi manželi Antonínem a Františkou Z-ovými a pivovarem v B. Na základě zákona ze dne 12. srpna 1921 čís. 354[opr.] sb. z. a n. stal se vlastníkem panství K. a tím i velkostatku B. československý erár a bylo pro něj vloženo dne 26. července 1922 právo vlastnické, když byla nálezem Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 1. července 1922 zamítnuta stížnost Maxe H. proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 14. ledna 1922, jež rozhodlo, že stěžovatel náleží mezi členy panovnické rodiny rakousko-uherské, jichž statky a majetek připadly státu československému. V důsledku této změny ve vlastnictví panství K. zažádal Karel Z. dne 30. září 1922 u okresního soudu v В. o svolení k výpovědi nájemní smlouvy ze dne 10. března 1919 na půl roku, tedy do 31. března 1923, kteréžto žádosti bylo, když byly námitky proti této výpovědi, pivovarem v B. vznesené, při roku dne 11. října 1922 zpět vzaty, usnesením z téhož dne vyhověno a pivovaru uloženo najaté místnosti do 31. března 1923 pod exekucí vykliditi. V dalším důsledku tohoto stavu zažádal Československý erár (státní pivovar v B.) u okresního soudu v B. dne 23. prosince 1922 o povolení k výpovědi smlouvy podnájemní ze dne 1. ledna 1922 ke dni 31. března 1923, kteréžto žádosti okresní soud v B. po konaném šetření usnesením ze dne 20. dubna 1923 vyhověl, krajský jako rekursní soud však na stížnost manželů Antonína a Františky Z-ových usnesení to změnil a žádost o výpověď odmítl uznav, že otázka zániku smlouvy podnájemní jen pořadem práva k podané žalobě řešena býti může. Následkem toho podal československý erár (státní pivovar v B.) žalobu na Antonína a Františku Z-ovy o uznání, že podnájemní smlouva, se žalovanými uzavřená a vyhotovená dne 1. ledna 1922, zanikla dnem 31. března 1923, že žalovaní jsou povinni to uznati a předati žalobci hotel v B. i s živností hostinskou a výčepnickou. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Námitka strany žalované, že žalující erár stal se vlastníkem pivovaru v B. vzhledem k ustanovení §u 7 zák. ze dne 12. srpna 1921, čís. 354 sb. z. a n. s účinkem již od 28. října 1918 a že tedy jak smlouva ze dne 10. března 1919, tak i smlouva ze dne 1. ledna 1922 stala se ve skutečnosti již mezi čs. erárem a manželi Z-ovými a že proto změna ve vlastnictví pivovaru za trvání smluvního období nenastala, není opodstatněna, neboť doba, rozhodná pro nabytí majetku připadšího státu (28. října 1918) nesmí býti směšována s dobou, kdy změna ve vlastnictví majetku skutečně nastala: to stalo se teprve rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne 14. ledna 1922 pokud se týče nálezem nejvyššího správního soudu ze dne 1. července 1922, kdy stalo se jistým, že panství K. i s pivovarem v B. přejde do vlastnictví státu. Až do této doby to bylo sporným, v době uzavření smlouvy ze dne 10. března 1919 zákona čís. 354/21 ještě nebylo a i smlouva ze dne 1. ledna 1922 uzavřena v době, kdy otázka převodu vlastnictví nebyla ještě rozhodnuta, takže změna ve vlastnictví nastala teprve po uzavření obou smluv nájemních. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Nesprávné posouzení právní odvolacího rozsudku spatřují dovolatelé především v tom, že se odvolací soud nepřipojil k jejich právnímu názoru, že v čas uzavření podnájemní smlouvy mezi pivovarem v В. a dovolateli dne 1. ledna 1922 byl majitelem pivovaru již čs. erár v důsledku zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 354 sb. z. a n. s účinkem od 28. října 1918. Leč v této příčině poukázal správně již odvolací soud k tomu, že doba pro nabytí majetku státu připadlého (28. října 1918) nemůže býti v tomto případě ztotožňována s dobou, kdy změna ve vlastnictví řečeného majetku skutečně nastala, a že teprve rozhodnutím ministerstva vnitra ze 14. ledna 1922, pokud se týče nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. července 1922 bylo rozhodnuto, že panství K. i s pivovarem v B. přejde do vlastnictví státu, třebas by v §u 3 cit. zák. výslovně byl jmenován následník trůnu František Ferdinand Este a jeho potomci a nebyl činěn rozdíl mezi těmito a jinými osobami bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské v §u cit. pod čís. 2 c) souhrnně uvedenými. Byla-li zůstavena ta věc rozhodování, nelze pochybovati, že se změna ve vlastnictví, jakou má na mysli zmíněná smlouva, uskutečnila teprve rozhodnutím.

Citace:

č. 3447. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 161-163.