NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Čís. 10668.

Proti pověření notáře provedením soudního odhadu za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty jest zemský inspektorát oprávněn k rekursu.
Notáře nelze pověřiti odhadem nemovitostí za účel vyměření dávky z přírůstku hodnoty.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1931, R I 186/31.)
Soud prvé stolice svěřil notáři provedení odhadu za účelem Vyměření dávky z přírůstku hodnoty. Rekursu zemského inspektorátu rekursní soud nevyhověl. Důvody: Na opatření soudu ve věcech nesporných může si stěžovali ten, kdo se opatřením tím cítí stiženým, což předpokládá, by osobě té z opatření nesporného soudce vzešla nebo alespoň hrozila majetková anebo jinaká újma na jeho zákonem chráněném právu. Rekurent dožaduje se stížností toho, by byl odhad proveden soudem samým jednak proto, že notáři provádějící pro strany v převážném počtu transakce s nemovitostmi nemají k odhadům takovým vůbec potřebný odstup, jednak z důvodu úspory útrat. Stěžovatel nemá však zákonný nárok pro svůj požadavek, naopak soud jest podle § 183 n. ř. č. 94/1855 ř. z. oprávněn a podle § 1 min. nař. čís. 120/1860 ř. zák., majícího moc zákona, v sídle sborového soudu prvé stolice tedy i okresní soud, o nějž tu jde, povinen svěřiti výkon odhadu notáři jako soudnímu komisaři (sr. též § 23 druhý odstavec odh. řádu čís. 175/1897 ř. zák.). Jest tudíž stížnost nepřípustná a i bezdůvodná, neboť otázka útrat jest právně nerozhodná a pro svůj druhý důvod neudává stěžovatel nic konkrétního a není ani z pozemkové knihy patrno, že u notáře jsou skutečnosti, které by ho z úřadu soudního komisaře pro tuto věc vylučovaly. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. února 1930 R II 39/30 — R II 59/30 — čís. 9650 sb. n. s. vyslovil právní zásadu, že nelze notáře pověřiti ohledáním a popisem nemovitosti za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty, nýbrž že úkony ty náleží provésti soudu, a to soudcem. Toto rozhodnutí nelze však použiti na odhad, o nějž jde, ježto jednak duchem svým vztahuje se na případy složitého rázu s potřebou rozhodování soudcovského a jednak že vyšlo pro případ odhadu továrny se strojním zařízením, kde tudíž bylo zjednati skutkový podklad pro rozhodnutí příslušných administrativních úřadů o tom, co tu jest součástí nemovitosti a co jen jejím příslušenstvím, kde tedy právě šlo o případ důležitější a složitější. Takových předpokladů však v projednávaném případě není. Kromě toho působí tu imperativní předpis § 1 cit. min. nař. čís. 120/1860 ř. zák. a k tomu i zřetel na § 23 druhý odstavec odh. řádu pro nemovitosti. Nemá rozhodující význam ani výnos presidia vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 1923 Pres. 12929/17/23-a, ježto se jím soudu nic neukládá, nýbrž jen doporučuje.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu zemského inspektorátu zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by dal odhad provésti soudcem.
Důvody:
Nelze především souhlasiti s rekursním soudem, že stížnost zemského inspektorátu na pověření veřejného notáře provedením soudního odhadu jest nepřípustná pro nedostatek právem uznaného zájmu. Zemský inspektorát jest, jsa navrhovatelem, účastníkem odhadního řízení, má proto právní zájem, by bylo provedeno podle zákonných předpisů, a nelze mu upříti právo, by svůj zájem hájil i rekursem.
Ve věci samé nejsou dostatečné námitky, že notáři jsou pro přirozenou povahu svého výdělečného zaměstnání při vyměřování dávky z přírůstku hodnoty zaujati ve prospěch strany postižené dávkou, ani že se jich pověřením řízení nepoměrně zdražuje, neboť tyto námitky platí více méně takřka o každém pověření veřejného notáře soudním komisařstvím, zákon však přece je připouští, ba i nařizuje. Ale důvody prvního i rekursního soudu nejsou s to, by přiměly Nejvyšší soud ke změně ustáleného jeho rozhodování (srovnej uveřejněné rozhodnutí čís. 9650 sb. n. s.). Ustanovení min. nař. ze dne 7. května 1860, čís. 120 ř. zák., na něž se nižší soudy odvolávají, že v sídlech sborových soudů prvé stolice musí bytí notáři jako soudní komisaři pověřováni úkony v § 183 not. ř. ze dne 21. května 1855, čís. 94 ř. zák. vypočtenými, jest vykládati v souvislosti s právními předpisy, za jichž platnosti byly vydány a jež byly od té doby vydáním nových procesních zákonů podstatně změněny. Podle § 183 písm. c) not. ř. mohou býti notáři pověřeni soudními odhady ve věcech sporných i nesporných, a přece nikdo nebude tvrditi, že by bylo lze i nyní pověřiti notáře odhadem nemovitosti ve sporu. Podstatou soudního odhadu jest provedení a zhodnocení znaleckého důkazu, to i ono jest však úkonem ryze soudcovským. Výjimka § 144 ex. ř., že provedením popisu nemovitosti a odhadu jako přípravného úkonu pro vnucenou dražbu má býti pověřen výkonný orgán, jímž může býti podle § 24 ex. ř. a § 23 odh. ř. i notář, nevztahuje se, jak bylo zdůrazněno v § 30 reálního odhadního řádu čís. 175/1897, na zhodnocení znalcova posudku a nemůže býti pro svou výjimečnou povahu rozšiřována na jiné obory soudního řízení, kde jest odhad sám sobě účelem. Odhadní řád byl vydán pro řízení exekuční, podle § 33 má ho býti používáno i v řízení úpadkovém, předpisy však vydané pro jiné obory soudního řízení zůstaly jím nedotčeny. Tu však ustanovuje § 3 nesp. říz., že notáři mohou býti pověřeni jen takovými úkony, jež nevyžadují soudcovského rozhodnutí, a § 272 nesp. říz. praví, že pro odhady platí předpisy zákonů procesních, tedy nyní pravidla nynějšího, na zásadách ústnosti, bezprostřednosti a volného uvažování důkazů spočívajícího civilního soudního řádu. Jde-li o odhad za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí, jenž podle povahy věci musí býti proveden vždy ke dni již uplynulému, jest soudcovské činnosti nutně třeba již při ohledání a popisu odhadované nemovitosti, neboť musí býti vyšetřen a určen především stav nemovitosti v den, k němuž se odhad provádí. Již z tohoto důvodu není pro činnost výkonných orgánů podle §§ 24 a 144 ex. ř. a § 23 odh. ř. při těchto odhadech místa, tedy ani pro pověření notářů. Dovolacímu rekursu musilo býti vyhověno a okresnímu soudu uloženo, aby odhad provedl sám, a to soudcem.

Citace:

č. 7378. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 220-222.