NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 8838.

Zmatečnost podle § 477 čís. 9 c. ř. s. nelze spatřovati v tom, že soud rozhodl rozsudkem, ač měl správně rozhodnouti usnesením, aniž v tom, že uvedl v rozhodnutí, že se »soud usnesl, pokud se týče uznal právem«. Předpis § 29 c. ř. s. o zastupování advokáty na okresním soudě nevztahuje se na toho, kdo vystupoval jako zástupce (magistrátní úředník), nikoliv jako zmocněnec obce.
Nedostatek podpisu advokáta na odvolacím spise jest formální vadou, jež může míti vzápětí odmítnutí odvolání, avšak nemůže opodstatniti zmatečnost, najmě zmatečnost podle § 477 čís. 5 c. ř. s. Tato vada nemůže již býti vůbec uplatňována, jakmile odvolací soud odvolací spis přijal a věcně vyřídil.
Námitky proti prohlášení pronajímatele, jež není výpovědí, jsou nepřípustné a jest je odmítnouti. Proti sdělení obce nájemci, že podle § 31 (1) čís. 5 zák. na ochr. náj. ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., se obecní zastupitelstvo usneslo na výpovědi, nelze podati námitky.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1929, Rv I 169/29.)
Obec hlavního města Prahy poslala žalované straně dne 10. února 1928 dopis tohoto znění : »Ústřední městské zastupitelstvo hlavního města Prahy usneslo se ve schůzi dne 6. února 1928, by Vámi byla dána čtvrtletní výpověď z nájmu bytu obj. č. IV sestávající ze dvou pokojů, kuchyní v obecním domě čp. 8 v Praze I. O tom Vám tímto dávám věděti«. Žalovaná strana viděla v tomto dopisu mimosoudní výpověď a podala proti němu námitky, jimž soud prvé stolice vyhověl a mimosoudní výpověď zrušil. Odvolací soud »usnesl se pokud se týče uznal právem, že se napadený rozsudek mění v ten rozum, že se námitky proti výpovědi odmítají«.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu (označenému stranou jako dovolání).
Důvody:
Odvolací soud vyhověl odvolání, změnil, v pravdě odstranil a tedy zrušil rozsudek prvého soudu a odmítl námitky proti výpovědi jako nepřípustné. Neměl tudíž vydati rozhodnutí ve formě rozsudku, nýbrž ve formě usnesení, proti němuž byl vhodným opravným prostředkem rekurs. Podala-li žalovaná strana místo rekursu dovolání nebo dovolací stížnost, uplatňujíc tam veškeré dovolací důvody vypočtené — Čís. 8838 —
440
v § 503 c. ř. s. pod čís. 1 až 4, nemůže jí to vzhledem k tomu, co uvedeno, býti na újmu (plen. rozh. ze dne 28. listopadu 1921 pres 1210/21, sb. n. s. 1309) a sluší proto její opravný prostředek vyříditi, jako by byla podala rekurs. Než nelze mu přiznati úspěch. Rekurentka především neprávem vytýká napadenému rozhodnutí zmatečnost podle § 477 čís. 5 a 9, případně i čís. 6 c. ř. s. Rozhodnutí není zmatečné podle § 477 čís. 9 c. ř. s., protože soud pochybil v jeho formě, neboť o tomto případě se § 477 čís. 9 c. ř. s. nezmiňuje; ale rozhodnutí není zmatečným ani proto, že se v něm praví, že odvolací soud »se usnesl, pokud se týče uznal právem«, neboť tento rozpor netýká se samého výroku, aniž činí znění rozhodnutí tak nedostatečným, že by nemohlo býti bezpečně přezkoumáno. Třetí případ zmatečnosti podle § 477 čís. 9 c. ř. s. pak vůbec nepřichází v úvahu. Co do uplatňované zmatečnosti ve smyslu § 477 čís. 5 c. ř. s. stačí podotknouti, že předpis § 29 c. ř. s. o zastupování advokáty na okresním soudě nevztahuje se na toho, kdo, jakž se stalo v tomto případě, vystupoval jako zástupce (magistrátní úředník), nikoliv jako zmocněnec obce (tak rozhodnutí uveřejněné ve sb. n. s. pod čís. 6107), a dále, že nedostatek podpisu advokáta na odvolacím spise (§ 467 čís. 5 c. ř. s.) jest formální vadou tohoto podání, která může vésti i k odmítnutí odvolání (srovnej Neumann komentář k zákonům o soudním řízení, 1928, str. 1274), ale nemůže opodstatniti zmatečnost, zejména ne zmatečnost podle § 477 čís. 5 c. ř. s., která nemůže vůbec již býti uplatňována, jakmile odvolací soud odvolací spis přijal a věcně vyřídil (§ 519 c. ř. s.). Než rekurs nemá pravdu ani v tom, že by v případě, že by byt podléhal zákonu o ochraně nájemníků, nepatřila věc na pořad práva (§ 477 čís. 6 c. ř. s.), neboť soudní řízení v projednávaném případě nebylo zahájeno k žádosti pronajímatele o soudní svolení k výpovědi, o které by arci slušelo jednati cestou nespornou (§ 4 zákona o ochr. náj.), nýbrž o námitkách proti výpovědi, o nichž jest rozhodovati pořadem práva (§§ 571, 572 c. ř. s.).
Ale rekurs ani jinak není v právu. Řízení podle § 571 c. ř. s. může býti zahájeno jen o námitkách proti výpovědi, ať soudní (§ 562 c. ř. s.), nebo mimosoudní (§ 566 c. ř. s.), a to jen tehdy, nejsou-li opožděné (§ 571 třetí odstavec c. ř. s. na konci). Námitky proti prohlášení pronajímatele, jež není výpovědí, nejsou tudíž způsobilé, by toto řízení 0 nich bylo zahájeno, a jsou proto nepřípustné a sluší je odmítnouti. V tomto směru odvolací soud nepochybil. Ale druhá stolice má pravdu 1 v tom, že sdělení hlavního města Prahy ze dne 10. února 1928 není výpovědí, nýbrž jen zprávou, že se zastupitelstvo usneslo na tom, by žalované byla dána čtvrtletní výpověď z bytu jí najatého. Jde o usnesení podle § 31 (1) čís. 3 zák. ze dne 26. března 1925 čís. 48 sb. z. a n. zde v úvahu přicházejícího, jež musí býti učiněno a nabýti právní moci, by byla výpověď přípustná. Vyrozumění o takovémto usnesení nemůže býti zaměňováno se samou výpovědí, jak činí dovolání. Měla-li žalovaná pochybnosti (vzhledem k tomu, co uvedeno, arci bezdůvodné), mohla žádati na obci vysvětlení, kterého by se jí bylo dostalo právě tak, jako se dostalo vyřízením rady hlavního města Prahy ze dne 24. února 1928 jejímu právnímu zástupci, ale neopravňovalo ji to, by podala — Čís. 8839 —
441
námitky proti prohlášení, jež, jak dolíčeno, není výpovědí, nýbrž jen sdělením, že podle § 31 (1) čís. 5 zák. o ochr. náj. obecní zastupitelstvo se usneslo na výpovědi, by pak na základě tohoto usnesení, nabyvšího právní moci, mohla býti dána výpověď. Odvolací soud posoudil tudíž věc bez právního omylu, odmítnuv námitky žalované z důvodu, že nebyla vypovězena, a netřeba proto zkoumati, zda obstojí i druhý důvod použitý odvolacím soudem pro odmítnutí námitek.

Citace:

č. 8838. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 463-465.