NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7554 —
Čís. 7554.

Rozhodla-li se hlavní strana, že ponechá řízení v klidu, nemůže vedlejší intervenient zakročiti podle § 169 c. ř. s., by bylo v řízení pokračováno, aniž by bylo z okolností patrno, že hlavní strana tomu neodporuje.
Osoboval-li si vedlejší intervenient práva strany, čímž byl vyvolán úspěšný dovolací rekurs druhé strany, dlužno jí přiznati útraty proti vedlejšímu intervenientu, nikoliv proti hlavní straně.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1927, R II 355/27.)
Návrh vedlejšího intervenienta žalované strany, by bylo ve sporu pokračováno a by byl nařízen nový rok k ústnímu přelíčení soud prvé stolice zamítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by ve sporu pokračoval a nařídil nový rok k ústnímu líčení. Důvody. Mylným jest názor prvé stolice, že právo poháněti rozepři přísluší vedlejšímu intervenientu jen za podmínek § 20 c. ř. s. Prvá stolice přehlédla, že podle ustanovení § 19 c. ř. s. jest vedlejší intervenient vůbec oprávněn na podporu hlavní strany uplatňovati prostředky útočné i obranné, nabízeti důkazy a předsebráti všechny jinaké procesní úkony. K těmto sluší počítati i návrh na pokračování ve sporu jsoucím v klidu, ježto není disposicí se žalobním nárokem a neodporuje též procesním počinům hlavní strany, jejíž mlčení nelze považovati za nesouhlas. Může-li vedlejší intervenient procesní činností obmeškalou hlavní stranu po právu ochrániti od právních následků zmeškání a nastoupiti opravným prostředkem proti rozsudku, jehož hlavní strana nenapadá, lze mu tím méně upírati právo k procesnímu úkonu, o nějž jde.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu obou stran obnovil usnesení prvého soudu, uložil vedlejšímu intervenientu, by nahradil žalobcům útraty dovolacího rekursu a zamítl návrh žalovaného, by žalobci byli uznáni povinnými nahraditi mu útraty dovolacího rekursu.
Důvody:
Podle § 19 c. ř. s. jest vedlejší intervenient oprávněn na podporu strany, na jejímž vítězství má právní nájem, uplatniti veškeré prostředky útočné i obranné, nabízeti důkazy a předsebráti všecky jinaké procesní úkony. Tyto jsou však pro hlavní stranu jen potud právně účinné, pokud neodporují jejím vlastním procesním jednáním. Podle toho jest vedlejší intervenient jen pomocníkem hlavní strany a nemůže podniknouti nic, co by odporovalo procesním úkonům strany, k níž se byl přidružil, zejména ani sám disponovati o způsobu vedení sporu. Jestliže se tedy hlavní strana rozhodla, že ponechá řízení v klidu, což jest zajisté význačným procesním úkonem ve smyslu § 168 c. ř. s., nemůže vedlejší intervenient účinky tohoto procesního jednání obmýšlené hlavní stranou — Čís. 7554 —
mařiti tím, že zakročí sám podle § 169 c. ř. s., by bylo v řízení pokračováno, aniž by bylo z okolností patrno, že hlavní strana tomu neodporuje. Tak jest tomu v souzeném případě, kde žalovaný, k němuž vedlejší intervenient byl přistoupil, nejen nijak nedal na jevo, že se s počinem vedlejšího intervenienta ztotožňuje, naopak, dovolacím rekursem doložil zřejmě, že při svém rozhodnutí co do ujednání klidu setrvává. Rekursní soud neposoudil tudíž věc správně po právní stránce, dovolací rekursy jsou odůvodněné a bylo rozhodnouti, jak se stalo. Žalobcům bylo přiznati útraty dovolacího rekursu proti vedlejšímu intervenientu, poněvadž tento osobuje si právo strany a předsevzal procesní úkon, kterým byl dovolací rekurs žalobců vyvolán a tím jeho útraty způsobeny (§§ 41, 50 a 52 c. ř. s.). Naproti tomu bylo zamítnouti návrh žalovaného, by byli žalobci uznáni povinnými k náhradě útrat jeho rekursu, poněvadž žalobci k podání tohoto opravného prostředku nezavdali podnětu.

Citace:

č. 7554. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 587-588.