Č. 3456.
Státní občanství: I. * Zletilý syn, narozený na území republiky čsl. z rodičů — kteří tehdy byli rakouskými státními občany, avšak domovským právem příslušní do obce mimo území republiky čsl., jest dle § 1 č. 3 úst. zák. 236/20 státním občanem čsl., když manželský otec jeho v době účinnosti tohoto zákona měl domovské právo v obci na území republiky čsl. — II. Předpis § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/1920 může se vztahovati jen na osoby zletilé.
(Nález ze dne 7. dubna 1924 č. 393.)
Prejudikatura: Boh. 1915 adm.
Věc: Markus M. v Z. proti ministerstvu vnitra v Praze o domovské právo.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím ze 6. ledna 1921 zrušila osp v L. na základě § 102 obec. zříz. jako nezákonné usnesení obec. zast. v Z. z 24. dubna 1919, jímž bylo uděleno st-li domovské právo v této obci, z důvodu, že st-l nebyl v době usnesení obec. zast. státním občanem čsl.
Zsp v ... rekursu st-lovu nevyhověla z důvodů nař. rozhodnuti.
Min. vnitra nař. rozhodnutím ze 17. února 1923 odvolání st-lovo odmítlo z důvodů rozhodnutí nižších stolic, zvláště, ježto konaným šetřením bylo prokázáno, že st-l přísluší po svém otci do obce O. v Haliči, nebyl v době udělení domovského práva v Z. státním občanem čsl., takže mu nemohlo býti domovské právo platně uděleno; okolnost, že bylo jeho otci v roce 1919 uděleno domovské právo v Lovosicích, jest pro st-le bez významu, poněvadž byl st-l v době té již zletilý.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Proti stanovisku úřadu, že st-l nebyl v době udělení domovského práva v Z. čsl. státním občanem, uplatňoval st-l v řízení správním, že se narodil v Lipt. Sv. Mikuláši, tedy na území čsl. republiky, že nebylo lze jeho dřívější domovské právo zjistiti a že jeho otce nabyl v roce 1911 domovské příslušnosti v Lovosicích.
Ve shodě s tím namítá stížnost,
1) že usnesení obec. zast. v Z. nemohlo býti prohlášeno bezúčinným, pokud nebyl podán důkaz, že st-l narozený na území Čsl. republiky nabyl zrozením jiného státního občanství a pokud tedy nebyla vyvrácena domněnka čsl. státní občanství st-lova ve smyslu § 2 uvedeného úst. zák.;
2) že není, jak tvrdí nař. rozhodnutí, bez významu okolnost, že rodiče st-lovi nabyli v roce 1911 v Lovosicích domovského práva, poněvadž měli-li oni domovské právo na území čsl. republiky v den, kdy nabyl účinnosti uvedený ústavní zák., stal se st-l státním občanem čsl. ve smyslu § 1 č. 3 tohoto zák. i když neměl v uvedené době na zdejším území práva domovského.
Nss neshledal prvou námitku důvodnou.
Žal. úřad vychází v rozhodnutí svém z předpokladu, že st-l přísluší po otci do obce O v H. Tento předpoklad založen jest, jak z obsahu spisů správních patrno, jednak na vlastním udání st-lova otce v žádosti z 18. února 1911 o udělení domovského práva v Lovosicích, jednak na domovském listu dne 30. května 1905 vydaném a žádosti uvedené připojeném. Nabyl-li však st-l zrozením domovského práva v obci ležící na území nynějšího státu polského, pak není nezákonným ani závěr, jejž žal. úřad z uvedeného nesporného předpokladu zřejmě dovodil, že totiž jest podán průkaz o tom, že nabyl st-l narozením jiného státního občanství než čsl., že se tedy k němu nevztahuje domněnka čsl. státního občanství ve smyslu § 2 úst. zák.
Jinak jest tomu, pokud jde o druhou námitku. Při ní jest spor o význam, jaký má pro státní občanství okolnost, že rodiče jeho nabyli v roce 1911 domovského práva v obci na území republiky čsl.
Nař. rozhodnutí stojí na stanovisku, že okolnost ta jest pro st-le bez významu, poněvadž byl tehdy již zletilým.
St-l proti tomu tvrdí, že rodiče jeho měli toto právo domovské ještě v den, kdy nabyl účinnosti uvedený ústavní zákon.
Nss rozhodl již v nál. Boh. 1915 adm. otázku, zdali úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. v § 1 č. 3. požaduje jen, aby rodiče osoby, o jejíž státní občanství jde, měli právo domovské na území republiky čsl. v době narození dítěte, či žádá-li zákon, aby je měli v době, kdy zákon vešel v platnost t. j. 16. července 1920 — v ten rozum, že k nabytí státního občanství čsl. podle bodu 3 § 1 cit. úst. zák. jest třeba, aby rodiče osoby, o niž jde, měli právo domovské na území republiky čsl. v době, kdy zákon ten vešel v platnost. Dle tohoto právního názoru, na kterém nss trvá též v tomto případě, není okolnost, že manželský otec st-lův nabyl r. 1911 domovského práva v Lovosicích pro st-le bez významu — jak za to má nař. rozhodnutí, — nýbrž mohla dle § 1 č. 3 úst. zák. býti podkladem státního občanství st-lova tehdy, když otec st-lův toto domovské právo měl ještě v den, kdy uvedený úst. zák. nabyl účinností, při čemž nemohlo dle ustanovení zákona býti překážkou, že st-l roku 1911 byl již zletilým, neboť ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. může se vztahovati jen na osoby zletilé.
Jak uvedeno, není sporu o tom, že jest st-l bývalým rak. státním občanem, narozeným na území čsl. republiky ze státních občanů rakouských. Byli-li tedy jeho rodiče příslušní v uvedené rozhodné době do obce, ležící na území čsl. republiky, pak byl st-l, splniv všechny předpoklady § 1 č. 3 úst. zák., státním občanem čsl. již od 28. října 1918 a tudíž také v den 24. dubna 1919, kdy mu obec Z. propůjčila domovské právo.
Z úvah těchto se podává, že nař. rozhodnutí založeno jest na nesprávném právním názoru, pročež dle § 7 zák. o ss muselo býti uznáno.