Čís. 14227.

Nárok manželky na placení výživného nezaniká tím, že manželka byvši soudně vyzvána, aby se vrátila do společné domácnosti k manželi, tak neučinila.
(Rozh. ze dne 6. března 19935, Rv I 221/35.)
Žalobou, o niž tu jde, domáhá se žalobce výroku, že nárok jeho manželky na výživné ze soudního rozsudku proti němu uhasí proto, že se manželka, ač byla soudně k tomu vyzvána, nevrátila do společné domácnosti. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jest nesporno, že žalovaná byla vyzvána soudně, aby se vrátila do společné domácnosti k žalobci, což však neučinila ani po stanovené jí lhůtě. Žalobce má za to, že tím zanikl nárok žalované proti němu na placení výživného, k němuž byl žalobce uznán povinným rozsudkem krajského soudu v P., a že exekuce vedená k vydobytí výživného jest nepřípustná. Leč soudní vyzvání manžela k návratu do společné domácnosti, upravené čl. I. vlád. nař. ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n., jest jen formálním předpokladem žaloby o rozluku z důvodu § 13 c) rozlukového zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. O tom však, zda skutečně šlo o zlomyslné opuštění, lze rozhodnouti teprve po provedeném rozlukovém sporu (srv. rozh. čís. 1153 sb. n. s.). Teprve pravoplatným rozloučením manželství zaniká nárok manželky na placení výživného (srov. rozh. čís. 9661, 9712, 10036 sb. n. s.). Nelze proto v tom, že žalovaná nevyhověla soudní výzvě, aby se navrátila do společné domácnosti k žalobci, spatřovati skutečnost, zrušující (§ 35 ex. ř.) nárok manželčin na placení výživného.

Citace:

č. 14227. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 234-235.