NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 910.

Pro skutkovou podstatu zločinu veřejného násilí dle § 93 tr. zák. pokud se týče dle § 98 písm. b) tr. zák. jest lhostejno, že se ho pachatelé (dělníci) dopustili v zájmu jednotnosti odborové organisace.
(Rozh. ze dne 17. srpna 1922, Kr II 198/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 10. února 1922, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle § 93 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů čís. 5 a 10 § 281 tr. ř. Po stránce formální vytýká, že nalézacím soudem nejsou uvedeny důvody pro výrok, že stěžovatelé byli smluveni. Než výtka je nesprávná. Nalézací soud zjišťuje v rozhodovacích důvodech, že na šachetní schůzi jámy J. dne 3. dubna 1921 bylo usneseno, že všichni horníci jámy J. musí vstoupiti do odborové sociálně demokratické organisace a že sedm vůdců křesťansko-sociálního dělnictva musí býti ze závodu odstraněno; že osazenstvo jámy J. bylo dne 4. dubna 1921 plakátem — obžalovaným Antonínem K-em vyvěšeným — vyzýváno, aby dříve nezahájilo práce, dokud nebudou ze závodu odstraněni příslušníci křesťansko-sociální strany, v plakátě jmenovaní; dále, že se osazenstvo před ranní směnou v cejchovně usneslo, že nesjede do dolů, neodstraní-li závodní správa jmenovaných sedm horníků ze závodu; konečně, že vyjednávání s horními úředníky minulo se výsledkem, a že došlo, když po příchodu horníků z jámy J. a z jámy i koksovny F. některý ze shromážděných vykřikl »Ven s nimi, ale nebíti je« — k činům, o které jde. O tato předchozí zjištění opírá se zřejmě výrok nalézacího soudu, že násilí na sedmi křesťansko-sociálních dělnících bylo aktem smluveným a hromadným. Nepříčí se zásadám logického myšlení, odvodil-li nalézací soud ze zmíněných zjištění závěr, že stěžovatelé a ostatní členové sociálně demokratické organisace věděli o usnesení ze dne 3. dubna 1921, jakož i o tom, kterých osob usnesení se dotýká, a že zmíněný výkřik byl znamením, aby osazenstvo provedlo toto usnesení samo a odstranilo sedm křesťansko-sociálních horníků-vůdců ze závodu svémocně, když toho nebylo dosaženo vyjednáváním s úředníky; a dospěl-li takto soud pak ku přesvědčení, že stěžovatelé — odstraňujíce na onen výkřik osoby, o které šlo, násilně z cejchovny — jednali ve vědomém, týmž úmyslem se nesoucím spolupůsobení, a dal-li tomuto přesvědčení výraz výrokem, kterého neodůvodněná výtka se dotýká. Po stránce hmotněprávní dovozuje stížnost, že úmysl stěžovatelů nesměřoval k omezení osobní svobody soukromých účastníků, nýbrž к zachování jednotnosti odborové organisace hornické; že stát — přikazuje odborovým organisacím dělníků důležité úkoly veřejného života, zejména co do ujednání a zachování smluv o pracovním poměru se zaměstnavateli — má největší zájem na tom, aby v jednotném území hospodářském byla jednotná organisace odborová; že stěžovatelé hájíce jednotnost svazu horníků proti »útokům« jednotlivců smýšlení křesťansko-sociálního, jednali z důvodů, veřejnosti prospěšných a vývojem veřejného života a státem uznaných; že svoboda jednotlivce je podřízena zájmům veřejným a chráněna proti veřejnosti jen, pokud tato má zájem na osobní svobodě jednotlivce; že zákon — střetne-li se zájem jednotlivce s protichůdným zájmem veřejným — dává vždy přednost zájmu veřejnému; této zásadě že jest se přizpůsobiti soudnictví, ježto úkolem trestního práva je hájení zájmů společnosti proti útokům jednotlivců; jednání stěžovatelů — směřující k tomu cíli, by dělník vstoupil do odborové organisace — bylo neseno úmyslem mravně a s hlediska veřejného zájmu opodstatněným, pročež nenaplňuje skutkové podstaty § 98 tr. zák. a tím méně skutkové podstaty § 93 tr. zák. Než těmto vývodům nelze přisvědčiti. Stížnost nevystihla správně vůdčích myšlenek spisu, jí dovolávaného, totiž díla Dra Františka Kleina »Das Organisationswesen der Gegenwart«, má-li za to, že pisatel — v souhlasu s judikaturou říšského soudu německého — odmítá použití ustanovení trestního práva zejména o vydírání »na činy, předsevzaté organisacemi za účelem uskutečnění jejich snah, zájmů a cílů«. Zmíněný spis vychází ze zásady, že normy civilního a trestního práva, jinak soužití upravující, platí stejně pro organisace a mají, byly-li porušeny jednáním organisace neb u příležitosti tohoto jednání, pro organisace stejné následky jako pro jednotlivce; spis probírá pak, jak organisace se vyvinuly a vyvíjejí, jak cílů svých se domáhají a jak co do činnosti organisací zachovaly se správa a soudnictví a dospívá takto k závěrům, které vrcholí ve větách: 1. organisace vyrostly tu a tam mnohdy přes právní řád, který měl by je ovládati, nelze však pokládali vše za nové právo, čeho teď ve skutečnosti se užívá; 3. uzákonění všeho, co se dosud stalo, aniž se trestalo a odčinilo, muselo by způsobili zdivočení, jímž by asi trpěli všichni; 3. každý nechť domáhá se uskutečnění oprávněných zájmů svých anebo zájmů stavovských, než nesmí býti používáno prostředků nedovolených ani přemíry energie; 4. těžce by se dalo ospravedlniti, aby organisacím bylo propůjčeno jakési postavení přednostní, aby se jim dovolovalo více, než jednotlivcům a to jedině proto, že jsou silnější jednotlivce; 5. úkolem zákonodárství jest, aby určilo, přihlížejíc ku poměrům stávajícím, vrchní hranici přípustného uskutečňování vůle organisací a neporušitelné minimum svobodné vůle jednotlivců. Dílo zmiňuje se ovšem i o případě, který byl předmětem rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu vídeňského ze dne 12. března 1906 čís. 19784 (sb. čís. 3166), neoznačuje však důvody tohoto rozsudku, jak stížnost tvrdí, přímo jako strojené a nucené, nýbrž podotýká přesněji, že skutek a skutková podstata nečiní asi přes příliš dojmu trestnosti a že proto důvody rozsudku jsou částečně strojeny a nuceny; nehledě ani k tomu, že v tomto případě bylo útisku použito proti dělníku, jehož příslušenství k jiné organisaci nebylo zjištěno, jehož vůle tedy ve směru, o který jde, nebyla se vůbec ještě rozhodla, kdežto v této trestní věci bylo v užívání osobní svobody překáženo osobám, právě pro jejich odchylné — od stěžovatelů — smýšlení politické a pro předáctví v jiném sdružení. Než i jinak jsou vývody zmateční stížnosti pochybeny. Odnášejí se — zaměňujíce účel, pohnutku činu s úmyslem — k povaze účelu, k němuž činy stěžovatelů směřovaly, nezabývají se však povahou prostředků (činů), jejichž úmyslným použitím tohoto účelu se bylo domáháno. Činy tyto, nikoliv ony účely jsou předmětem právního hodnocení trestním soudem, jemuž jest samozřejmě vycházeti výhradně ze zákonů, v době, o kterou jde, platných. Nelze předem shledati útoku přívrženců strany křesťansko-sociální na organisaci sociálně-demokratickou, na Svaz horníků v tom, že oni odmítají vstoupiti do tohoto svazu a platiti předepsané jeho členům příspěvky; neboť tím práva svazu nikterak poškozena ani ohrožena nebyla, třeba že by zájmům svazu sloužilo, kdyby odštěpenců tu nebylo. Třeba že z vládního nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 662 sb. z. a n., v čase spáchání činu ještě plativšího (§ 7 odstavec prvý zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n.) se podává, že stát a vláda počítají s více odborovými organisacemi dělníků, byť v témže závodě zaměstnaných, budiž propuštěno, že utvoření odborové organisace jednotné, obsahující všechny dělníky téhož odvětví, aspoň v témže území hospodářském zaměstnaných, jest účelno a vyhovuje zájmům dělnictva, veřejnosti a státu; nelze však připustiti, aby tohoto žádoucího prý účinku bylo se domáháno činy, příčícími se zákonům, zejména činy trestnými. Budiž dále připuštěno, že v případě střetnutí se zájmů veřejných se zájmy jednotlivce předčí ony tyto; než nejedná se v této věci o to, že zájmy, o kterých stížnost tvrdí, že jsou veřejné, střetly se se zájmy jednotlivců, nýbrž o to, že ony zájmy střely se s právními statky jednotlivců, zákonem chráněnými, zejména s právem spolčovacím, t. j. s volností, přináležeti nebo nepřináležeti к tomu neb onomu spolku nebo sdružení, právem to, jehož úmyslné rušení zakazuje druhý odstavec § 114 ústavní listiny jak jednotlivcům tak i sdružením, a střetly se s právem na vykonávání výdělkové činnosti kdekoliv, §em 108 ústavní listiny zaručeným, a střetly se konečně s právním statkem, §em 93 tr. zák. chráněným, totiž s právem, volně se pohybovati a zdržovati se kdekoliv. Nejde v této věci o stávku, o výluku neb o podobné činy, jimiž ta která organisace uplatňuje vliv, jaký jí propůjčuje okolnost, že v sobě zahrnuje převalnou většinu zájemníků, v ten směr, aby se jiná osoba přizpůsobila požadavkům organisací v zájmu členů a celého stavu kladeným, tím způsobem, že se obmezuje na uplatňování svého vlivu, uvarujíc se jinakého nátlaku a násilností. Stížnost tvrdí, že tu jde o pouhý přestupek dle § 496 tr. zák., ohledně něhož osoby, s nimiž bylo zle nakládáno, neučinily návrhu na potrestání. Stížnost není v právu. V tomto případě jde o násilí rázu §u 98 tr. zák., neboť nalézací soud zjišťuje, že bylo vykonáno skutečné násilí na osobách všemi obžalovanými, že obžalovaní chtěli svým jednáním vypuditi sedm dělníků, jimž násilí skutečně činili, z práce v závodě a že jednali tak v úmyslu, by bránili těmto dělníkům ve volném rozhodování vůle, bráti podíl na spolupráci na jámě J., tedy aby je donutili k zanechání práce tam, kde pracovat chtěli a měli. Tato zjištěná činnost stěžovatelů nenaplňuje, jak nalézací soud mylně za to má, skutkovou podstatu zločinu veřejného násilí dle § 93 tr. zák., nýbrž skutkovou podstatu zločinu veřejného násilí vydíráním dle § 98 lit. a) tr. zák. Shledal-li však nalézací soud v tomto jednání obžalovaných pouze zločin dle § 93 tr. zák., nemohou si obžalovaní stěžovati, že se jim tímto posouzením věci stala křivda, ježto, kdyby byl nalézací soud skutkový děj po stránce právní správně posoudil, byl by přišel v úvahu trestný čin mnohem těžší, než kterým byli obžalovaní uznáni vinnými; totiž zločin veřejného násilí vydíráním dle § 98 lit. a) tr. zák., na nějž dle prvého odstavce § 100 tr. zák. jest stanoven přísnější trest, než v první větě § 94 tr. zák., dle níž stěžovatelům byl trest vyměřen soudem nalézacím. Účelem zmateční stížnosti obžalovaných jest však dle § 282 odstavec prvý tr. ř., přivoditi rozhodnutí pro ně příznivější. Této možnosti tu není, pročež nezbývalo než zmateční stížnost jako neodůvodněnou zavrhnouti.

Citace:

č. 910. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 384-387.