Čís. 2089.

Knihovní soud musí na prostý návrh Státního pozemkového úřadu poznámku záboru povoliti, nevyšetřuje, zda-li nemovitosti jsou skutečně ve stavu zabranosti.
Ustanovení § 130 knihov. zák. platí též o rekursu proti srovnalým rozhodnutím o poznámce záboru.
(Rozh. ze dne 12. prosince 1922, R I 1410/22.)
Knihovní (zemskodeskový) soud povolil k žádosti Státního pozemkového úřadu poznámku. Rekursní soud usnesení potvrdil. Dovolací stížnost do usnesení rekursního soudu soud prvé stolice odmítl jako nepřípustnou dle § 130 knih. zák. Rekursní soud potvrdil odmítající usnesení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti.
Důvody:
Správne užily tu nižší stolice předpisu § 130 knih. zák. Výjimka by byla ve smyslu rozhodnutí býv. vid. nejv. soudu, jichž se stěžovatelé dovolávali (Manz. knihovní zákon, vyd. 1909 čís. 4 k § 130) jen tehdy, kdyby věc vyříditi bylo podle nějakého jiného zákona a tento by dovolací rekurs proti souhlasným rozhodnutím připouštěl, tedy na př. kdyby šlo o rozhodnutí nějaké otázky, která se řeší nesporným řízeními, takže by měl místo § 16 nesp. říz. Tomu však v tomto případě tak není, neboť nemůže vzhledem ku znění § 16 záb. zák., § 8 nař. vlády ze dne 9. ledna 1920, čís. 61 sb. z. a n. a § 7 čís. 1 zák. o poz. úř., býti o tom pochyby, že knihovní soud musí poznámku záboru povoliti, jakmile je tu příslušný návrh Státního pozemkového úřadu, a nemůže nikterak vyšetřovati otázku, zdali ty které nemovitosti skutečně ve stavu zabranosti jsou, nevyžadujeť zákon ani aby Státní pozemkový úřad doložil návrh svůj nějakou listinou, t. j. výkazem o okolnostech, jež zabranost zakládají, ani, aby aspoň v návrhu skutečnosti ty udal, nýbrž vyžaduje právě a pouze jen návrh. Dle toho běží pak jen o vyřízení této knihovní žádosti a mají místo předpisy knih. zákona a tedy i § 130.

Citace:

č. 2089. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1180-1181.