Čís. 5355.

Neodmítl-li v nesporném řízení soud prvé stolice nepřípustný dovolací rekurs, jest na soudu rekursním, by tak učinil.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n.).
Nařídil-li v řízení o úpravě nájemného rekursní soud další jednání, nelze si do tohoto rozhodnutí stěžovati.
(Rozh. ze dne 8. října 1925, R II 305/25.)
Proti žalobě pronajímatele na nájemníka o nájemné, namítl žalovaný, že umluvené nájemné jest přemrštěné a odporuje předpisům zákona o ochraně nájemníků o přípustném zvýšení nájemného. Procesní soud podle §u 25 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. přerušil řízení a vyžádal si rozhodnutí nesporného oddělení. Usnesením ze dne 26. června 1925 upravil prvý soud nájemné z bytu, odmítl však úpravu nájemného z pekařské místnosti, odvolávaje se na předpis §u 14 zák. o ochraně nájemníků, rekursní soud zrušil však na stížnost nájemníkovu toto usnesení a uložil soudu prvé stolice, by ustanovil přípustné zvýšení a určení nájemného, hledě i k dílně pekařské, jednotně pojímaje v to nájemné za byt, jak shora uvedeno. Dovolací rekurs byl rekursním soudem odmítnut. Důvody: Jde o rozhodnutí soudu podle §u 22 zák. o ochraně nájemníků, do něhož jest připuštěna stížnost ke sborovému soudu prvé stolice, další opravný prostředek, tedy dovolací rekurs, jest však podle předpisu §u 24 zák. o ochraně nájemníků vyloučen, bez rozdílu, zda stalo se rozhodnutí soudu na návrh stran, či na požádání soudu podle §u 25 zák. o ochraně nájemníků. Opak pro druhý případ nelze vyvozovati ze zákona o ochraně nájemníků, najmě ze zařazení předpisu o rozhodování o přípustnosti zvýšení nájemného jako otázce předurčující za předpis §u 24 o opravných prostředcích.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:
Dle §u 24 zákona o ochraně nájemníků ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. jest přípustná do rozhodnutí soudu podle §§ 21 a 22 tohoto zákona stížnost toliko k sborovému soudu prvé stolice a další opravný prostředek jest vyloučen. V tomto případě soud prvé stolice ohledně místností, užívaných k výdělečné činnosti, odepřel úpravu nájemného, avšak rekursní soud na úpravu uznal a za tím účelem, vyhověv stížnosti do usnesení, jímž prvý soud návrh na úpravu nájemného odmítl, nařídil další jednání. Tu již půjde o řízení, při němž dojiti má k úpravě nájemného. Vylučuje-li onen zákonný předpis opravný prostředek ku třetí stolici do usnesení ve věci samé, nutno míti za to, že zákon nechtěl připustiti takové rekursy ani do usnesení soudu druhé stolice, jimiž se uznává na úpravu nájemného a nařizuje další jednání. Že druhá věta §u 24 zákona platí i v případě §u 25, dovodil správně rekursní soud. I v případech §u 25 jde o rozhodnutí soudu dle §§ 9, 10, 12, 21 a 22 zákona. Ani dalším vývodům rekursním, že soud rekursní nebyl oprávněn rekurs jako nepřípustný odmítnouti, když tak neučinil prvý soudce, nelze přisvědčiti. Předpis §u 14 odstavec druhý nesp. říz. ve znění novely nelze vykládati tak, že jen soud prvé stolice smí zkoumati otázku přípustnosti rekursu. Účelem tohoto předpisu jest, by zbytečně nebyly vyšším soudům předkládány rekursy nepřípustné, a tohoto účelu zákonného dbá i rekursní soud, napraví-li to, co učiniti opomenul soud prvé stolice. Právem proto rekursní soud odmítl dovolací rekurs jako nepřípustný.

Citace:

Čís. 5355. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 446-447.