Č. 3608.

Technikové soukromí: I. * Za zanedbání členské povinnosti k inženýrské komoře nelze uznati nešetření minimálního tarifu honorářového, inženýrskou komorou usneseného. — II. * Za porušení vážnosti stavu lze nezachování tohoto tarifu uznati jen, přistupují-li relevantní okolnosti další, zejména okolnosti, které nešetření tarifu kvalifikují jako nekalou soutěž.
(Nález ze dne 13. května 1924 č. 8378.)
Věc: Inž. Jaroslav H. v Něm. R. proti zemské správě politické v Praze (za zúč. inženýrskou komoru Ing. Frt. Zuklín) o trestní nález prse. sekce představenstva inž. komory.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozsudkem pracovní sekce představenstva inženýrské komory v Praze z 23. února 1922 byl st-l uznán vinným přestupkem dle § 19 lit. a) a lit. b) zák. z 18. března 1920 č. 185 Sb., jehož se dopustil tím, že přijal měřičské práce pro stát. poz. úřad za honorář nižší, nežli je stanoven v minimálním tarifu honorářovém a v dodatku k němu z 25. října 1920, a byl za to odsouzen k pokutě 300 K a k poměrné náhradě útrat řízení 100 K. Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto a zmíněný rozsudek potvrzen.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Podle § 19 zák. z 18. března 1920 č. 185 Sb. má pracovní sekce z úřední povinnosti zakročiti jako čestná rada proti členům: a) zanedbávají-li své povinnosti ke komoře, nebo b) poruší-li vážnost stavu.
Skutkovou podstatu obou těchto přestupků shledal žal. úřad v tom, že st-l převzal práce měřičské za honorář nižší, nežli jaký ustanovuje minimální tarif honorářový. St-l doznal v řízení správním a nepopírá ani ve stížnosti k nss-u podané, že z honoráře minimálním tarifem stanoveného slevil 50 K na 1 ha měření, namítá však, že nebyl povinen dbáti tohoto tarifu, protože byl usnesen, sice valnou hromadou, avšak nebyl zákonně schválen, jakož i že valná hromada není příslušná k usnášení o tarifu, nýbrž mohla by se nejvýše usnésti na návrhu tarifu a jej předložiti k zák. schválení.
Z toho dovozuje stížnost, že není platného tarifu a že tedy nemůže zakládati skutkovou povahu žádného z disciplinárních přestupků v § 19 cit. zák. uvedených, jestliže st-l tarifem se neřídil.
Nss, maje zkoumati zákonnost nálezu, jímž st-l byl dle § 19, a to podle obou jeho bodů (lit. a) i b) vinným uznán, musil především zjistiti smysl a dosah zákonných ustanovení, o něž se odsuzující výrok žal. úřadu opírá, dále pak musil zkoumati, zdali jednání st-lovo, které jest mu kladeno za vinu, dá se subsumovati pod zákonný pojem »provinění« v § 19 lit. a) i b) zák. vymezených.
Jak již svrchu bylo uvedeno, byl st-l uznán vinným, že zanedbal své povinnosti ke komoře a že porušil vážnost stavu. Jednání, v němž tato provinění byla nalezena, záleží v tom, že st-l převzal určitou zeměměřičskou práci za nižší odměnu, nežli jakou stanoví minimální tarif honorářový usnesený valnou hromadou inženýrské komory. Dlužno tedy nejdříve určiti, které jsou pojmové náležitosti provinění, které zákon vymezuje jako »zanedbání (členských) povinností ke komoře«.
O zanedbání povinností člena komory vůči komoře dá se mluviti jen, je-li dána »povinnost ke komoře.« »Povinnost ke komoře« toho obsahu, aby člen komory zachovával minimální tarif komorou vydaný, předpokládá, že komora inženýrská je oprávněna tarif pro členy závazný vydati, čili jinými slovy, že ie kompetentní vydávali tarif s povahou statutární normy. Zkoumaje tuto otázku, musil nss vycházeti z ustanovení § 108 úst. listiny, dle něhož každý státní občan čsl. může vykonávati výdělkovou činnost v mezích všeobecných ustanovení právních, a že omezení této jeho svobody je možné jen v zájmu veřeiném na základě zákona. Slušelo tedy zkoumati, zdali zákon z 18. března 1920 č. 185 Sb. takovýto zákonný základ pro omezení výdělkové svobody členů inženýrské komory poskytuje.
Zák. tento však v § 8 neustanovuje nic více, nežli že valné hromadě inženýrské komory přísluší usnášeti se o všech věcech, které se týkají stavovského zájmu úředně autorisovaných civilních techniků a úřední autorisovaných báňských inženýrů, zejména (lit. e) usnášeti se o prostředcích k dosažení účelu a úkolů komory, zejména také pokud se týče vzáiemné podpory členstva a jeho příslušníků. Dle § 15 pak přísluší pracovním sekcím podávati posudky o přiměřenosti honorářů a účtů za výkony úředně autorisovaných civilních techniků a úředně autorisovaných báňských inženýrů, a na požádání vyřizovati smírnou cestou spory o tom vzešlé.
Prvé z těchto ustanovení má však znění tak povšechné, že nelze v něm viděti tak určité zmocnění k omezování výdělkové svobody členů komory minimálními tarify, jaké dle cit. § 108 úst. listiny nutno požadovati. Tomu nasvědčuje i úvaha, že podobné ustanovení (advokátního řádu z 6. července 1868 § 23), dle něhož advokátní komoře záleží hájiti čest, vážnost a práva a dohlížeti na povinnosti stavu advokátského, nebylo ani zákonodárstvím rakouským ani čsl. pokládáno za zmocnění stanoviti závazné tarify honorářové, nýbrž zákonodárce pokládal za nutné vydati zvláštní zákony zmocňovací (rak. zák. z 26. března 1890 č. 58 ř. z., čsl. zák. z 18. února 1921 č. 78 Sb.), aby bylo právně možno výdělkovou svobodu advokátů sazbami pro jejich výkony omeziti.
Druhé z cit. ustanovení zák. o zřízení inženýrské komory (§15, odst. 3 č. 2) mluví pak výslovně toliko o posudcích o přiměřenosti honoráře a účtů a o fakultativním vyřizování sporu honorářových cestou smírnou a nenaznačuje tedy ani nepřímo, že zákonodárce měl na mysli autoritativní, právně závazné stanovení sazeb orgány komorními. Jiného ustanovení pak, z něhož by plynulo oprávnění inženýrské komory vydávati právně závazné tarify, nelze v zák. nalézti.
Nedává-li však zákon komoře inženýrské zmocnění prá.yně závazný tarif honorářový stanoviti, není možno mluviti o povinnosti členů komory vydaným tarifem se říditi a nelze proto nalézti zanedbání členské povinnosti ke komoře (§ 19, odst. 1 lit. a) zák.) v tom, že se člen komory od vydaného minimálního tarifu odchýlil.
Skutková povaha přestupku dle § 19 a) cit. zák. není tedy dána. Zbývá jen ještě zkoumati, zdali jednání st-lovo lze kvalifikovati jako druhý delikt dle § 19 písm. b), t. j. porušení vážnosti stavu. Z toho, co bylo právě uvedeno, vychází, že by nezachování tarifu samo o sobě nestačilo ani k založení skutkové povahy »porušení vážnosti stavu«. Zajisté však sluší připustiti, že vážnost stavu může býti porušena i nedbáním tarifu jinak všeobecně členy nezavazujícího, kdyby nešetření tarifu, zejména požadování příliš nízkého honoráře stalo se za okolností, za kterých se nedá srovnati se ctí a vážností stavu, tak zejména, kdyby nešetření tarifu provázeno bylo snahou opatřiti si tímto způsobem větší zisk na škodu druhů v povolání (srov. nál. nejvyššího soudu ve Vídni z 19. února 1903 č. 14.916 — Ger. Zeitung 1903 č. 20 — v příčině tarifu advokátního). Aby tedy v přijímání práce pod tarif nebo za odměnu nepoměrně nízkou mohlo býti shledáno porušení vážnosti stavu, musily by k tomu přistoupiti ještě momenty další, zejména takové, které by celému jednání vtiskly charakter nekalé soutěže, při čemž ovšem tarif komorou vydaný, třebas neměl povahy předpisu členy komory přímo zavazujícího, nebude bez významu, ježto poskytuje aspoň normální měřítko přiměřenosti honoráře.
Žal. úřad založil však své rozhodnutí pouze na faktu, že st-l v konkrétním případě sestoupil pod sazbu tarifu a nezabýval se otázkou, zdali okolnostmi nešetření tarifu provázejícími jednání st-lovo nabylo povahy činu s vážností stavu nesrovnalého, zejména zdali nabylo povahy nekalé soutěže.
Nss-u, který jest jen povolán zkoumati, zdali rozhodnutí správním úřadem vydané jest se zákonem ve shodě, nepřísluší, aby na místě úřadu správního zjišťoval a hodnotil zmíněné okolnosti, jež skutkovou podstatu nař. rozhodnutí netvoří. Ježto pak žal. úřad vycházel — jak bylo svrchu vyloženo — z mylného právního náhledu, že již pouhé nešetření minimálního tarifu samo o sobě zakládá disciplinární provinění ve smyslu § 19 zák. o inženýrské komoře, bylo jeho rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.
Protože s výrokem o vině padají i výroky o trestu a náhradě útrat řízení, nebylo zapotřebí zabývati se námitkami stížnosti v těchto dalších směrech.

Citace:

č. 3608. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1276-1279.