Čís. 7219.

Sudiště podle §u 99 j. n.
Z toho, že žalovaný popírá pohledávku, o niž žalobce opírá příslušnost soudu, neplyne ještě, že pohledávky té nemá.
(Rozh. ze dne 13. července 1927, R II 225/27.) — Čís. 7220 —
1187
Žalobce opodstatnil místní příslušnost dovolacího soudu předpisem § 99 j. n. Námitku místní nepříslušnosti soud prvé stolice zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Podání žaloby u okresního soudu zakládá se na sudišti § 99 j. n., poněvadž podle udání žalující strany jmění v době podání žaloby v obvodu okresního soudu se nalézající a žalovanému příslušející pozůstává v pohledávce žalovaného proti fě S. podle vyúčtování mezi firmou S. a žalovaným ve výši 58 Kč 03 h. Aby pohledávka jako jmění mohla přijití v úvahu, musí se v době podání žaloby již nějak státi zjevnou. Toho ale v projednávaném případě není. Žalovaný tvrdí, že mu tvrzená pohledávka proti firmě S. nepřísluší. Když tedy žalovaný sám jako domnělý věřitel tvrdí, že mu tvrzená pohledávka proti firmě S. nepřísluší, není vůbec věřitelem firmy S., v důsledku toho není vůbec nějaké pohledávky žalovaného proti firmě S. a v důsledku toho tedy také žádného jmění žalovaného ve smyslu § 99 j. n.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by o rekursu žalovaného znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Rekursní soud nemá pravdu, popíraje tvrzenou pohledávku žalovaného, na níž žalující strana zakládá příslušnost soudu podle § 99 j. n., prostě z toho důvodu, že žalovaný jako domnělý věřitel tvrdí, že mu pohledávka ta nepřísluší. Z toho, že věřitel pohledávku popírá, neplynulo by, jak rekursní soud za to má, ještě, že pohledávky nemá a není též správno, že o tom, zda má někdo proti druhému pohledávku, rozhoduje jen vůle věřitelova. Zda někomu proti druhému pohledávka vzešla a přísluší, o tom rozhoduje jen, zda mezi dotyčnými stranami došlo na základě určitých právních skutečností k poměru dlužnímu a zda tento dlužník poměr v době podání žaloby trval anebo zda na základě skutečností nárok zrušujících přestal. Vůle věřitelova rozhodovala by v té příčině jen potud, pokud by šlo na jeho straně o platné prominutí dluhu. Není pochybnosti, že by tvrzená pohledávka, pokud ovšem jest po právu, stačila k opodstatnění uplatňované příslušnosti soudní. Rekursní soud nejednal tedy správně, když v důsledku shora naznačeného právního názoru uznal onu pohledávku za neexistentní, aniž by podle provedených v té příčině důkazů a eventuelně nařízením dalšího důkazu výslechem stran, jehož se ostatně obě strany ve svých opravných spisech dožadují, zkoumal, zda tvrzená pohledávka skutečně povstala a dosud trvá, jak první soud zjišťuje. Teprve, kdyby na základě těchto důkazů rekursní soud dospěl k úsudku, že pro pohledávku není dostatečného důkazu, bylo by odůvodněno usnesení vyhovující námitce nepříslušnosti soudu.

Citace:

Čís. 7219. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1212-1213.