Čís. 1752.
Nepřípustným jest žalobcův návrh, by věc přikázána byla jinému soudu, učinil-li jej žalobce teprve, když soudce již rozhodl o námitce nepříslušnosti.
(Rozh. ze dne 4. července 1922, R I 755/22.)
Proti žalobě, zadané na obchodním soudě v Praze, vznesla žalovaná námitku nepříslušnosti soudu, jíž soud prvé stolice vyhověl, načež žalobce navrhl, by spisy byly postoupeny zemskému civilnímu soudu v Praze. Soud prvé stolice vyhověl tomuto návrhu, rekursní soud jej zamítl. Důvody: Vznesl-li žalovaný ve sporu námitku nepříslušnosti soudu, může žalobce dle § 261 c. ř. s. ve znění novely ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. učiniti návrh, aby soud, vyhoví-li námitce, žalobu přikázal soudu, žalobcem označenému, musí však učiniti tak dříve, než soud o námitce rozhodne. Že tomu tak, plyne zcela nepochybně z ustanovení § 261 c. ř. s., že přikázání žaloby soudu, žalobcem označenému, spojeno býti musí s usnesením o námitce nepříslušnosti soudu. Důsledkem toho není přípustno, by žalobce po rozhodnutí o námitce nepříslušnosti soudu učinil návrh na přikázání žaloby soudu, jím označenému, což uznává též výnos min. sprav, ze dne 2. června 1914, čís. 43 věst. Vzhledem k tomu jest návrh žalobce učiněný po rozhodnutí o námitce nepříslušnosti soudu opožděný a nepřípustný a slušelo jej proto odmítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle čl. 6. čís. 14 cís. nař. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák., jímž doplněna ustanovení § 261 c. ř. s., má žalobce právo, když žalovaný namítá nepříslušnost dovolacího soudu, učiniti návrh, by soud pro případ, že námitce vyhoví, přikázal žalobu k vyřízení soudu, žalobcem navrženému. Soud má, vyhoví-li tomuto návrhu, spojiti příkaz s usnesením o nepříslušnosti soudu. Dle osnovy zmíněné novely (výnos min. spravedlnosti ze dne 2. června 1914, čís. 43) mělo tím žalobci býti umožněno, by, podrobí-li se rozhodnutí soudu o námitce nepříslušnosti, si vymohl přikázání sporu jinému soudu a aby se tím vyhnul přerušení zahájeného řízení. Nemíní-li se však žalobce podrobiti soudnímu rozhodnutí o námitce soudní nepříslušnosti, nemá mu přijíti k dobru ulehčené řízení. Tím má v pravdě býti vykonáván jakýsi tlak na žalobce, jenž má vésti k odstranění sporů o nepříslušnost soudní. Z toho vidno, že žalobce musí učiniti návrh na přikázání dříve, než soudce o námitce nepříslušnosti rozhodne. Později učiněný návrh dlužno odmítnouti jako nepřípustný. Správně tedy rekursní soud rozhodl tento případ dle intencí zákonodárce, zjevných z osnovy novely o ulehčení soudům, a nebylo proto lze bezdůvodnému dovolacímu rekursu přiznati úspěchu.