Čís. 1218.

Ochrana známek (zákon ze dne 6. ledna 1890 čís. 19 ř. zák.). Otázka, zda jsou si dvě známky šálivě podobny, jest t. zv. otázkou smíšenou (quaestio mixta).
Šálivost známky slovní, obrazcové a kombinované. Rozhodným jest tu hledisko »obyčejného« kupitele při obyčejné jeho pozornosti.
(Rozh. ze dne 25. května 1923, Kr I 987/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 3. dubna 1922, jímž byl obžalovaný Josef Sch. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin dle §ů 23 a 25 zákona ze dne 6. ledna 1890 čís. 19 ř. zák., mimo jiné z těchto důvodů:
Hmotněprávní důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. není opodstatněn. Žalováno jest, že obžalovaný Josef Sch. vědomě zasáhl ve výhradné právo žalující firmy, používati slovní známky »Persil«, zapsané pro ni původně v »Ústředním rejstříku známek ve Vídni« dne 5. října 1907 pod č. 33 093, obnovené dne 4. října 1917 pod čís. 72 854 a ohlášené dle zákona ze dne 24. července 1919 čís. 471 sb. z. a n. pro oblast republiky Československé dne 30. června 1919 pod čís. rej. 2817 (sdělení správní komise pro obchodní a živnostenskou komoru v Praze ze dne 2. prosince 1921, č. j. 5408 Zn. a sdělení ministerstva obchodu ze dne 3. prosince 1921 č. j. 5754/21), tím, že vědomě svůj prací prášek pod známkou »Porbil« do obchodu zavedl a známkou touto neoprávněně napodobil slovní známku žalující firmy »Persil«. Nalézací soud sprostil obžalovaného z obžaloby pro přečin dle §§ 23 a 25 zákona ze dne 6. ledna 1890 čís. 19 ř. zák. z důvodu, že skutková podstata uvedeného přečinu není splněna ani ve směru objektivním, ani po stránce subjektivní; pokud se týče objektivní skutkové podstaty, vyloučil pojmový znak přečinu, pro nějž bylo na obžalovaného žalováno, totiž způsobilost uvésti obyčejného kupitele při obyčejné pozornosti v omyl. Důvody, z nichž nalézací soud vyloučil pojmové znaky uvedeného trestného činu po stránce subjektivní, netřeba uváděti a s nimi se zabývati, poněvadž není-li sprošťujíci rozsudek ve směru objektivním stižen uplatňovaným důvodem zmatečnosti, není dána vůbec skutková podstata uvedeného trestného činu, a odpadá rozbor jeho ve směru subjektivním. Zmateční stížnost vytýká s hlediska zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že nalézací soud neprávem vyloučil pojmový znak přečinu §ů 23 a 25 zákona ze dne 6. ledna 1890 čís. 19 ř. zák., totiž způsobilost známky, uvésti obyčejného kupitele při obyčejné pozornosti v omyl. Stížnost není v právu. Otázka, zda jsou si dvě známky šálivě podobny, není otázkou čistě právní, není však také otázkou výhradně skutkovou, nýbrž jest t. zv. quaestio mixta. Výrok nalézacího soudu v tomto směru není tedy ryzím zjištěním skutkovým, nýbrž na určitých okolnostech skutkových spočívajícím úsudkem, vycházejícím z právního pojetí pojmu šálivosti a může mu tedy býti odporováno dokazováním, že toto právní hledisko jakožto důležitá složka úsudku soudu nalézacího a ovšem pak i výrok sám, jsou pochybeny. Zmíněné již právní hledisko, jež po zákonu dlužno zaujímati při řešení otázky šálivosti, vychází z potřeby obchodu, by výlučnost a tedy též ochrana práva na používání známky nebyla omezována pouze na taková neoprávněná napodobení chráněné známky, jež se s ní kryjí, nýbrž aby připuštěna byla také při reprodukci, obsahující změny a rozdíly, arci jen po jistou hranici, jež sahá tak daleko, jako nebezpečí, že kupitel označení pozměněné zamění za žádanou jím známku chráněnou. Při tom však zákon nechce v této ochraně práv majitele známky jíti tak daleko, že by vůbec nepřikládal váhy stupni pozornosti na straně kupitelově, činí měřítkem šálivosti, zaměnitelnosti obojího označení celkový dojem, jejž vyvolávají známky v obyčejném kupiteli při obyčejné jeho pozornosti. Není-li tento celkový dojem známky zboží nabízeného tak rozdílným od celkového dojmu známky chráněné, by mohl býti obyčejným kupitelem již za použití jen obyčejné pozornosti rozeznán, dlužno shledati, že bylo zasaženo do výlučných práv na chráněnou známku. Při tom nutno opět rozeznávati, o jakou známku jde, zda přichází v úvahu známka výlučně obrazcová, či výlučně slovní, či tak zvaná známka kombinovaná, t. j. taková, při níž část jest vyjádřena ve slovech a část jest obrazcová. Při známce výlučně obrazcové bude pro kupitele směrodatnou kresba, tudíž dojem figurativní, při známce výlučně slovní nesejde tak na grafickém znázornění slova, jako hlavně na jeho zvukovém dojmu a významu, při známkách kombinovaných pak dlužno uvážiti, zda a která z obou součástí, slovo či obraz, převládá ve známce, a tím převládá i v dojmu a v paměti pozorovatelově. Přezkoumává-li se rozsudek s hledisek tuto naznačených, dlužno uznati, že jim byl práv. Žalováno jest, jak shora již bylo uvedeno, že obžalovaný vědomě zasáhl ve výhradné právo žalující firmy, používati slovní známky »Persil« tím, že vědomě svůj prací prášek pod slovní známkou »Porbil« do obchodu zavedl a známkou touto neoprávněně napodobil slovní známku žalující firmy »Persil«. Nalézací soud zjistil na základě přípisu ministerstva obchodu ze dne 3. prosince 1921 č. j. 5754/21, že známka »Persil« pouze jako slovní známka byla ohlášena pro oblast republiky Československé a že tudíž chráněno jest pouze používání slova »Persil«. Správně použil ustanovení §§ 23 a 25 známkového zákona, vzal v úvahu netoliko abstraktní, nýbrž i konkrétní způsobilost záměny, obíral se otázkou šálivosti známky, přihlížel k tomu, že se jedná o známku slovní, činil měřítkem šálivosti (zaměnitelnosti) celkový dojem známek v obyčejném kupiteli při obyčejné jeho pozornosti, přihlížel netoliko k možné záměně obou slov při jich čtení, nýbrž i při jich slyšení, přihlížel tudíž také k tomu, že kupitel bude požadovati zboží chráněné slovní známkou jmenováním slova známkového, i k tomu, že slovo toto přečte, zjišťuje, že slovní známka soukromé žalobkyně »Persil« liší se od známky obžalovaným použité »Porbil« tak, že celá třetina slova zaměněna a to zcela jinou samohláskou (po první souhlásce »P« ve známce soukromého žalobce následuje samohláska »e«, kdežto ve známce obžalovaného po první souhlásce »P« následuje samohláska »o«, jež zcela jinak zní, než uvedená samohláska ve známce soukromé žalobkyně) a zcela jinou souhláskou (ve známce soukromého žalobce po první slabice »Per« následuje pro zvukový dojem zvláště výrazná sykavka »s«, kdežto ve známce obžalovaného po první slabice »Por« následuje zcela jinak znějící a docela jiný zvukový dojem vyvolávající retnice »b«), že známky ty liší se způsobem, jež poznati může také obyčejný kupitel při obyčejné pozornosti. Významem obou slov pak se nalézací soud zabývati nemusil, poněvadž obžalovaným použité slovo »Porbil« jest, jak nalézací soud zjišťuje a soukromá žalobkyně sama připouští, vymyšlené, uměle konstruované, jež není poznačením ani určité věci, ani nějaké její vlastnosti. Poněvadž nalézací soud se držel těchto právně závažných okolností a s hlediska právního věc správně posoudil, zrušovací soud nemá příčiny změniti dotyčný výrok, jsa jinak vázán na skutkové zjištění nalézacího soudu (§§ 258, 288 č. 3 tr. ř.). Že nalézací soud kromě toho ještě vylučuje záměnu »tím spíše, že se jedná o specielní prostředek, používaný při praní a to nikoliv každou pradlenou, nýbrž zpravidla pradlenami buď častěji, buď dokonce po živnostensku svou práci praní věnujícími a tedy v tomto směru pokročilými«, kteréžto právní hledisko ovšem správné není — jest nerozhodno, poněvadž nalézací soud, jak. shora dovoděno, otázku tuto zcela správně vyřešil s jedině správného právního hlediska obyčejného kupitele při obyčejné pozornosti a po té zcela zbytečně řešil otázku tuto ještě s hlediska »kupitelů pokročilých«.

Citace:

č. 1218. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 276-279.