Čís. 14713.

Exekuční soud určuje z moci úřadu podle § 155 druhého odstavce ex. ř. i náhradu úroků, jež měl obmeškalý vydražitel podle dražebních podmínek z nejvyššího podání od příklepu až do složení zaplatiti.
Taková určená úroková náhrada náleží do rozdělované podstaty.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1935, R II 464/35.)
Podle dražebních podmínek měl vydražitel zaplatiti celé nejvyšší podáni hotově ve lhůtách v § 152 ex. ř. uvedených a měl je ode dne příklepu zúrokovati 5%. Ježto vůbec nic nesložil, byla povolena opětná dražba, při níž bylo docíleno méně, než ,při původní dražbě. Prvý soud, určuje podle § 155 druhého odstavce ex. ř., vyslovil, že ke schodku tomu náležejí úroky, jež měl vydražitel z nejvyššího podání podle dražebních podmínek platiti. Rekursní soud tuto otázku zodpověděl záporně.
Nejvyšší soud obnovil v této části usnesení prvého soudu a zároveň vyslovil, že útraty dovolacího rekursu ponese zatím stěžující si hypotekární věřitel sám.
Důvody:
Jde nyní o spornou otázku, zda ke schodku při nejvyšším podání, jejž stanoví exekuční soud z moci úřadu podle § 155 II ex. ř., náležejí také úroky, jež měl vydražitel podle dražebních podmínek platiti z nejvyššího podání — jež mělo býti hotově složeno — ode dne příklepu. Na otázku tu dal první soud odpověď kladnou, rekursní soud odpověď zápornou. Nutno souhlasiti s prvním soudem, a to z těchto úvah: Zákon mluví v § 155 II ex. ř. jen o schodku při nejvyšším podání a nezmiňuje se o úrocích a také v nauce i v dřívější judikatuře se vyskytuje mínění, že zmíněné úroky náležejí k »jiným škodám«, jež soud z moci úřední neurčuje a jež nutnou uplatňovati žalobou (na př. Trenkwalder, str. 516, bez bližšího odůvodnění a rozhodnutí v Nowakově sbírce pod čís. 535, opak rovněž bez bližšího odůvodnění Neumann, str. 558, Lehmann: Zwangsversteigerung, str. 322 a rozhodnutí v Nowakově sbírce čís. 719). Avšak zákonný předpis nutno vykládati nejen podle jeho doslovu, nýbrž také podle jeho ducha a v souvislosti s ostatními předpisy, jež se na tu kterou otázku vztahují. Podle § 152 III ex. ř. připadnou úroky, jež má vydražitel ode dne příklepu zaplatiti, do rozdělované podstaty. Jest tedy o tyto úroky Zkrácena podstata. Nezapravil-li vydražitel nejvyšší podání včas a řádně a došlo-li k opětné dražbě (§ 154 ex. ř.), připadnou do rozdělované podstaty podle § 215 čís. 3 ex. ř. — kromě ostatních tam uvedených platů — »také jiné náhrady vydražitelem dané a úroky z nich (§ 155 ex. ř.)«. Jest otázka, jaké »jiné náhrady« má zákon na mysli, když odkazuje k § 155 ex. ř. Může tím míniti jen schodek a náklady na opětnou dražbu podle první věty druhého odstavce § 155 ex. ř. a náhrady úroků, jež měl vydražitel podle dražebních podmínek z nejvyššího podání platiti, neboť slova »jiné náhrady« zahrnují v sobě také úrokovou náhradu, o níž je řeč. Jinaké náhrady, jež nepřipadnou podle § 215 ex. ř. do podstaty, nutno uplatniti žalobou a připadnou v případě úspěšného sporu poškozenému věřiteli; jsou to škody individuální, které nejsou součástí rozdělované podstaty (rozh. čís. 9334, 14104 a nejnověji ještě neuveřejněné rozhodnutí R I 784/35). Nelze tedy souhlasiti s rekursním soudem, že úroky z nezapraveného nejvyššího podání jsou takovými škodami, jež musí pořadem práva uplatniti poškození věřitelé, neboť zde běží o újmu nikoliv toho či onoho poškozeného věřitele, nýbrž o újmu rozdělované podstaty, kam takové úroky náleží. Pro správnost názoru zde hájeného lze uvésti ještě toto: Kdyby vydražitel chtěl odvrátiti opětnou dražbu, musil by podle § 154 II ex. ř. složiti do lhůty tam uvedené nejen zadržené splátky nejvyššího podání, ale i úroky z nich. Když tedy obmeškalý vydražitel, jenž chce napraviti své obmeškání, musí — jak je to ostatně podle dražebních podmínek a § 152 III ex. ř. samozřejmé — zapraviti také úroky, nelze důsledně připustiti, aby vydražitel, který vůbec své obmeškání nenapraví, byl na tom v tomto exekučním řízení, a pokud běží o stanovení úbytku podstaty, jenž může bytí na něm exekučně vymáhán (§ 155 II ex. ř.), lépe než vydražitel pečlivější a aby byl od placení úroků osvobozen, pokud by tyto nebyly zvlášť žalobou vymáhány. Základní myšlenkou § 155 ex. ř. jest snaha, aby věřitelé odkázaní na rozdělovanou podstatu neutrpěli žádné újmy tím, že vydražitel své povinnosti nedostál a aby obmeškalý vydražitel musil ze svého dodati do rozdělované podstaty, čeho se nedostává k onomu stavu, jaký by byl nastal, kdyby k relicitaci nebylo došlo, a aby mimo to nahradil i jinaké škody, které tomu neb onomu věřiteli z jeho obmeškání vzejdou. Již této základní myšlence, která došla výrazu v § 155 ex. ř., odporuje názor rekursního soudu. Z toho plyne důsledek, že, docílí-li se při opětné dražbě tolik, kolik by se bylo dostalo rozvrhové podstatě, kdyby byl obmeškalý věřitel zaplatil na nejvyšší podání řádně a včas vše, co podle dražebních podmínek zaplatiti měl, není tu schodku při novém výtěžku, poněvadž výtěžek k úhradě pro rozvrhovou podstatu stačí. Jestliže však při opětné dražbě nebylo dosaženo takového výsledku, z něhož by byl svrchu vymezený úbytek rozvrhové podstaty uhrazen, pak tu schodek jest, a to i tehdy, kdyby snad druhý výtěžek číselně převyšoval první nejvyšší podání, ale převyšoval by je jen o takovou částku, že by podstata nedosáhla toho, co by v ní bylo obsaženo, kdyby byl obmeškalý vydražitel zaplatil nejvyšší podání i s úroky podle dražebních podmínek řádně a včas. V takovém rozsahu musí nahraditi nejen schodek při nejvyšším podání, ale musí dálí také náhradu za úroky, jež od příklepu až do opětné dražby platiti měl, protože vůbec nic nezaplatil a protože má podle dražebních podmínek § 152 III ex. ř. zúrokovati nejvyšší podání, jež má býti složeno hotově, od příklepu až do složení. Povinnost obmeškalého vydražitele odčinili tento schodek plyne ze zákona a nesejde na tom, proč obmeškalý vydražitel své povinnosti nedostál, ani na tom, která z oprávněných osob a kdy zažádala za opětnou dražbu. Podle motivů k § 155 ex. ř. (mat. sv. I. str. 531) má exekuční soud plnění obmeškalého věřitele usnesením určití, po případě vymoci, pokud je toto plnění jak co do důvodu, tak co do výše již podle exekučních spisů nepochybně zjevné. To může exekuční soud v příčině úroků bez dalšího podle spisů učiniti, neboť zná úrokovou sazbu, zná kapitál a zná také dobu, za kterou jest úroky zaplatiti. Pro povinnost obmeškalého vydražitele dáti úrokovou náhradu, je také lhostejno, jak s těmito úroky bude soudem při rozvrhu naloženo a kterým věřitelům připadnou, zda tedy připadnou do všeobecné rozvrhové podstaty, či do podstaty, kterou jest rozděliti věřitelům na nejvyšší podání odkázaným podle poměru přikázaných jim částek, tedy k t. zv. fruktifikátům. Co do útrat dovolacího rekursu nejde tu ani o útraty opětné dražby, ani o útraty exekuční v užším slova smyslu, protože útraty — třeba učiněné ve prospěch podstaty — vzešly teprve po příklepu, tedy až v řízení rozvrhovém, jehož součástí je stanovení schodku jako součásti nové rozvrhové podstaty. Nebylo tu tedy podmínek pro to, aby útraty mohly býti dovolací rekurentce přisouzeny jako útraty exekuční. Nebylo však možno návrh na přisouzení útrat zamítnouti, když dovolací rekurentce zůstává vyhrazeno, aby náhradu těchto útrat uplatňovala případně jako škodu, která jí samé vzešla obmeškáním prvního vydražitele.

Citace:

Čís. 3109.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 207-210.