Čís. 16575.

Smluvní pojištění (zák. č. 145/1934 Sb. z. a n.).
Pojistná smlouva, sjednaná jen důsledkem svedení nesprávnými údaji pojišťovacího jednatele, že smluvci činí nabídku na jinou smlouvu než na pojistnou smlouvu, je neplatná.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1937, Rv I 2506/36.)
Proti žalobě, jíž se žalující pojišťovna »L.« domáhá na žalovaných zaplacení první pojistné prémie 1059 Kč 50 h s přísl., namítli žalovaní manželé Bohuslav a Antonie P-ovi, že se k nim dostavil muž, který se představil jako zástupce »L.« banky, a nabízel jim nový způsob střádání, žádaje, aby jako střádalové přistoupili za členy. Když žalovaní namítali, že mohou střádati doma, odpověděl jim onen zástupce, že ústav, který zastupuje, poskytuje zvláštní výhody střádalům, kteří uloží aspoň 1 Kč denně po dobu tří let, a to především že do uplynutí tří let mohou kdykoliv vybrati nastřádaný kapitál bez výpovědi, a že mimo to poskytuje střádalům jako prémii zdarma životní pojistku na částku 10 000 Kč, že sice za první tři léta nevyplácí ústav z nastřádaných peněz žádných úroků, ale že úroky jsou vyváženy prémií ve formě životní pojistky, takže když budou žalovaní tři léta střádati po 1 Kč denně, že obdrží celou nastřádanou částku a vydělají si za to zadarmo pojistku na 10 000 Kč, konečně že prohlásil, že formulář, který dává podpisovati a který ani nepřečetl, ani nedal jim přečisti, jest formulářem, podle něhož přistupuji za členy střádalů L. banky. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy přehlédly, že pojistný návrh pochází ze dne 27. dubna 1935, tedy z doby, kdy byl již účinný zákon o pojistné smlouvě č. 145/1934 Sb. z. a n., an tento zákon podíle § 164 nabyl účinnosti dnem 20. ledna 1935. Je proto souzený případ posuzovati podle tohoto zákona a jest tu užíti ustanovení § 47 dotčeného zákona, jehož předpoklady jsou tu splněny. Neboť odvolací soud zjistil, že žalovaní nechtěli a také neprojevili nijak svou vůli uzavříti pojistnou smlouvu, že agenti nejednali s nimi o pojištění, nýbrž jen o střádání, a že jim vykládali, že musí býti uložena denně 1 Kč, že žalovaný nedostane sice z uloženého kapitálu úroky, ale že by po úmrtí žalovaného dostala spolužalovaná 10 000 Kč. Z toho vyvoděný závěr odvolacího soudu, že k podpisu pojistné přihlášky došlo jediné lstí a klamem agentů žalobkyně, jest důsledný a pokus dovolatelčin dolíčiti nedůslednost tohoto závěru se nezdařil, neboť skutečnosti, které agenti tvrdili žalovaným, neodpovídaly pravdě již proto, že šlo agentům ve skutečnosti o to, aby žalované pohnuli k uzavření pojistné smlouvy, a nikoliv o to, jak jim namluvili, že totiž jde jen o strádání do pokladničky. Že agenti o tom věděli, že jejich tvrzení neodpovídá pravdě, je nepochybné a pojišťovna to ani nepopírá, nýbrž snaží se jen dolíčiti, že prý to nebyla nepravda. Žalovaný také pojistku i zaslanou mu pokladničku vrátil a neschválil pojistnou smlouvu ani dodatečně. Z toho vyplývá, že zprostředkující agenti Antonín S. a Jaroslav V. svedli žalované nepravdivými údaji o podstatných okolnostech k uzavření pojistné smlouvy. Že šlo o podstatnou okolnost, je zřejmé z toho, že žalovaní podle toho, co jim agenti namluvili, byli přesvědčeni, že činí návrh na docela jinou smlouvu nežli na pojistnou smlouvu. Byli-li žalovaní takovým způsobem uvedeni v omyl, nevznikl jim podle § 47 zákona č. 145/1935 Sb. z. a n. závazek proti pojistiteli.

Citace:

č. 16575. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 777-778.