NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Č. 3049.

Státní zaměstnanci: * Ustanovení posledního odstavce § 2 zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. o odpočivných požitcích státních zaměstnanců netýká se drahotních přídavků současně pobíraných z jiného titulu než z titulu služby státní.
(Nález ze dne 2. ledna 1924 č. 22442/23).
Věc: Maxmilián F. v P. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o drahotní přídavky k výslužnému.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zastavilo gfř v Bratislavě, odvolávajíc se na § 5 vlád. nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb. st-li výplatu drahotních přídavků k výslužnému, které pobíral jako pensionovaný písař okresního soudu v Popradě a předepsalo mu přeplatky, vzniklé od 1. července 1921 částkou 2523 Kč k náhradě s odůvodněním, že pobírá kromě těchto drahotních přídavků také drahotní přídavky jako policejní úředník.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná vytýká, že na st-le nelze cit. nař. č. 234/21 vůbec vztáhnouti, neboť jednak byl pouze dočasně v městských službách popradských, jednak byla mu poskytována úplata za ně jedině z prostředků městských, čímž státu nevznikla žádná újma.
V odvodním spisu hájí se nař. rozhodnutí poukazem na oběžník min. fin. z 19. srpna 1922, kterým se vykládá pojem veřejné služby dle § 4 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. v ten smysl, že pod službou takovou dlužno vyrozumívati každou službu, která jest placena z prostředků korporace aneb fondu s funkcemi veřejnoprávními.
Rozhoduje o stížnosti uvažoval nss takto:
Poslední odst. § 2 zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. stanoví, že kdyby pro téhož oprávněného byly založeny nároky na drahotní přídavky jakéhokoliv druhu z různých důvodů, náleží mu pouze jeden nárok, při různé výši nárok na drahotní přídavky vyšší. Žal. úřad vykládá pojem »drahotních přídavků jakéhokoliv druhu« co nejšíře, zahrnuje pod něj, jak z odvodního spisu patrno, každé drahotní přídavky poskytnuté nějakým veřejnoprávním subjektem. St-l, jak z obsahu stížnosti lze vyrozuměti, opírá se tomuto výkladu a má za to, že pod pojmem tím nelze rozuměti drahotní přídavky neposkytované z pokladnice státní.
Poněvadž ani prvý ani druhý výklad, stranami proti sobě postavený, slovným zněním zákona není vyloučen, musil nss při svém rozhodování, řídě se § 6 o. z. o. zkoumati, jaký úmysl a účel sledoval zákonodárce, vydávaje dotčenou normu. Postupuje tímto způsobem musil soud uznati za správné právní hledisko stížnosti. Tomu nasvědčuje již důvodová zpráva vládní podaná k cit. zák. (tisk 1313 str. 10), která odůvodňuje toto opatření výslovně tím, že se vyskytují četné případy, kdy pensisté béřou ze státní pokladny z různých titulů dvojí plat a ke každému tomuto požitku přídavky a výpomoci z důvodů mimořádných poměrů, které ke každému jednotlivému požitku jsou pojmově stanoveny v takové výši, aby postihly drahotní rozdíly a že proto není spravedlivo ponechati z titulu mimořádných poměrů jedné osobě dvoje drahotní přídavky a výpomoci. Tato úvaha, ke které nepřičinila ani důvodová zpráva státně-zřízeneckého výboru ani zpravodaj v plenu sněmovny dalších poznámek, nezůstavuje pochybnosti o tom, že předpis, o jehož výklad tu jde, měl na mysli sice odstraniti dosavadní možnost pluritní prestace požitků odůvodněných mimořádnými drahotními válečnými poměry, avšak toliko z pokladnice státní.
V souhlase s tím stanovilo také nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb., provádějíc shora zmíněné ustanovení zákonné, že pensijní likvidatury a místa, aktivní požitky vyplácející, jsou povinny si činiti navzájem příslušná sdělení a že při konkurenci dvojího drahotního přídavku platí a zúčtuje přídavky ty ono odvětví, ze kterého vyplývají přídavky vyšší resp. na jehož účet se vyplácejí požitky aktivní.
Toto ustanovení nepochybně předpokládá, mluvíc o »zúčtovacích a vyplácejících odvětvích«, určitou centrální organisaci, bez níž pojem odvětví není myslitelným. Spadá-li jedno z těchto odvětví pod správu státní, a tomu tak, poněvadž jde o požitky pensistů státních, nevyhnutelně býti musí. následuje z toho logický důsledek, že i druhé odvětví nemůže býti jiným orgánem, než orgánem státním.
Opírá-li žal. úřad v odvodním spisu své stanovisko o cit. výn. z 19. srpna 1922, tu nehledě k tomu, že tu jde o interní opatření úřadu, mající zřejmě charakter pokynu uděleného úřadem nadřízeným úřadům niž- ším, tedy bez pravotvorného účinku, nelze přehlédnouti, že výnos tento upírá se k jinému zákonu, sledujícímu úplně odlišný účel, totiž úpravu mimořádných výhod, poskytnutých zaměstnancům státním k opatření rodinných příslušníků jejich.
Nemá tedy nař. rozhodnutí opory v zákoně a bylo je proto zrušiti
dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3049. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 180-182.