§ 19, odst. 2. — Spolužití vdovy s mužem ve společné domácnosti.

Výměrem ze dne 22. července 1921, č. 61.665/29109/21, přiznal zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Praze-Karlíně stěžovatelce na základě zákona č. 142/20 jako vdově po padlém vdovský důchod ročních 600.— Kč s 50% drahotní přirážkou.
Výměrem ze dne 7. května 1924, č. 74857/24, zastavil úřad ten ve smyslu §u 19, odst. 2. zákona č. 142/20 ve znění zákona č. 39/22 dnem 1. června 1924 až na další výplatu vdovského důchodu, ježto bylo zjištěno, že stěžovatelka žije ve společné domácnosti s mužem, pročež odpočívá ve smyslu dříve cit. zákonného ustanovení nárok na důchod vdovský.
Stěžovatelka domáhala se pak v letech 1925 a 1926 opětně, aby jí výplata důchodu vdovského byla znovu povolena, leč marně, ježto podle zprávy četnictva spolužití její s Janem K. nebylo přerušeno.
Naříkaným rozhodnutím z 29 července 1927, č. 22450-V/la-27, zamítlo ministerstvo sociální péče stížnost vdovy do rozhodnutí zemského úřadu pro válečné poškozence v Praze ze dne 12. dubna 1927, č. 79-410-27, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o uvolnění výplaty důchodu vdovského, ježto podle § 19, odst. 2, zákona č. 39/22 a prováděcího nařízení č. 363/22 odpočívá v tom případě, pakli válečná vdova žije ve společné domácnosti s mužem v poměru rovnajícím se manželství, její vdovský důchod po dobu tohoto spolužití a jest v tomto případě věrohodně zjištěno, že stěžovatelka, vdova po padlém vojínu, žije dosud ve společné domácnosti s bratrem padlého vojína. Janem K. v poměru, jaký má na mysli svrchu citované zákonné ustanovení, čemuž, nasvědčuje společné bydlení jakož i způsob spolužití. O stížnosti na rozhodnutí to podané uvážil nejvyšší správní
soud toto:
Stížnost vytýká naříkanému rozhodnutí po stránce věcné nesprávné právní posouzení, ježto prováděcí nařízení k §u 19, odst. 2. zákona č. 39/22 Sb. z. a n. klade důraz na to, že poměr, který citované ustanovení zákona má na mysli, musí se fakticky rovnati manželství. Manželská práva a povinnosti jsou stanovena v §§ 90—92 vš. obč. zák. Stěžovatelce takové okolnosti prokázány nebyly a přirozeně prokázány býti nemohly, pročež výrok žalovaného úřadu postrádá opory v zákoně.
Námitka ta však jest bezdůvodnou.
Jak nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, záleží při zodpovědění otázky, lze-li v tom kterém případě použíti ustanovení § 19, odst. 2, zákona o válečných poškozencích (ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., ve znění ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n.), na hospodářské stránce, t. j. předpokládá ustanovení to poměr muže a ženy, ve kterém se muž o výživu družky své stará. Je tedy na omylu stížnost, dovozuje-ii, že poměr ten i po jiných stránkách (zejména v §§ 90—92 obč. zákona vytčených) musel by se manželskému poměru rovnati (viz na př. nález ze dne 17. ledna 1927. č. 419).
Je-li ale názor stížnosti mylný, jest bezdůvodnou výtka, že mělo býti zjištěno, zda jsou tu skutečnosti odpovídající požadavkům v §§ 90 až 92 obč. zák. uvedeným.
Zda pak onen předpoklad, — že totiž muž stará se o výživu družky — jest dán, jest otázkou skutkovou, jíž muže nejvyšší správní soud přezkoumati jen s hlediska §u 6 zákona o správním soudě, totiž zda předpoklad ten neodporuje spisům, aneb zda měl dostatečnou oporu ve výsledcích řízení.
V tomto směru vytýká stížnost vady řízení, ale nejvyšší správní soud neshledal výtky ty důvodnými. Neboť okolnosti, o nichž stěžovatelka důkaz svědky v řízení vedla a v jichž neslyšení spatřuje vadu řízení, jsou pro posouzení jedině rozhodující skutečností, zda poměr její k Janu K. jest poměrem, jaký má na mysli § 19, odst. 2., naprosto nerozhodný, že stěžovatelka usilovala a snažila se nalézti si jiný byt a ze světnice, kterou s K. obývala, se odstěhovati, že se jí to však nepodařilo. Je nesporno, že z okolnosti té nelze vyvoditi docela nic pro otázku, jaký byl a jest poměr stěžovatelčin k Janu K. a že tedy žalovaný úřad neslyše v o nerozhodných okolnostech vedené svědky, nezpůsobil tím žádné vady.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
(Nález N. S. S. ze dne 16. ledna 1929, č. 707/29.)

Citace:

§ 19, odst. 2. — Spolužití vdovy s mužem ve společné domácnosti.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 520-521.