NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 1003.

Předražovaní (cís. nařízení ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák.).
Pro skutkovou podstatu řetězového obchodu jest lhostejno, že pachatel obchodoval takovým způsobem již v míru. Živnostenské oprávnění dle § 38 živn. řádu neopravňuje ještě k nákupu za účelem prodeje ve velkém.
Cena nemusí býti ještě zřejmě přemrštěnou tehdy, měl-li pachatel zisk zřejmě přemrštěný pouze vzhledem k tomu, že neobvykle lacino nakoupil.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1922, Kr I 672/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 17. února 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečiny podle § 23 čís. 4 a 20 čís. 2 b) cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák., pokud směřovala proti výroku o vině obžalovaného přečinem dle § 23 čís. 4 cís. nař., vyhověl jí však, pokud napadla odsuzující výrok pro přečin dle § 20 čís. 2 b) cís. nař., napadený rozsudek v této části zrušil a obžalovaného sprosti1 z obžaloby pro tento trestný čin. Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 5, 9 a), 10 § 281 tr. ř. Úvodem k dolíčení důvodu zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že nalézací soud neudává vůbec žádného důvodu, proč by koupě nábytku v celku za účelem dalšího prodeje obchodníkem, který k tomu má živnostenské oprávnění a který i před válkou obchodoval stejným způsobem, byla pletichami. Jak však z dalšího provedení zmateční stížnosti jest vidno, nevytýká stěžovatel v tomto bodě neúplnosti po rozumu § 281 čís. 5 tr. ř., nýbrž vytýká, že odůvodnění nalézacího soudu nevyhovuje právnímu názoru stěžovatele, který zde postrádá skutkové podstaty pletich z toho důvodu, že obchod nábytkem v malém a ve velkém není vůbec zakázán, že není ani zakázáno kupovati nábytek na společný účet s jiným obchodníkem a že obžalovaný zmíněným způsobem, v rozsudku zjištěným, obchodoval již v míru. Vlastně tedy stěžovatel uplatňuje v této části zmateční stížnosti důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., který bude později probrán i se stanovisek právě zde zmíněných. Pokud zmateční stížnost pod záhlavím důvodu zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř. vytýká, že celý sklad, stěžovatelem zakoupený, byl určen zdejším menším spotřebitelům, neuplatňuje tím ani neúplnosti rozsudku, ani jiného důvodu zmatku, v čís. 5 § 281 tr. ř. uvedeného, nýbrž brojí nepřípustným způsobem proti přesvědčení nalézacího soudu, ke kterému tento došel, uváživ veškeré výsledky průvodního řízení (§ 258 tr. ř.), a který takto zjistil, že obžalovaný již při nákupu skladu nábytku od továrníka Antonína S-a měl úmysl prodati jej společně s Karlem E-em dále ve velkém a neuvěřil jeho hájení se, že šlo o rozprodej přímo spotřebitelům, Nalézací soud toto své přesvědčení odůvodnil také poukazem na značné množství koupeného nábytku a na značnou jeho cenu, z čehož dovozuje, že nábytek nebylo možno rychle rozprodati a že by byl zůstal dále na skladě. Naproti tomu stěžovatel uvažuje docela opačně a tvrdí, že nábytek by byl nezůstal dlouho na skladě a že by v něm nebyly ležely ani bezúročně peníze, a z toho zase dovozuje docela opačné, že chtěl nábytek rozprodati přímo spotřebitelům. V tomto bodě nelze tedy považovati zmateční stížnost za provedenou podle zákona a nelze k ní přihlížeti. Základem právního posouzení celého případu zůstává tedy zjištění svrchu uvedené, že stěžovatel již při nákupu skladu nábytku měl úmysl prodati jej společně s Karlem E-em dále ve velkém, a v tomto zjištění jest obsažena skutková podstata přečinu pletich, kterou stěžovatel marně popírá se stanoviska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. Jak nalézací soud zjistil, měl stěžovatel živnostenské oprávnění podle § 38 živn. ř., což znamená, že nebyl oprávněn v mezích svého živnostenského obchodování k nákupu nábytku za účelem prodeje ve velkém, nýbrž že jeho úkolem, s jeho oprávněním živnostenským se shodujícím, bylo, by sprostředkoval mezi výrobcem a spotřebitelem a nikoliv mezi výrobcem a velkoobchodníkem. Obchodování jeho bylo tedy nereelní a nezákonné, poněvadž vykonával svou živnost proti předpisům, a toto jeho jednání tvoří skutkovou podstatu pletich, jimiž dlužno rozuměti každou činnost, která, hledíc k mimořádným poměrům, vyvolaným válkou, vybočuje z mezí řádného obchodování. Zákon lichevní chrání svými ustanoveními spotřebitele a může překročiti jeho zákazy i obchodník, který má sice živnostenské oprávnění, avšak nedrží se hranic, jemu tímto oprávněním uložených; zákon nečiní rozdílu, zda zájem spotřebitelův byl porušen osobou, která vůbec neměla nijakého oprávnění k obchodu, spotřebitele poškozujícímu, či zda spotřebitele poškodila, překročujíc meze svého živnostenského oprávnění. Stěžovatel dopustil se tedy v tomto případě pletich přes to, že ani obchod v malém ani ve velkém s nábytkem není zakázán vůbec, že není zakázáno ani nakupovati nábytek na společný účet, neboť právě stěžovatel neměl vůbec oprávnění к obchodu takového druhu, jaký uzavřel se S-em. Z tohoto důvodu jest také naprosto lhostejno, že nakoupil nábytek u výrobce samého, neboť právě nákup s dalším úmyslem, prodati nábytek ve velkém, byl pro něho zakázán i tenkráte, když nakupoval přímo u výrobce. Mínění stížnosti, že nařízení o lichvě mělo na mysli jen případy, kde jde o velké plánovité zdražování, kde jde o úmluvy výrobců nebo velkoobchodníků velkého slohu, nemá opory ani ve znění ani v tendenci nařízení, dle něhož se přečinu dle § 23 čís. 4 cís. nař. dopouští každý, kdo se pouští do pletich, způsobilých stupňovati cenu předmětů potřeby, takže z trestní sankce nejsou vyloučeny ani případy, kde třeba ojediněle a co do malého množství předmětů potřeby obchodováno bylo takovým způsobem, jenž nevyhovuje obchodování normálnímu a přípustnému. Ku všeobecným v příčině této a zejména proti účelnosti zákonů o lichvě uplatňovaným námitkám zmateční stížnosti nelze přihlížeti. Nelze konečně přihlížeti ani k námitce stěžovatelově, že právě tak, jako uzavřel obchod s S-em, obchodoval i v dobách míru. Zákony o lichvě změnily povinnosti obchodníků vůči spotřebitelům a musí dbáti obchodník ustanovení lichevního zákona bez ohledu na to, zdali dřívější jeho obchodování mírové bylo trestným čili nic. Se stanoviska svrchu vylíčeného jest lhostejná okolnost, zda stěžovatel nakoupil nábytek za účelem prodeje do cizozemska, jíž se rozsudek nalézacího soudu výslovně zabýval, poněvadž stěžovatel nebyl za žádných okolností oprávněn k nákupu nábytku za účelem rozprodeje ve velkém. Není zde proto zmatečnosti dle čís. 5 § 281 tr. ř., pokud ji zmateční stížnost vidí v tom, že nalézací soud opomenul nákupem nábytku za účelem rozprodeje do cizozemska se zabývati, neboť nejedná se tu o skutečnost rozhodující. Svrchu zjištěná činnost stěžovatelova byla také způsobilou, stupňovati cenu nábytku, poněvadž nalézací soud zjistil, že stěžovatel měl při nákupu úmysl výdělečný a toto zjištění zůstalo po formální stránce nedotčeno. Zákon spokojuje se pouhou způsobilostí pletich, stupňovati ceny, a nevyžaduje, aby zmíněný výsledek skutečně nastal, pročež jest lhostejno, zdali stěžovatel při obchodu, který provedl později s E-em a při kterém mu prodal nábytek za 62000 K, něco vyzískal čili nic. Pletichy byly dokonány již nákupem a nezáleželo naprosto na tom, co pak se mezi E-em a stěžovatelem událo. Ježto i po subjektivní stránce byly nalézacím soudem zjištěny náležitosti pletich, správně nalézací soud podřadil jednání stěžovatelovo ustanovení § 23 čís. 4 cís. nař. Důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. není tedy dán a ovšem není dán ani důvod zmatečnosti dle čís. 10 téhož §, který uplatňuje zmateční stížnost potud, že tvrdí, že by mohlo jíti jenom o předražování a nikoli o pletichy, v čemž má naprosto nepravdu, jak vysvitne ještě z dalšího rozboru zmateční stížnosti, týkající se přečinu podle § 20 čís. 2 b) cís. nař. Zde má zmateční stížnost pravdu potud, že skutková podstata tohoto přečinu jest vyloučena, poněvadž stěžovatel lacino nakoupil a svým prodejem E-ovi spotřebitele nepoškodil. Nalézací soud nezabýval se blíže poměrem, který se utvářil mezi E-em a stěžovatelem, když mu stěžovatel nábytek prodal za 62000 K, a označil bez dalšího zisk stěžovatelův za zřejmě přemrštěný, ježto mu vůbec odepřel nárok na zisk, když obchodoval způsobem pletichářským. Nalézací soud zabýval se tedy jenom ziskem stěžovatelovým, ač základním pojmem při předražovaní podle § 20 cís. nař. jest zřejmě přemrštěná cena a nikoliv zřejmě přemrštěný zisk. Tato zřejmě přemrštěná cena nemusí zde býti ani tehdy, když zisk prodatelův jest značný. Nařízení o lichvě čelí působivosti mimořádných poměrů, válkou vyvolaných, na zásobování obyvatelstva předměty potřeby a konečným jeho účelem jest, by zboží dostalo se do rukou spotřebitelů za ceny, jejichž výše je podmíněna výhradně poměry výroby a řádného obchodu. Nelze proto mluviti o zřejmé přemrštěnosti ceny, nějakou osobou požadované, jestliže přes její zisk cena jí požadovaná zmíněné výše ceny výrobní, pokud se týče v řádném obchodě vyvinuté, nepřekročuje. K takovému případu může dojiti z různých okolností na př. u věci darované, u věci výhrou získané a konečně následkem určitých okolností, které se shlukly v osobě prodávajícího neb kupujícího a znamenají pro zcizitele ztrátu a pro nabyvatele náhodnou osobní výhodu, jejíž přenesení na další nabyvatele není odůvodněno hospodářsky. Právě tento případ zde nastal. Jak nalézací soud zjistil, byl koupen nábytek od Antonína S-a za 45000 K, ač Antonín S. původně žádal 80000 K a prokazoval obchodní knihou, že jest to cena výrobní, za kterou k prodeji došlo, ježto S. zrušil svůj závod. V ceně 45000 K obdržel takto stěžovatel osobní výhodu, která mu plně připadla, a nemůže u něho založili předražování cena, dokud nepřesahovala takové výše, že by výrobní cena nábytku byla bývala překročena. To se také skutečně nestalo, poněvadž cena, která byla pak ujednána mezi E-em a stěžovatelem, činila jenom 62000 K, tedy méně než výrobní cena. Bez ohledu na to, kolik obžalovaný při tomto obchodě s E-em vydělal, jest označiti jeho jednání za trestně závadné, ježto cena nábytku v žádném případě nebyla zřejmě přemrštěnou.

Citace:

č. 11278. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 669-670.