NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 4723.

Dráha neručí za poškození lidí a věcí tím, že je zasáhl vlak na závorami nechráněné křižovatce cesty s místní dráhou, раk-li strojvůdce dával zavčas předepsaná výstražná znamení.
(Rozh. ze dne 24. února 1925, Rv I 30/25.)
Matka žalobců, přejíždějíc na povoze trať místní dráhy, byla zachycena vlakem a usmrcena i se spolujedoucím synem, povoz pak byl poškozen. Žalobu pozůstalých dětí na dráhu o náhradu škody oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Ač to výslovně neuvádějí, opírají žalobci, jak patrno z jejich přednesu a i ze žaloby samé, svůj náhradní nárok jednak o ustanovení zákona o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. (žalují u obchodního senátu místa úrazu dle §u 3 téhož zák.), jednak o předpisy občanského zákona o náhradě škody (domáhají se i náhrady škody věcné a tvrdí a dokazují zavinění dráhy). Náleží tedy žalobcům, aby dokázali především a) v onom směru, že nastala příhoda v dopravě (§ 1 zák. o ruč. žel.), b) ve směru druhém zavinění dráhy (jejích zřízenců). Ani tohoto ani onoho důkazu žalobci neprovedli. Příhodou v dopravě ve smyslu §u 1 zák. o ruč. žel. jest událost, která, odchylujíc se od pravidelných poměrů dopravních, je o sobě způsobilou přivoditi smrt nebo tělesné zranění lidí. První soud dospěl podle výsledků jednání a průvodního řízení právem k závěru, že v tomto případě nedošlo k nijaké úchylce ani nepravidelnosti, k nijakému vybočení z obvyklého způsobu dopravy. Okolnost, že vlak přejížděl veřejnou silnici na křižovatce úplně volné, neuzavřené, nestřežené, v téže době i jinému vozidlu přístupné, byla by sama o sobě příhodou v dopravě, kdyby šlo o dráhu hlavní, při níž přejezdy opatřeny býti musí závorami, není však o sobě příhodou takovou v tomto případě, kde jde o dráhu místní, pro niž předpisu toho není, při níž přejezdy opatřeny jsou jen výstražnými tabulkami a střeženy pouze tam, kde je to zvláště předepsáno, čehož v tomto případě nebylo. Ani v nějakém jiném směru nedošlo při vlaku, o který jde, k úchylce od obvyklého, pravidelného způsobu dopravy. Nebyla-li však prokázána ani příhoda v dopravě, chybí první předpoklad pro užití zákona o ručení železnic. Avšak ani zavinění dráhy (jejích zástupců nebo zřízenců), nějaká nedbalost nebo nedostatek povinné péče a opatrnosti, jež zakládaly by závazek dráhy k náhradě škody podle předpisů občanského zákonníka, nebyly prokázány a je přisvědčiti závěru prvního soudu, že dle výsledků průvodního řízení matka a bratr žalobců vlastní neopatrností zavinili nehodu, při níž přišli o život, tím, že dle celého stavu věci nevěnovali náležité pozornosti okolnostem a poměrům místa a času. Odvolávajíce se na ustanovení čl. 36 e) návěstních předpisů čís. XXII. díl druhý, dovozují odvolatelé, že strojvůdce dopustil se nejen nedbalosti, nýbrž přímého zavinění tím, že nedal výstražného znamení kromě u výstražných kolíků také před vjezdem do stanice, tedy poblíže přejezdu. Ve směru tom jest však prokázáno svědky ve spojení s posudkem znaleckým, že strojvůdce dal výstražné znamení (návěst) všude tam, kde je to předepsáno, takže ani v tomto ohledu nedopustil se opomenutí nebo porušení svých služebních povinností ani zanedbání povinné péče.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižšími soudy bylo zjištěno a není dále sporu o tom, že výstražné znamení bylo dáno mimo jiné také asi 200 m od přejezdu, na kterém se nehoda udála, že vlak tehdy jel s rychlostí 12—15 km, z čeho plyne, že od daného znamení do srážky uplynula asi minuta, tedy dosti času, ve kterém škodující mohli jízdu podle potřeby zaříditi nebo zastaviti, a že — přes nepříznivý vítr — pískání vlaku bylo slyšeti i v místech přejezdu. Je-li tomu tak, jest ovšem plně souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že strojvůdce — alespoň co do křižovatky s přejezdem zde jedině rozhodné — dával znamení tam, kde bylo předepsáno, tedy vyhověl předpisům pro železniční zřízence, by z důvodů osobní bezpečnosti šetřili veškeré opatrnosti, a zejména vyhověl i předpisu čl. 36 náv. předpisu č. XXII., díl druhý, kterého se strana žalující dovolává. Nelze proto dáti dovolání za pravdu, že žalovaná dráha z důvodu povinného ručení podle zákona ze dne 10. března 1869, ř. zák. čís. 27 aneb dokonce ze zavinění podle XXX. hlavy obč. zákona jest práva ze škody žalobcům z nehody snad vzniklé.

Citace:

č. 4723. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 388-390.