Čís. 1147.
Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle § 54 ústavní listiny ze dne 25. srpna 1920, čís. 494 sb. z. a n. o úpravě a úhradě cen mlýnských výrobků.
Vlastník pozemku jest oprávněn přesunouti na pachtýře dávku z katastrálního výnosu půdy (§ 6 opatření), byť i dle pachtovní smlouvy platiti daně náleželo propachtovateli.
(Rozh. ze dne 2. srpna 1921, Rv I 586/21.)
Ve smlouvě pachtovní z roku 1918 bylo stanoveno, že daně platí propachtovatel, pachtýř nesl pouze přirážku na polní hlídače. Pachtovné nebylo určeno pevným penízem, nýbrž stanovena byla základna pachtovného z r. 1914, jež v jednotlivých létech stoupala úměrně se stoupáním
cen zemědělských plodin. Zaplativ dávku z katastrálního výnosu půdy, domáhal se propachtovatel její náhrady na pachtýři. Procesná soud
prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Dle pachtovní smlouvy zavázal se žalobce jako propachtovatel k placení »daní« a žalovaný jako
pachtýř k placení »přirážky na polního hlídače«. Z tohoto ustanovení
smlouvy je zřejmo a má soud za prokázáno, že souhlasnou vůlí stran
bylo, aby propachtovatel platil daně a veškeré veřejné dávky, kdežto
pachtýř jen přirážky na polního hlídače; tak dlužno dle přesvědčení soudu
vykládati pojem »daně«, dle jasně projevené vůle stran, — a jest tedy
žalobce jako propachtovatel na základě smlouvy pachtovní povinen
zaplatiti ze svého též zažalovanou dávku z katastrálního výnosu, třeba
ho nařízení ze dne 23. září 1920, čís. 541 sb. z. a n., již po smlouvě vydané,
opravňovalo požadovati od skutečného uživatele půdy plnou náhradu této
dávky, jím jako vlastníkem půdy zaplacené. Jest sice pravda, že podle
opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 25. srpna 1920, čís. 494 sb. z. a n. o úpravě a úhradě cen mlýnských výrobků má dávka
z katastrálního výnosu dle úmyslu zákonodárce postihnouti skutečného
uživatele půdy (pachtýře), na něhož dávku tu přesunouti jest vlastník
půdy oprávněn, — ale zajisté jen v tom případě, když pachtovné je ustanoveno určitým, pevným obnosem bez ohledu na cenu plodin, kterou
pachtýř za ně stržiti může. V tomto případě byl však žalobce jako propachtovatel při uzavírání pachtovní smlouvy tak opatrným a prozíravým,
že si nestanovil pachtovné stálým, určitým obnosem, nýbrž smlouvou
pachtovní byla stanovena základna pachtovného z r. 1914, které v jednotlivých létech pachtu stoupalo ve stejném poměru jako maximální cena
1 q plodin oproti základní ceně 20 K za 1 q té které plodiny, — a bral
tedy podíl na základě tohoto ustanovení smlouvy při stoupání maximálních
cen plodin právě tím poměrem na pachtovném, jako pachtýř na plodinách.
I kdyby tedy nebylo v pachtovní smlouvě stranami zřejmě stanoveno,
že propachtovatel má platiti daně ze svého, bylo by zajisté ještě otázkou,
mohl-li by žalobce vzhledem na pohyblivost pachtovného, jak byla ve
smlouvě stanovena, přesunouti dávku z kat. výnosu na žalovaného; poněvadž je ale tak jasné ustanovení ve smlouvě o povinnosti platiti daně,
nemohl soud žalobě vyhověti. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Žalobce uplatňuje jediný důvod odvolací a to nesprávné posouzení právní sporné věci, vytýkaje rozsudku soudu prvé stolice, že došel
k nesprávnému právnímu názoru při výkladu § 6 opatření Stálého výboru Nár. shromáždění republiky Československé ze dne 25. srpna 1920, čís. 494 sb. z. a n. a prováděcího nařízení vlády k tomuto § ze dne 23. září 1920, čís. 541 sb. z. a n. V obou těchto předpisech jest zcela jasně stanoveno, že má dávku z katastrálního výnosu vlastník pozemku zaplatiti,
že však jest oprávněn přesunouti tuto dávku na skutečného uživatele
(pachtýře atd.) půdy. Ve vládní důvodové zprávě k tomuto opatření Stálého výboru se praví, že by bylo naprosto nespravedlivo, by při úhradě
rozdílu výrobních nákladů mouky a prodejní ceny byli pomíjeni samozásobitelé, kteří oproti spotřebitelům jsou ve značné výhodě, pokud se
týče zásobování moukou, i když se nepřihlíží ke zvýšeným cenám obilí.
Samozásobitelé neplatí při konsumu mouky daň z obratu, nenesou nákladů transportu, režie obilního ústavu a ostatních výloh jako jiní nesamozásobitelé, kteří k těmto všem nákladům musí přispívati, zejména těž
k nákladům distribuce. V úvodu se pak praví že bylo hledati cestu, která by hověla požadavkům finančním, národohospodářským, sociálním a požadavkům technickým a administrativním. Tyto motivy zákonné nezanechávají zajisté, zejména z důvodů sociálně politických, pochybnosti
o tom, že má nésti předepsanou dávku uživatel půdy, pachtýř, a nikoliv
vlastník pozemku, což vysvítá z jasného doslovu zákona (§ 6 obč. zák.).
Na tom nemůže ničeho měniti ta nesporná okolnost, že se žalobce zavázal platiti daně ze svého, neboť opatření ono jest ustanovením
zvláštním, mimo smlouvy pachtovní stojícím, které přímo uživatelům
půdy tuto dávku uložilo, toliko z důvodů technických bylo nařízeno, aby
ji zaplatili vlastníci půdy. Opačného náhledu soudu prvé stolice soud
odvolací nesdílí ani tehdy, když poukazuje tento ve shodě se žalovaným,
že mezi stranami nebylo smluveno určité roční pachtovné, nýbrž pachtovné odstupňované dle cen obilí a v poměru ku výši pachtovného v roce
1914, neboť i když propachtující obdrží nyní na místě 60 Kč pachtovného,
roční pachtovné z korce 467 Kč, tu následkem značného poklesu cen peněz
a jejich nákupní hodnoty při denních potřebách neobdržel ani z daleka tolik, co obdržel v roce 1914.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není odůvodněn,
jelikož odvolací soud úplně správně vyložil předpis § 6 opatření Stálého
výboru Národního shromáždění ze dne 25. srpna 1920, čís. 494 sb. z. a n.
Namítá-li dovolatel, že toto ustanovení neobsahuje žádného donucujícího
předpisu, nýbrž že jím bylo pro budoucnost umožněno, aby vlastník pozemku mohl žádati náhradu od pachtýře a že tedy řečené ustanovení nedotýká se smlouvy, uzavřené mezi stranami, nelze tomuto názoru přisvědčiti. V duchu opatření Stálého výboru Nár. shromáždění jest, aby
nesl dávku skutečný uživatel půdy, a z okolnosti, že propachtovatel
nestanovil si pachtovné stálým určitým penízem, nýbrž že pachtovné
má stoupati ve stejném poměru jako maximální ceny plodin oproti základní ceně v roku 1914, nemůže dovolatel ničeho odvozovati ve svůj
prospěch. Žalovaný přehlíží, že bylo ustanovením tím zamýšleno, by nájemné zůstalo ve spravedlivém poměru k hodnotě užitku, jenž připadá
pachtýři in natura, kdežto při dávce z katastrálního výnosu půdy dle § 6 opatření Stálého výboru jde o to, aby skuteční uživatelé — nikoliv tedy
vlastník, jenž pozemku neužívá — přispívali k úhradě nákladů spojených
se zlevněním mouky pro vrstvy méně majetné. Ujednání při propachtování pozemků, že veškeré daně mají postihnouti propachtující stranu,
nemá tedy významu, žalovaným tvrzeného a nebylo proto dovolání vyhověno.