NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 2417.

Mzda horníkova jest vyňata z exekuce, i pokud jde o vymáhání výživného ze zákona.
(Rozh. ze dne 21. března 1923, R II 482 22.)
Soud prvé stolice povolil exekuci na mzdu horníka ku vydobytí pohledávky jeho manželky na výživné ze zákona. Rekursní
soud exekuční návrh zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle §u 207 horn. zák. ze dne 23. května 1854, čís. 146 ř. zák., jenž
jest výslovně zachován v platnosti článkem 9. čís. 11 uvoz. zák. k ex. ř.,
nedopouštěly se ani obstávky, ani exekuce na úkolní mzdy a mzdy za
směnu havířů. Tato výsada havířstva nebyla změněna ani zákonem ze
dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n., jak bylo obšírně dolíčeno plenárním usnesením nejvyššího soudu ze dne 16. května 1922, čís. pres.
58 22. Výsada, §em 207 horn. zák. normovaná, nezná výjimky ani
ohledně nároku privilegovaných, ke kterým patří zejména zákonné nároky na výživné. Jest sice pravda, že plenisimární rozhodnutí bývalého
nejvyššího soudu vídeňského ze dne 22. března 1900, čís. 145 uznávalo výjimku ve prospěch pohledávek privilegovaných a tím zároveň ve pro- spěch zákonného výživného manželky, avšak judikát tento, jak z odůvodnění jeho plyne, nikterak se nevypořádal s článkem 9. čís. 11 uvoz.
zák. k ex. ř., neodúvodniv, na jakém základě mají býti hornické mzdy
podrobeny co do polovice exekuci pro privilegované pohledávky, kdyžtě
čl. 9. čís. 11 uvoz. zák. k ex. ř. v tom směru žádné výjimky z §u 207
horního zákona neustanovil, a obdoba jiných zákonů vzhledem k určitému a jasnému znění §u toho přípustnou není (§ 7 obč. zák.). Není
tedy na hornické mzdy přípustnou exekuce vůbec, tudíž ani ne pro pohledávky zákonného výživného havířovy manželky. Tento závěr jest
přímo vynucen kategorickým a bezvýhradným příkazem §u 207 horn.
zák., nepřipouštějícím exekuci na mzdu havířovu vůbec, t. j. žádnou
částkou a pro žádnou pohledávku. Ustanovení to v plné příkrosti doslovu §u 207 bylo zákonodárcem zamýšleno a voleno: neboť motivy
k tomuto §u uvádějí, že mzda vyměřená (tehdy) na nejmenší míru, sotva
stačí k výživě horníka a jeho rodiny a že mu musí býti zachována, by
byl udržen ve stavu pracovní způsobilosti, na němž konec konců provoz
dolů sám závisí. Zní-li příkaz zákona tak bezvýhradně, nelze výjimku
ani ve prospěch manželky a dětí, žijících mimo domácnost manžela, připustiti a odůvodniti snad z motivace, že mzda horníka sotva stačí k výživě jeho a jeho rodiny; neboť motivy, ovládány mravním a společenským řádem doby, v níž rozvod, vyskytl-li se vůbec v třídě dělnické,
byl zjevem krajně řídkým, tudíž zákonodárně pominutelným — myslí
očividně rodinu, žijící ve společné domácnosti, rodinu, se
kterou horník skutečně rodinný život vede, u sebe ji má a o ni
dobrovolně se stará, nikoli manželku a děti odloučené a odcizené. Kdyby
zákonodárce byl myslil na exekuční vymáhání výživného
těchto osob, byl by to zajisté v zákoně samém vyjádřil a vyjádřiti musil.
I z dalšího dlouholetého vývinu zákonodárství zřejmá jest vule zákonodárcova, nedotýkati se přese všechny změny časů tvrdého ustanovení
§u 207 horn. zák., neboť, ačkoli zákonodárce ve všech případech, kde
jistým požitkům uděluje výsadu exempce z exekuce, činí vždy výjimku
ve prospěch zákonného výživného (§ 43 zákona ze dne 28.
prosince 1887, čís. 1 ř. zák. pro rok 1888 o úrazovém pojištění
dělníků, § 62 zákona ze dne 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. o nemocenském pojištění dělníku, § 43 zákona ze dne 28. července 1889,
čís. 127 ř. zák. o úpravě poměrů bratrských pokladen
horníku, § 42 zákona ze dne 16. července 1892, čís. 202 ř. zák.
o registrovaných pomocných pokladnách, § 1 zákona
ze dne 16. června 1894, čís. 120 ř. zák. o exekuci na pohledávky proti
zemskému pojišťovacímu fondu [kdysi císaře Františka
Josefa I.] ), zachována byla výsada §u 207 horn. zák. výslovně a bezvýhradně v platnosti číslem 11 čl. 9. uvoz. zák. k ex. ř. ze dne 27. května
1896, čís. 78 ř. zák. Tímto výslovným zachováním §u 207 horn. zák.
v platnosti naprosto vyloučena jest přes to, že zákonodárný důvod výjimky z výsady exempce z exekuce ve prospěch zákonného výživného
v zákonech shora uvedených plně platí i proti mzdě hornické, možnost
obdobným použitím předpisu těch snižiti dosah ustanovení §u 207
horn. zák. Tím by si soud osobil pravotvornou činnost, která přísluší
jen zákonodárci.

Citace:

Rozhodnutí č. 2417. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 498-499.