Čís. 1037.
Právní poměry z pojišťovacích smluv mezi tuzemcem a cizozemskou
pojišťovnou jest posuzovati dle zákonů tuzemských.
Měla-li dle smlouvy mezi tuzemcem a cizozemskou pojišťovnou bytí
vyplacena pojištěná suma sice v cizině, ale ve měně rakousko-uherské,
dlužno zaplatiti ji nyní v Kč.
Ohrožením úhrad, jež zůstaly po převratu v republice Rakouské, nemůže cizozemská pojišťovací společnost vymykati se závazkům vůči
tuzemským pojištěncům.
Ustanovení § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. lze
dle okolností případu použiti i na závazky korunové z dřívější doby,
splatné v cizině.
Pro otázku, v jaké měně jest výplatiti pojištěnou sumu, jest rozhodnou
měna v době skutečné výplaty, nikoliv v době, kdy nastal pojistný případ.
(Rozh. ze dne 3. května 1921, R I 468/21.)
V roce 1909 pojistil se tuzemec u Štuttgartské banky na dožití. Pojistné
premie bylo platiti v rakousko-uherských korunách, pojištěný peníz zavázala se banka vyplatiti po smrti pojištěncově proti předložení pojistky
u své pokladny ve Štuttgartě a to v korunách rakousko-uherských. Pojištěnec zemřel dne 4. ledna 1919, pozůstalá vdova jeho domáhala se pak
vyplacení pojištěné sumy v Kč. Vyjednávání protáhlo se následkem vy-
hledávání až do dubna 1919. Ježto pojišťovna byla ochotna platiti pouze v nekolkovaných korunách rakouských, domáhala se oprávněná plnění
žalobou, jíž procesní soud prvé stolice vyhověl a uvedl v podstatě v důvodech: Jde tu o obchod, jenž byl mezi tuzemcem a cizo-
zemcem uzavřen v cizině, a dlužno proto dle § 37 obč. zák. použíti předpisu říšskoněmeckého práva a to obchodního zákona ze dne 10. května
1897, jehož § 361 odpovídá zplna čl. 325 obch. zák. V úvahu přichází tu
dále § 224 něm. obě. zák., jenž tu platí vzhledem k ustanovení čl. 2 uv. zák. k něm. obch. zák. a dle něhož jest platiti v měně říšské, leč že by
bylo výslovně umluveno placení v cizozemské měně. Případ takový tu
nastal. Pojišťovací smlouvou bylo umluveno placení ve měně, jež byla
tehdy měnou pojištěncovou. Rozlukou měnovou nastala změna potud, že
měnou pojištěncovou, pokud se týče oprávněného, jest nyní měna československá a proto vyžaduje zásada věrnosti a víry, by bylo plněno ve
měně této. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc
prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Dle spisu jest žalovaná cizozemskou pojišťovací společností a
potřebovala tudíž dle zákonu ze dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. zák. a
ze dne 5. března 1873, čís. 42 ř. zák. svolení správy státní, by připuštěna
byla k provozování obchodu v Rakousku. Platí tudíž pro žalovanou mezi
jinými také ustanovení IV. а VII. článku zákona ze dne 29. listopadu 1865. čís. 127 ř. zák. Dle toho neposuzuje se tudíž tento spor dle německého
práva, nýbrž dle tuzemských zákonu. Ježto žalovaná měla v čase uzavření smlouvy svůj hlavní závod a tudíž také své zastupitelství v tuzemsku ve Vídni, může se také Vídeň s ohledem na ustanovení článku IV.
zákona ze dne 29. prosince 1865, čís. 127 ř. zák. považovati za místo, na
němž smlouva uzavřena byla. Ze smlouvy pojišťovací samé nelze dle
právního názoru soudu odvolacího vzhledem k tomu, že byla smlouva
dne 7. ledna 1909, tedy ještě před převratem a v čas, kdy platila ještě
stará korunová měna, uzavřena a vzhledem k tomu, že František M. již
dne 4. ledna 1919, tudíž před zavedením československé koruny, zemřel,
dovozevati, že se má placení státi v Československé měně. Zákonem ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n. bylo okolkování v Československu
se nacházejících bankovek korunové měny nařízeno a zákonem ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. byly okolkované bankovky prohlášeny
za jediné zákonné platidlo a jako Kč označeny. Vnitřní cena, kovová cenu
koruny, zůstala i na dále tak jako před tím zákonem ze dne 2. srpna 1892.
čís. 126 ř. zák. určená kovová cena koruny. Koruna zůstala pro tuzemsko
i na dále korunou. Změněna byla během času pouze kursovní hodnou
koruny v cizozemsku. Kdežto kurs německorakouské koruny v poměru
k československé koruně značně klesl, zůstal hodnotní poměr československé koruny k německoříšské marce téměř nezměněný. Dle § 6 zákona
ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. platí se jen závazky znějící nu
koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatný v oblasti Československého státu v Kč. Zažalované pohledávání je však podle smlouvy splatné v Štuttgartu tudíž v cizozemsku. Dle ustanovení § 988 obč. zák.
arciť jen pro zápůjčky vydaného však také všeobecně upotřebitelného,
jdou zákonné změny valuty bez změny vnitřní hodnoty na účet zápůjčitele, tudíž v tomto případě na účet pojištěného, ježto se při placení
prémií mlčky předpokládá, že je pojištěný svého času se vším příbytkem
zpět obdrží. Nařízení ze dne 10. června 1919, čís. 321 sb. z. a n., jímž bylo ustanoveno, že cizozemské pojišťovací společnosti musí také v tomto státě
vykázati prémiové reservy, bylo teprve vydáno, když nárok žalobkyně
už vznikl a nemá tu proto žádného významu. Značnou důležitost pro rozhodnutí tohoto sporu však mají dnem 1. ledna 1918 platnosti nabyvší donucovací předpisy §§ 39, 40, 41, 42 a 140 zákona ze dne 23, prosince 1917, čís. 501 ř. zák. o smlouvě pojišťovací, jež dle § 167 platí také pro pojištění
v ten čas již pozůstávající. Dle nich byla pojištěná suma po uplynutí jed-
noho měsíce po oznámení, že pojistný případ nastal, splatnou a nastaia
splatnost jen tenkráte 14. dne po ukončení vyhledávání, když zjištění dotyčného případu a objemu plnění pojišťovatele neb k zjištění oprávnění
k vybrání nutná vyhledávání bez zavinění pojišťovatele do měsíce ukončena býti nemohla. František M. zemřel 4. ledna 1919. Žalobkyně dostála
jí §em 140 uložené povinnosti, by případ pojištění do 3 dnů po vzniku
oprávnění udala, tím, že úmrtí Františka M-а dopisem ze dne 6. ledna
1919 filiálce banky v Karlových Varech oznámila. Tato dodala oznámení
to dopisem ze dne 8. ledna 1919 žalované. Žalovaná tu nesměla vyčkati,
až jí žalobkyně sama předloží k vyplacení potřebné doklady, nýbrž bylo
to dle donucovacího předpisu §§ 40 a 42 její povinností, by ihned vyžádala od žalobkyně veškeré doklady, jichž k objasnění věci potřebovala, a
by vyhledávání to do jednoho měsíce ukončila a žalobkyni pojištěnou
sumu do 8. února 1919 vyplatila. Povinnosti té žalovaná nedostála a musí
proto dokázati, že se to stalo bez její viny, při čemž případnou vinu banky
v Karlových Varech a jejího zmocněnce, filiálky banky v Chebu sama
nésti musí. Musí proto dokázati, že žalobkyně byla včas, to jest bez zbytečného průtahu vyzvána, by doklady předložila, že však přes to předložila doklady ty opožděně. Z psaní banky v Karlových Varech na žalovanou sice vysvítá, že úmrtní list a prohlášení ve smyslu § 151 pojišťovacího zákona žalované teprve dne 2. dubna 1919 zaslány byly; z nich,
jakož i z ostatních příloh však nelze seznati, byla-li žalobkyně včas
k předložení dokladů těch vyzvána. Stihá-li žalovanou vina na tom, že
pojištěná suma teprve po 12. dubnu 1919 vyplacena býti měla, musí dle
§ 1311 obč. zák. také nésti následky té náhody, že v mezidobí tom v tuzemsku nastala změna měny. Mimo to měl býti na přetřes vzat právní poměr, v němž se žalovaná nalézá k odbočce banky v Karlových Varech,
o níž žalobkyně tvrdí, že byla stálým orgánem pro likvidaci pojistek a
hlavním výběrčím pro Čechy, aby se přesně posouditi mohlo, měl-li poměr
ten také pro rozhodnutí otázky, v které měně pojištěný obnos vyplacen
býti má, nějaký význam. Ježto tudíž dle právního náhledu odvolacího
soudu pro rozhodnutí důležité skutečnosti na přetřes vzaty nebyly, bylo
odvolání vyhověno, rozsudek dle § 496 čís. 3 c. ř. s. zrušen a věc k jednání a rozsouzcní postoupena soudu prvé stolice.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu
soudu, by, nehledě k použitému důvodu zrušovacímu, znovu rozhodl o odvolání.
Důvody:
Dovolací soud se přidává k názoru odvolacího soudu, že sporný případ
posuzovati jest dle zákonu tuzemských, nikoli dle práva německé říše.
v tom směru stačí poukázati k ustanovení článků IV. а VII. zákona ze
dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. zák., odvolacím soudem správně použitých. Nelze však souhlasiti s dalším názorem soudu odvolacího, že výsledky provedeného sporného řízení, zejména obsah pojišťovacího listu
neposkytují dostatečného podkladu pro řešení otázky, v jaké měně žalovaná má vyplatiti pojištěnou sumu. V tomto případě okolnost, že splništěm
žalované pojišťovací společnosti jest Štuttgart, nemá pro zmíněnou otázku
rozhodujícího významu, neboť, nehledíc k tomu, že dle článku 336 obch.
zák. dlužno měnu splniště jen v pochybnosti pokládati za měnu
smluvenou, v první řadě však rozhodují vůle a úmysl stran, jakož i povaha a účel obchodu, — není vůbec sporu o tom, že pojištěná suma v měně
splniště (Štuttgart) t. j. v německých markách splatnou není. Jde pouze
o to, je-li žalovaná povinna vyplatiti pojištěnou sumu v korunách československých, jak žalobkyně tvrdí, či ve starých neokolkovaných korunových bankovkách rakouských, jak žalovaná nabízí. O tom, že pro nabídku 20.000 korun rakouských není tu žádného podkladu skutkového a
právního, netřeba se šířiti. Zbývá pouze otázka, má-li žalobkyně vůči
žalované nárok na 20.000 K či jen na 20.000 neokolkovaných korun rakousko-uhcrských. Dovolací soud pokládá druhou eventualitu za vyloučenou.
Vedle čl. 278, 279 obch. zák. a § 914 obč. zák. (§ 105 třetí dílčí novely)
nelze při výkladu smluv lpěti na slovném znění, nýbrž sluší vyšetřiti úmysl
stran a rozuměti smlouvě tak, jak toho žádá obyčej poctivého obchodu. Hledí-li se k této zásadě, lze důvodně tvrditi, že vůle a úmysl
obou stran při uzavírání smlouvy pojišťovací nesly se k tomu, aby pojištěnec po případě majitel pojistky dostal svého času pojištěnou sumu vyplacenu efektivně ve své měně, kterouž byla v době uzavření smlouvy
ovšem korunová měna rakousko-uherská. Jinak nebyla by zajisté pojištěná suma stanovena bývala v této měně jakožto měně pojištěncově,
nýbrž v měně pojišťovací společnosti, t. j. v německých markách. To
plyne však nejen z předpokládané vůle a úmyslu stran, nýbrž i z povahy
a účelu smlouvy pojišťovací. Počítalť pojištěnec, jako ve všech podobných
případech, s pevně ujednanou pojištěnou sumou, vyjádřenou v určité měně.
t. j. v měně rakousko-uherské, a nezávislou na kolísání kursu cizí měny.
Žalovaná pak sama uvedla, že od roku 1906 uzavírala vedle pojištění
v markách též pojištění korunové, by vyšla vstříc obyvatelům rakousko-uherského mocnářství. Lze však jíti o krok dále a tvrditi, že dle
presumované vůle stran a povahy i účelu obchodu měla pojištěná suma
v rakousko-uherské měně vyjádřená v případě, že by se měna ta změnila,
býti vyplacena v měně nastoupivší na místo měny v pojistce uvedené
v poměru zákonně stanoveném. Nelze přece míti za to, že by byla pojišťovatelka jako slušný obchodník předem chovala vážný úmysl, vnutiti
pojištěnci v takovémto případě placení v měně neexistující v platidlech
z oběhu vzatých, a že by byl pojištěnec ochoten býval, tomu se podrobiti
a spokojiti se s tím, by se mu místo pojištěné sumy, pravidelným placením prémií zabezpečené, dostalo plnění pro něho bezcenného. Na tom,
zda strany uzavírajíce smlouvu pojišťovací skutečně si uvědomily možnost
změny dosavadní měny, nesejde; — stačí, že kdyby byly na ni pomýšlely,
byla by jejich vůle se nesla směrem výše naznačeným. Ostatně něbyla změna měny při uzavírání smlouvy pojišťovací mimo dosah možnosti tak,
že by bylo lze tvrditi, že strany nemohly naprosto na ni pomýšleti. Vždyť
nebylo nikterak vyloučeno, že by bylo Rakousko-Uhersko za trvání pojišťovací smlouvy přešlo k jiné měně, ku příkladu k měně frankové a to zhruba v poměru 1:1, v kterémžto případě zajisté žádný rozumný člověk
nebyl by pochyboval o tom, že, až se dostaví pojištěný případ, pojištěná
suma vyplacena bude v této nové měně, tedy penízem 20.000 franků. Ne
jinak má se věc, když v Československé republice na území bývalého
Rakousko-Uherska se utvořivší nahrazena byla dosavadní společná korunová měna rakousko-uherská československou měnou korunovou, při
čemž se počítá jedna koruna československá za jednu korunu rakousko-uherskou. Žalovaná namítá, že, kdyby měla vyplatiti pojištěnou sumu
20.000 K v měně československé, znamenalo by to pro ni, — poněvadž
případ nezůstal by ojedinělým — nesmírnou a naprosto nespravedlivou
újmu, kdyžtě kromě zcela nepatrných úhrad v Československé republice
umístěných její korunové hodnoty při rozluce měnové byly uloženy v Rakousku, a záležely v podstatě z konta 800.000 K u anglo-rakouské banky
ve Vídni, z hypoték vídeňských, vídenských městských obligací a rakouských státních papírů, zejména dluhopisů válečné půjčky. Námitka ta byla
vznesena teprve v odvolacím spise, ale přes to nelze ji pokládati za nedovolenou novotu, poněvadž měla sloužiti k vyvrácení domněnky soudem
prvé stolice bez jakéhokoliv spisového podkladu vyslovené, že žalovaná
neutrpí hmotné újmy, ježto prý premie byly placeny u pokladny v Štuttgartě, a tom přepočítány v marky, tak že žalovaná vzhledem k poměru
marky k československé koruně nemá žádné ztráty kursové. Než z věcných důvodu nelze k této námitce míti zření, poněvadž nebylo žalované
předpisy pojišťovacího regulativu (nařízení ze dne 5. března 1896, čís. 31 ř. zák.), jmenovitě jeho § 30, nikterak zabráněno, použíti ke krytí předepsané prémiové reservy jiných hodnot majetkových než výše naznačených, zejména cenných papírů, vkladů, hypoték atd. českých, moravských, slezských ap., — a okolnost, že tak neučinila, jde na její vrub
(§ 1311 obč. zák.). Vážnější mohla by se na první podklad zdáti další
námitka žalované, že dle § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 jen
takové závazky znějící na koruny rakousko-uherské, které jsou splatny
v oblasti československého státu, platí se v korunách československých
v poměru tamže naznačeném, — v tomto případě však jde o závazek
splatný mimo oblast Československého státu, na nějž tedy dotčené ustanovení zákona se nevztahuje. Námitka ta byla by oprávněna, kdyby řečený § 6 skutečně zněl tak, jak žalovaná— a s ní odvolací soud — jej
citují. Než tomu tak není. Zákon nepraví, že jen korunové závazky
v Československé republice platí se napříště v korunách československých. Stanoví pouze zásadu pro tyto pravidelné případy, ale tím není
vysloveno, že jiné starší korunové závazky, které nejsou splatny v oblasti
Československého státu, nejsou dotčeny změnou měny, i když tu jsou
okolnosti zvláštní, jako v tomto případě. Nelze souhlasiti s názorem žalované, že při takovémto výkladu bylo by ustanovení § 6 zákona výše
naznačeného zbytečným, kdyžtě prý vůle stran vždy bude směřovati
k tomu, aby staré závazky korunové vůči příslušníkům Československého
státu plněny byly v korunách československých, — záležíť vždy na okolnostech zvláštního případu. Konečně dlužno ještě připomenouti, že při
pojištěních korunových na území bývalého Rakousko-Uherska uzavřených může pro otázku, v jaké měně na místo staré korunové měny nastoupivší pojištěná suma má býti vyplacena, rozhodující býti zásadně
pouze měna v době skutečné výplaty pojištěné sumy platící, poněvadž teprve touto výplatou končí se právní poměr smlouvou mezi stranami
založený. Proto musí poukaz žalované k tomu, že v daném případě pojištěný případ nastal ještě před rozlukou měny (4. ledna 1919), a tvrzení,
že se tedy muže sprostiti svého závazku vyplacením pojištěné sumy
v rakousko-uherských korunách tehdy také ještě v Československé republice plativších, zůstati bez povšimnutí. Z toho, co uvedeno, plyne, že již
na základě výsledků provedeného řízení lze bezpečně rozhodnouti otázku,
v jaké měně vyplatiti jest dle smlouvy pojištěnou sumu, a že není třeba
zkoumati, zda žalovaná jest v prodlení a proto snad z důvodu zavinění povinna náhradou škody. Lze se tedy obejíti bez doplnění odvolacím
soudem nařízeného, zvláště když skutkový podklad ke spolehlivému řešení otázky, od kterého dne žalovaná má platiti úroky z prodlení, snad
ještě potřebný, lze snadno si zjednati při ústním jednání odvolacím.