Čís. 1094.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.). Jde-li o prodej zařízení a úplatu za postoupení bytu, dlužno vyšetřiti, pokud úplata se vztahovala na zařízení a pokud na postup bytu.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1923, Kr I 1315/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Jana P-а do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 14. října 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem §u 7 (3) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., v neveřejném zasedání však povolil podle §u 362 tr. ř. mimořádnou obnovu řízení ve prospěch obžalovaného Jana P-a, zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině a trestu i výrocích dalších, s tím souvisejících, a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znova projednal a rozhodl a uvedl v tomto směru v
důvodech:
Přezkoumávaje rozsudek, dospěl nejvyšší jako zrušovací soud po skončeném veřejném jednání k závažným pochybnostem o správnosti skutečností, rozsudku za základ položených, pokud jde o rozsudkový výrok, že obžalovaný požadoval zřejmě přemrštěnou cenu za zařízení jednoho pokoje a kuchyně. Rozsudek nalézacího soudu pokládá, opřev se o svědeckou výpověď Františka F-a, za zjištěno, že obžalovaný se rozhodl, poněvadž jeho povolání na Slovensko mělo býti pevné, že prodá celé zařízení bytové a že žádal za ně nejprve 30 000 Kč, že později slevil 4 000 Kč, a že František F. zaplatil obžalovanému 26 000 Kč. Pokud se týče subjektivní stránky, praví dále nalézací soud, že má za jisto, že si obžalovaný byl vědom zřejmé pře mrštěnosti ceny a že tak mohl učiniti jenom proto, že si byl vědom toho, že František F. následkem bytové nouze, válečnými poměry způsobené, se dá pohnouti k placení i přemrštěné ceny, když bude míti naději, že tak si vykoupí i možnost, zaopatřiti si byt. Se zodpovídáním obžalovaného Jana P-а a svědeckou výpovědí Františka F-a nelze tato zjištění bez závažných pochybností přivésti v soulad. Obžalovaný sám tvrdil v předběžném vyhledávání, že jeho manželka vzhledem na to, že František F. ucházel se o jejich zařízený byt, nechtěla zařízení prodati jinému, pokud nebude mluviti s Františkem F-em, zda by vše nepřevzal. Při hlavním přelíčení vypovídal obžalovaný souhlasně se svým dřívějším udáním a nelze proto míti za to bez závažných pochybností, že při dalším jednání s Františkem F-em odpadlo hledisko, že mu obžalovaný kromě zařízení přenechává též byt, přes to, že obžalovaný sám při hlavním přelíčení právě v tomto směru ničeho neuvedl. Ještě závažnější pochybnosti vznikaji však při uvážení svědecké výpovědi Františka F-a. Tento svědek uvedl již v předběžném vyhledávání, že když se chtěl nastěhovat jako nájemník, řekl mu obžalovaný, že bytu nepronajme, nýbrž prodá i s nábytkem. Žádal prý pak 30 000 Kč, později 27 000 Kč a vyplaceno mu bylo 26 000 Kč. Při hlavním přelíčení tento svědek rovněž opakoval svoji dřívější výpověď a dodal, že při vyjednávání s obžalovaným prohlásil mu tento, že jsou ochotni (obžalovaný a jeho manželka) byt přenechati, ale že by zároveň musel odkoupiti také nábytek. Tento svědek výslovně podotkl při hlavním přelíčení, že vyjednával s obžalovaným o prodeji bytového zařízení s přenecháním bytu. Uváží-li se tato svědecká výpověď, vzniká závažná pochybnost proti zjištění, že cena obžalovaným požadovaná byla míněna vážně jen za zařízení samo, neboť podle obsahu zejména této svědecké výpovědi nelze bez závažných pochybností vyloučiti možnost, že původně požadovaných 30 000 Kč a skutečně vyplacených 26 000 Kč se skládal ze dvou částek, z nichž jedna představovala hodnotu nábytku samotného, kdežto druhá byla úplatou za přenechání bytu, ke které nutno rovněž přihlížeti bez ohledu na to, zda tato úmluva mohla míti právní účinek čili nic, když obžalovaný sám byl jenom nájemníkem a nikoliv vlastníkem bytu, neboť v každém případě přece jenom nastěhování do bytu Frant. F-ovi usnadňovala. Rozdělení původně požadovaných 30 000 Kč a pak přijatých 26 000 Kč mělo by však pro posouzení viny obžalovaného rozhodný význam. Není vyloučena možnost, že by se peníz, obžalovaným původně požadovaný a peníz pak přijatý rozdělil v takovém poměru, že by částka, na zařízení připadající, nedosahovala hranice, pro přečin předražování požadované, a že by šlo jenom o přestupek předražování. Nelze však také vyloučiti možnost jinou, že by vůbec skutková podstata předražování odpadla a že by obžalovaný byl obdržel za bytové zařízení cenu přiměřenou, kdežto zbytek, ceny původně požadované, pokud se týče pak přijaté, připadal by na úplatu za přenechání bytu. V tomto případě odpadlo by soudní potrestání obžalovaného a mohla by zůstati skutková podstata politického přestupku podle §u 29 zákona ze dne 8. dubna 1920 čís. 275 sb. z. a n., pročež by spisy bylo postoupiti pak k příslušnému jednání politickému úřadu.

Citace:

č. 1094. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 71-73.