Čís. 4536.

Neznalostí řádně vyhlášeného zákona nelze se omlouvati, byť i bylo dokázáno, že súčastněná osoba pro zvláštní okolnosti v rozhodném čase o zákonu nevěděla a věděti nemohla.
Právní jednání, příčící se zákonnému zákazu, jest nicotným (§ 879 obč. zák.) bez ohledu na to, zda tento následek byl při zákazu vysloven, a bez ohledu na to, jaký jest důvod a účel zákazu.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1925, Rv II 685/24).
Dle nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 453 sb. z. a n. byla na území valčickém uzavřena výplata peněz se strany úvěrních ústavů po dobu od 1. do 8. srpna 1920. Žalovaná Valčická spořitelna vyplatila však žalobci dne 8. srpna 1920 50500 Krak. Ježto byl žalobce odmítnut se svou žádostí, by oněch 50500 Krak. mu bylo vyměněno za Kč, domáhal se na žalované zaplacení 12625 Kč (Krak. byly dle zmíněného nařízení vyměňovány za Kč v poměru 100:25) proti přenechání 50500 Krak. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podle §u 1 nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. července 1920, čís. 453 sb. z. a n. byla pro směnu hotovostí v bankovkách rakouských, které obíhaly dne 1. srpna 1920 na území Valčicka, za koruny československé určena lhůta do 8. srpna 1920 včetně, jež byla ministerstvem financí prodloužena do 15. srpna 1920, a bylo zároveň stanoveno, že v době směny nesmějí peněžní ústavy na území Valčicka uvolňovati jakékoliv hotovosti. Přes to žalovaná spořitelna — a to, jak zjištěno, dne 7. srpna 1920 — vyplatila žalobcově manželce na její žádost ze žalobcova vkladu 50500 Krak., pokud se týče po srážce 1% eskomptu 50000 Krak. Zmíněné nařízení vlády bylo řádně vyhlášeno v částce 93. sbírky zákonů a nařízení, vydané dne 31. července 1920, nabylo týmž dnem účinnosti a od tohoto dne nemohl se nikdo omlouvati neznalostí předpisů tohoto nařízení, třebaže jich neznal. Občanský zákoník (§ 2) pojí ke skutečnosti, že zákon byl řádně vyhlášen, fikci, že každý nyní zná jeho obsah, zákon jeví tedy účinky bez ohledu na to, zda ten který skutečně znal zákon čili nic. K neznalosti zákona jakožto k právnímu omylu se tedy nehledí. Opačný názor žalované i odvolacího soudu jest tudíž mylný. S toho hlediska nesejde na tom, že žalovaná spořitelna, pokud se týče její zřízenci, při výplatě oněch 50500 Krak. nevěděli o zákazu, vysloveném v §u 1 zmíněného nařízení, což odvolací soud zjišťuje, tak že opačné tvrzení dovolatele odporuje zjištěnému stavu věci. Tolik jest jisto, že žalovaná jednala proti zákazu řádně vyhlášenému a proto ji zavazujícímu. Co do otázky, zda zakázané právní jednání jest již proto nicotným, není nejvyššímu soudu neznámo, že novější nauka, zabývající se novelisovaným §em 879 obč. zák., odpovídá k této otázce z části záporně. Poukazuje se k tomu, že tu rozhoduje zákonodárcův úmysl. Můžeť zákonodárce stanoviti neplatnost (nicotnost) zakázaného právního jednání, a to buď výslovně, nebo tím, že je prohlásí za trestné, neboť z trestného jednání nemohou vzejíti závazky a práva. Prohlásí-li zákonodárce právní jednání takto za nicotné, postihuje tím ovšem nejen ona právní jednání, která odporují přímo zákonu, nýbrž i ta, jichž účelem jest, obejíti nebo zmařiti zákonný zákaz. Ale zákonodárce může — jak vykládají zastánci onoho mínění — i zakázanému právnímu jednání přiznati právní účinky, a to zase buď výslovně nebo mlčky tím, že na přestoupení zákazu nestanoví vůbec důsledků. Platnými jsou prý zakázaná právní jednání také tehdy, když se jen jedné ze stran něco zapoví (srv. Ehrenzweig 1920 II/l str. 150; Mayr I/220 § 107). V nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 453 sb. z. a n. nebyla pak vyslovena neplatnost (nicotnost) zakázaných výplat; přestoupení zákazu nebylo prohlášeno za trestné, aniž byly vůbec stanoveny nějaké právní důsledky na takové přestoupení (§ 8 nařízení ze dne 17. listopadu 1921, čís. 15 sb. z. a n. na rok 1922 nabyl účinnosti teprve dnem 28. ledna 1922); a jen peněžním ústavům byla zakázána výplata, nikoli stranám vybrání peněz. Podle onoho právního názoru nebyla by tedy výplata oněch 50000 Krak. nicotnou, a stávaly by se tím bezpodstatnými právní důsledky, jež žalobce odvozuje z tvrzené nicotnosti. Než nejvyšší soud staví se na stanovisko přísnější, pokládaje za rozhodující jasný doslov zákona, který v §u 879 obč. zák. výslovně a bez jakékoliv výhrady praví, že smlouva, která se příčí zákonné zápovědi, jest nicotnou — a protož i právně bezúčinnou (srv. též Gl. U. N. F. 5910, 6453). Avšak nicotnost právního jednání má za právní důsledek, že nutno obnoviti předchozí stav. V tomto případě musila by tedy žalovaná spořitelna ovšem ve svých knihách zrušiti výplatu 50500 Krak. ze dne 7. srpna 1920, čehož důsledkem by bylo, že by se dle §u 2 dotčeného nařízení částka 50500 Krak. přeměnila (v poměru 100:25) ve 12625 Kč, ale s druhé strany musil by žalobce vrátiti vybraných 50500 Krak. samozřejmě ne nynějších znehodnocených 50500 Krak., nýbrž hodnotu, kterou mělo 50500 Krak. dne 7. srpna 1920. K tomu se však žalobce ani nenabídl. Okolnost jím tvrzená, že již v září 1920 vrátil žalované spořitelně vybraný peníz, nejen nebyla zjištěna, nýbrž jest vyvrácena výpovědí svědka vládního rady Františka P-а, jíž se žalobce dovolává ještě v dovolacím spisu a již prvý soud vzal za základ svého rozhodnutí. Udalť tento svědek, že při soupisu, který, když byla druhá výměna povolena, dne 23. a 24. října 1920 byl prováděn, žalobce se svou manželkou chtěl směniti 124000 Krak., ale byl vzhledem k prohlídce jeho obchodních knih pozastaven, a při výměně v prosinci (2. a 3. prosince 1920) byla mu výměna odepřena, a že k svědkovu příkazu byly peníze, pozastavené v říjnu 1920, aby jich nebylo zneužito, odňaty stranám a na potvrzení berního úřadu v M. uloženy u žalované spořitelny s tím, že po skončeném soupisu budou zase uvolněny. I kdyby v částce 124000 Krak., které byly u žalobce pozastaveny, bylo bývalo obsaženo sporných 50500 Krak., nebyla by tato částka vůbec vrácena bývala žalované spořitelně, jak žalobce tvrdí, tím méně pak v původní hodnotě, neboť v říjnu 1920 byl již dosti značný rozdíl kursu. Nemůže tedy žalobce z nicotnosti výplaty odvoditi žalobní nárok. Ani jako nárok z obohacení, po případě jako nárok na náhradu škody žalobní nárok však neobstojí, — neboť ten i onen nárok by předpokládal, že se žalobcův majetek ztenčil o hodnotu, odpovídající požadovaným 12625 Kč pokud se týče že mu taková hodnota ušla. V té příčině náležel důkaz žalobci, který by jej byl provedl, kdyby byl prokázal, že v částce 100000 Krak., jež mu 15. srpna 1920 byla směněna za koruny československé, nebyl obsažen peníz 50500 Krak., vyplacený mu 7. srpna 1920, pokud se týče že tento peníz byl obsažen v částce 124000 Krak., jichž výměna byla mu v prosinci 1920 odepřena, neboť tím by byl prokázal, že se mu za vyplacených 50500 Krak. nedostalo hodnoty, rovnající se 12625 Kč, které by byl měl, kdyby mu žalovaná nebyla proti zákazu dne 7. srpna vyplatila koruny rakouské. Ale nižší soudy nezjistily, že v částce 100000 Krak., jež žalobci 15. srpna 1920 byla směněna za koruny československé, nebyl obsažen peníz 50500 Krak., vyplacený mu 7. srpna 1920, pokud se týče že tento peníz byl obsažen v částce 124000 Krak., jichž výměna byla mu v prosinci 1920 odepřena, a žalobce v tom směru nenapadá rozsudek odvolacího soudu pro nedostatek zjištění aniž odvolací řízení pro kusost a neúplnost. Ani z výnosu berní správy ze dne 19. října 1922, jehož se žalobce dovolával, neplyne, že v částce 124000 Krak. předložené při soupisu před druhou výměnou, skutečně bylo obsaženo oněch 50500 Krak., jež žalovaná vyplatila žalobci dne 7. srpna 1920, ježto pouhý údaj žalobcův samozřejmě nerozhoduje a šetření, o němž se ve výnosu zmíněno, záleželo dle výpovědi jmenovaného již svědka Františka P-а jedině v tom, že dva poradci potvrdili údaje žalobcovy, jinaké šetření však konáno nebylo. Když teď žalobce neprokázal, že se mu za vyplácených 50500 Kr. nedostalo hodnoty, rovnající se 12625 Kč, které by byl měl, kdyby mu žalovaná nebyla proti zákazu dne 7. srpna 1920 vyplatila koruny rakouské, nelze tvrditi, že žalovaná jest obohacena na úkor žalobce, aniž že z jejího případného zavinění vzešla tvrzená škoda žalobcova. Proto odvolací soud, zamítnuv žalobu ve shodě se soudem prvé stolice, neposoudil věc nesprávně po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).

Citace:

č. 4536. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 61-64.