NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3390.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. а n.).
Nárok na přiznáni zaopatřovacích požitků podmíněn jest tím, že zaměstnanec již jistých požitků požíval neb alespoň na ně nároku nabyl ze smlouvy, ze zákona nebo dle zvyklosti. Bylo-li zvykem, poskytovati pense pouze zaměstnancům doslouživším, nemůže se zvyku toho dovolávati, kdo byl, nedoslouživ, propuštěn z trestu.
(Rozh. ze dne 15. ledna 1924, Rv I 1383/23.)
Žalobce byl štěpařem na panství žalovaného a byl v roce 1918 pro
rozmíšky se svým představeným ze služby propuštěn. Žaloba o placení zaopatřovacích požitků byla zamítnuta soudy všech tří stolic,
Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Mylným jest názor dovolatelův, že úmyslem zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. bylo, založiti nárok bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém na zaopatřovací požitky. Zákon upravuje jen tyto požitky; podmínkou úpravy jest, že zaměstnanci již jistých požitků požívají, neb aspoň nabyli na ně nároku ze zákona, smlouvy nebo zvyklosti. Žalobce byl propuštěn ze služeb žalovaného dne 16. června 1918, nebyly mu přiznány při tom pensijní požitky a nebéře jich. Bylo proto na něm, by prokázal, že mu podle zákona, smlouvy
neb zvyklostí pense povolena býti měla. O takový důkaz se žalobce pokusil, ale bez výsledku. Jako zákon, podle kterého by žalobci požitky náležely, přichází v úvahu jenom zákon o pensijním pojištění ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. zák. z r. 1907. Novely k tomuto zákonu ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n. nemůže se žalobce dovolávati, poněvadž, když vešla v platnost, nebyl již ve službách žalovaného. Oba nižší soudy správně uznaly a přiléhavě odůvodnily, že žalobce, nemaje povahy úředníka a nekonaje prací výhradně nebo převážně duševních, pojištění podle onoho zákona nepodléhal. Zjištění nižších soudů, že práce žalobcovy byly převážně fysické a že nebyl úředníkem, spočívají dílem na vlastním vylíčení činnosti žalobcovy, dílem na svědectví Josefa Ch-a a na dekretu ze dne 7. září 1913, jímž byl žalobce ustanoven štěpařem v R. a bylo mu nařízeno, by zahradnické a štěpařské práce konal sám a pomocné síly přibíral jen v nutných případech. Stačily-li nižším soudům uvedené důkazy, by nabyly plného přesvědčení o rozsahu a povaze služebních povinností žalobcových, nemusily konati další důkazy, žalobcem o týchž okolnostech nabídnuté (§§ 272 a 275 c. ř. s.), pročež
bezdůvodná jest výtka kusosti řízení, podle §u 503 čís. 2 c. ř. s., v té příčině dovolatelem činěná. Ku prokázání nároku na pensijní požitky podle uvedeného pensijního zákona nestačil by ostatně důkaz, že se onen zákon na žalobce vztahoval, žalobce by musil ještě dokázati, že nabyl již nároku na placení invalidního nebo starobního důchodu, že jest tedy neschopným k další službě, nebo že má podle délky služební doby neb podle svého stáří nárok na důchod starobní. O tento důkaz se žalobce ani nepokusil. Tvrzení, že mu náleží nárok na zaopatřovací požitky ze smlouvy, opírá žalobce jednak o okolnost, žalovaným popřenou, že na velkostatku žalovaného jest pojišťovací fond, ze kterého
se vyplácejí všem bývalým zaměstnancům pense, jednak o prohlášení
majitele velkostatku ze dne 1. listopadu 1908, kterým nahradil zákonné pojištění svých zaměstnanců u pensijního ústavu náhradními služebními smlouvami. V onom směru zjistily nižší soudy souhlasně na základě svědectví tří čelných hospodářských úředníků žalovaného, že mimo náhradní služební smlouvy uzavírané od roku 1908 zaměstnancům žalovaného právní nárok na pense nepříslušel a nepřísluší, že pojišťovací fond již před vstupem žalobce do služeb žalovaného zanikl a že smluv nebo stanov pensijních vůbec nikdy nebylo. Vzhledem k těmto zjištěním byly další, o týchž okolnostech nabídnuté důkazy zamítnuty podle §u 275 c. ř. s. právem, a nelze z důvodu existence pojišťovacího fondu na velkostatku žalovaného smluvní nároky na pensi uznati. V prohlášení ze dne 1. listopadu 1908 praví sice tehdejší majitel velkostatku, že zachovává a hodlá i v budoucnosti zachovávati vůči svým zaměstnancům jisté pensijní normy, které jsou pro ně příznivější než ustanovení nového pensijního zákona, ale z prohlášení neplyne, že by tyto staré normy měly povahu smluvní, majitele velkostatku zavazující. Mohly býti také pouhými normami slušnosti, opírajícími se o zachovávané zvyklosti, a další obsah prohlášení, ve kterém pouze pensijním nárokům podle zákona čís. 1 z roku 1907 se právní závaznost přiznává, jakož i svědectví slyšených úředníků žalovaného dokazují, že v právní povaze dříve zachovávaných pensijních norem se tímto prohlášením nic nezměnilo. Bezpodstatné jsou tedy výtky rozporu se spisy a nesprávného právního posouzení, uplatňované z toho důvodu, že odvolací soud neuznal uvedeného prohlášení za důkaz smluvní povinnosti žalovaného k vyplácení nějakých požitků. Přisvědčiti sluší žalobci, že také pense, opírající se o pouhé zvyklosti, byly upraveny zákonem ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n., a že byla v rozepři zjištěna okolnost, zachovávaná na velkostatku žalovaného poskytovati zaměstnancům pense.
Nejde však o to, zda byla tu takováto zvyklost, nýbrž zda vztahovala
se také na žalobce, jinými slovy, zda bylo zvykem, poskytovati pense
i takovým zaměstnancům, kteří, nedoslouživše, byli z trestu propuštěni. Podle zjištění nižších soudů dostávali a dostávají pensi jen zaměstnanci, kteří na velkostatku k úplné spokojenosti dosloužili, stavše se pro invaliditu nebo stáří služby neschopnými; že pense byly poskytovány také zaměstnancům, kteří před časem dobrovolně ze služeb odešli nebo byli propuštěni, prokázáno nebylo. Žalobce sám neuvedl jediného případu, kde by se to bylo stalo. Proto nemůže se žalobce dovolávati zvyklostí zachovávaných na velkostatku žalovaného, a jest také nerozhodno, zda zavinil či nezavinil žalobce své propuštění. Veškeré vývody dovolací, které se propuštěním žalobcovým zabývají, jsou bezpředmětny.

Citace:

č. 3390. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 72-74.