NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2416.

Ten, komu přísluší »výhradné používání celého bytu«, může do něho
přijatí též své dospělé děti, postrádající vlastní domácnosti.
(Rozh. ze dne 21. března 1923, Rv I 383/23.)
Smlouvou ze dne 22. března 1919 prodali manželé Štěpán a Marie
M-ovi žalobci dům č. p. 206 v L. Ve smlouvě bylo též stanoveno, že
se vyhražuje »ve prodaném domě č. p. 206 v L. se stavební parcelou
a zahradou pro otce spoluprodávajícího Štěpána M-а, totiž pro Augustina M-а, následovní, úplně bezplatné a až do úmrtí Augustina M-a
nezkráceně trvající právo bytu: Výhradné užívání celého jednoho
bytu, sestávajícího z pokoje a kuchyně v pravo na brambory a na potraviny s místem na pudě a obvyklá nutná práva takového bytu.« Augustin M., jsa stár a neduživ, vzal si k sobě své bezdětné zletilé děti Ferdinanda a Růženu, které právě byly bez zaměstnání. Žalobě, jíž vlastník
domu domáhal se na Augustinu, Ferdinandu a Růženě M-ových uznání,
že právo bytu přísluší pouze Augustinu M-ovi a že ze žalovaných Ferdinanda a Růženy M-ových přísluší právo spoluužívati bytu jen tomu, koho si právě Augustin M. ku své obsluze a ošetření zvolí, kdežto druhý
z nich že se musí vystéhovati, procesní soud prvé stolice
vyhověl. Důvody: Služebnost bytu byla zřízena žalovanému Augustinu M-ovi jen pro něho, tedy jen s ohledem na jeho výlučně osobní
potřebu a nikoliv snad na jeho potřebu jako otce zletilých dětí. Nebyloť ve smlouvě vyjádřeno, že služebnost bytu pro tohoto žalovaného
zřizuje se též ve prospěch jeho svéprávných dětí (spolužalovaných).
Oprávnění žalovaných Ferdinanda a Růženy M-ových k osobování si
práva ku spoluužívání bytu jen jejich otci, spolužalovanému Augustinu
M-ovi vyhrazeného, a dále osobování si žalovaným Augustinem M-em
práva, poskytnouti spoluužívání bytu svým oběma spolužalovaným dětem, nedá se odvoditi ani z nároků (povinností) stanovených §em 139
obč. zák. Neboť práva (povinnosti) žalovaných z tohoto ustanovení
zákona vyplývající jsou jen práva (povinnosti) osobní žalovaných a nejsou neobmezena, nýbrž mohou býti vykonávána jen v právních mezích,
t. j. zejména pokud se výkonem jich nevsahuje do práv cizích, tedy
v tomto případě do práva žalobcova, pozůstávajícího v tom, že může
dle §u 484 obč. zák. požadovati, by služebnost bytu nebyla rozšiřována nad objem osobní potřeby žalovaného Augustina M-а. Poněvadž
žalovaní Ferdinand a Růžena M-ovi jsou zletilými a svéprávnými, nepřichází u nich v úvahu povinnost jejich otce, je vychovávati (§ 139
obč. zák.), plnění kteréžto povinnosti, ovšem jen u dětí neodrostlých,
nutně předpokládá společnou domácnost otce s dětmi. Ovšem povinnost
otcova (nárok dětí) v §u 139 obč. zák. spočívající, aby otec o život,
zdraví a výživu dětí se staral, oživuje k platnosti i když děti odrostly,
fysicky zletily a staly se svéprávnými, a sice jakmile takové děti do
situace toho potřebné upadnou — což by tedy bylo v tomto případě,
kdy žalovaní Ferdinand a Růžena M-ovi jsou bez zaměstnání, bez přístřeší a proto si nemohou založiti samostatnou domácnost. Ale poněvadž v takovém případě péče otce o život, zdraví a o slušnou výživu
(§ 139 obč. zák.) dětí fysicky zletilých a svéprávných nezávisí výlučně
jen od toho, zda děti ty sdílí společně byt s otcem (neboť povinnosti
té možno zadostučiniti, aniž by muselo dojiti k takovému spoluužívání
bytu otcova) — není možno z předpisu §u 139 obč. zák. vyvoditi, že
žalovaný Augustin M. přibráním si do bytu zletilých spolužalovaných
jest oprávněn služebnost bytu rozšiřovati (§ 506, 521, 484 obč. zák.).
Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Dle §u 505 obč. zák.
může ten, kdo má právo užívati cizí věci, bráti z ní užitky svému stavu,
své živnosti a své domácnosti přiměřené. K domácnosti uživatele patří
však také děti, jsou-li ještě dle §u 141 obč. zák. na podporu otce poukázány, při čemž nečiní rozdílu, zda jsou již zletilé čili nic. V tomto případě jest nesporno, že Ferdinand a Marie M-ovi jsou nyní bez zaměstnání, bez přístřeší a že proto si nemohou založiti samostatnou domácnost. Nebyl-li tudíž ve smlouvě, služebnost bytu přisuzující, takový
případ výslovně vyloučen, což dle smluv se nestalo, nemůže býti v tom,
že Augustin M. vzal k sobě do bytu dvě děti, spatřováno rozšiřování
služebnosti, раk-li se tím počet místností, osobami těmi obývaný, nerozmnožuje, což žalobcem ani tvrzeno nebylo. Že by Augustin M. do
bytu, ohledně něhož mu přísluší právo bydlení, směl vzíti jen osoby, k jeho obsluze nevyhnutelně potřebné, ani ve smlouvě ani v zákoně
určeno není a nejeví se proto tento náhled prvého soudce správným,
pročež bylo odvolání vyhověno a žaloba zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pro rozsah práva je především směrodatným výklad smlouvy trhové
ze dne 22. března 1919. Smlouva tato a jmenovitě užití slov v ní »výhradné užívání celého jednoho bytu«, pravidlem § 914 obč. zák. vyložená, zřetelně projevuje smluvní úmysl smluvních stran, že nejde o služebnost užívání omezenou výlučně na poživatelovu osobu, nýbrž že se
vztahuje dle §u 505 obč. zák. na braní takového užitku, který se srovnává s jeho stavem, s jeho živností a s jeho domácím hospodářstvím.
Poněvadž jde o »výhradné užívání celého jednoho bytu«, nemůže býti se zřetelem na § 505 obč. zák. právní pochybnosti o tom, že
způsobů tohoto výhradného užívání nemohou býti kladeny meze potud,
že by uživatel, k jehož domácnosti podle zjištění odvolacího soudu náležejí také spolužalovaní, jeho děti, na jeho podporu, byť zletilé, dle
§u 141 obč. zák. odkázané, poněvadž jsou bez zaměstnání, bez přístřeší
a nemohou si založiti vlastní domácnost, nebyl, o výhradné užívání jednoho celého bytu se opíraje, oprávněn tyto své děti do své domácnosti
přijmouti. Přijetím těchto dětí do své domácnosti oprávněný svého
užívacího práva nerozšířil.

Citace:

Rozhodnutí č. 2416. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 496-498.