NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2358.

Po smrti obžalovaného před pravomoci odsuzujícího rozsudku nepřísluší osobám v §u 282 tr. ř. uvedeným právo podati proti rozsudku opravné prostředky.
(Rozh. ze dne 27. dubna 1926, Zm II 131/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání stížnost Marie G-ové, pozůstalé manželky obžalovaného do usnesení zemského jakožto nalézacího soudu v Brně ze dne 10. března 1926, jímž odmítnuta byla její zmateční stížnost, jakož i odvolání z rozsudku ze dne 5. března 1926, kterým byl obžalovaný uznán vinným zločinem zpronevěry ve smyslu §u 183 tr. zák., pokud čelí proti odmítnutí ohlášené zmateční stížnosti, jako nedůvodnou; pokud čelí proti zamítnutí ohlášeného odvolání, jako nepřípustnou.
Důvody:
Obžalovaný vyhradil si po vynesení rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 5. března 1926, jímž odsouzen pro zločin zpronevěry, 3denní lhůtu na rozmyšlenou, zda použije opravného prostředku, nepodal však opravného prostředku, skončiv týž den sebevraždou. Jeho manželka (správně vdova) opověděla pak v třídenní zákonné lhůtě zmateční stížnost jakož i odvolání, žádajíc za opis rozsudku k jich provedení; ten i onen opravný prostředek zavrhl však soud prvé stolice podle §u 1 čís. 1 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878, poukazuje k tomu, že podle §u 224 tr. zák. úmrtím obžalovaného trestní řízení se končí, rozsudek právní moci nabýti nemůže a že tudíž pozůstalé manželce nepřísluší práva, podati opravný prostředek. Její stížnosti do tohoto odmítacího usnesení nelze přiznati úspěchu, neboť: Aniž bylo třeba pouštěti se do rozboru formálního oprávnění vdovy obžalovaného, podati opravné prostředky, se zřetelem na znění §u 282 tr. ř., mluvícího pouze o manželce, nutno z důvodů vyplývajících z ustanovení §u 223 a 224 — po případě §u 526 a 527 tr. zák. — zásadně odmítnouti přípustnost těchto opravných prostředků pro kteroukoliv z osob v §u 282 tr. ř. uvedených. Podle §u 223 a) tr. zák. pomíjí zločin smrtí zločincovou a podle §u 224 tr. zák. zrušuje se smrtí pachatelovou, nechť nastala před početím či po zahájení vyšetřování, před vynesením či po vynesení rozsudku, stíhání zločince a použití trestu.
Obdobná ustanovení obsahují §§y 526 a 527 tr. zák. i co se týče přečinů a přestupků a plyne z nich, že, zemřel-li obžalovaný, jest vyloučena možnost, by v trestním řízení doposud pravoplatně neukončeném kterýmkoli způsobem bylo proti němu pokračováno. Je-li veškeren stíhací úkon vyloučen, není přirozeně ani myslitelno, by se rozhodovalo o opravných prostředcích, ať byly podány ještě obžalovaným, nebo jinou osobou, vyjmenovanou v §u 282 tr. ř.; vždyť nutno si uvědomiti, že by případné zamítnutí těchto opravných prostředků a potvrzení odsuzujícího rozsudku bylo stavěti na roveň stíhacímu úkonu, který zákon v §u 224 tr. zák. po smrti obžalovaného zásadně zakazuje; z těchže úvah není možno, by se konal proti zemřelému obžalovanému veřejný rok (veřejné líčení podle §u 471 tr. ř.) v řízení opravném, jevíť se nezbytnost obžalovaného právě v tomto procesním období nejlépe, kdyby kasační soud (odvolací soud) považoval za nutné, naříditi nové hlavní přelíčení v prvé stolici, kteréž přece nemůže se konati proti obžalovanému již zemřelému. Je-li takto jisto, že všeliké jednání a rozhodování o opravných prostředcích po smrti obžalovaného je nemožným a podle zákona nepřípustným, plyne z toho nevyhnutelně závěr, že i osobám v §u 282 tr. ř. uvedeným nepřísluší právo, podati proti rozsudku opravné prostředky. Proti úvahám těm nelze namítati, že by již v zájmu případné rehabilitace nevinně odsouzeného obžalovaného bylo na místě, přiznali osobám jemu blízkým takové právo, neboť dokud rozsudek nenabyl právní moci, nelze nikdy ještě mluviti o »odsouzení« obžalovaného; nutno ho naopak pokládati v příčině konkrétního činu za neodsouzeného, čímž pak i samočinně odpadá požadavek případné rehabilitace.
Neobstojí ani v téže spojitosti učiněný poukaz stížnosti na ustanovení §u 354 tr. ř. jakožto jakési obdoby svědčící prý pro domnělé právo ke stížnosti osob zemřelému obžalovanému blízkých; vždyť obnova trestního řízení podmíněna je předpokladem, že obžalovaný byl odsouzen pravoplatně; tu lpí na něm nepochybně již skvrna, právoplatným rozsudkem soudním vyřčená, že se skutečně dopustil trestného činu; a je tu pak zajisté na místě jistý zřetel na jeho dobré jméno a na vážnost osob jemu blízkých, pokud by se dodatečně dala prokázati jeho nevina; předpoklady tyto nemohou přijíti v úvahu v souzeném případě, kde vůbec nelze a nesmí se tvrditi, že obžalovaný byl »soudně potrestán«. Právě ono výjimečné ustanovení §u 354 tr. ř., jehož se stížnost dovolává, je naopak dokladem, že ve všech ostatních případech má platnost pravidlo, že o opravném prostředku po smrti obžalovaného ani v jeho prospěch nemůže býti řeči. Stejně zřejmě vysvítá i z ustanovení §u 389 odst. třetí tr. ř., podle něhož povinnost k náhradě útrat ukládá se pouze pravoplatně odsouzenému a z nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 3. dubna 1859, čís. 52 ř. zák., podle něhož přecházejí peněžité tresty na dědice odsouzeného jen tehda, když jeho smrt nastala po pravomoci rozsudku, že o neprávoplatném rozsudku je každé další jednání vyloučeno, a nelze v důsledcích toho též osobám, vyjmenovaným v §u 282 tr. ř., přiznati právo, podati opravné prostředky proti takovému rozsudku, když podle zákona nemůže o nich býti jednáno. Byla proto zmateční stížnost pozůstalé manželky soudem prvé stolice podle §u 1 čís. 1 novely k trestnímu řádu právem odmítnuta a jest její, v tomto směru vznesená stížnost nedůvodnou.
Pokud odmítnuto bylo podle téhož ustanovení prvou stolicí i její odvolání, není v zákoně předpisu, podle něhož by byla přípustná stížnost do takového odmítnutí na soud zrušovací; bylo proto v příčině té již s tohoto formálního hlediska stížnost odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 2358. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 274-276.