Čís. 1750.
Nárok jednoho odvětví státní správy na jiné odvětví jest nárokem veřejnoprávním a zůstává jím, i když postoupen byl osobě soukromé.
(Rozh. ze dne 4. července 1922, R I 711/22.) Továrna na tabák v Táboře zaslala úřadu prodeje tabáku v Praze dráhou 180 beden tabáku, jichž převoz z nádraží obstarala žalující zasílatelská firma. Ježto se zjistilo, že jedna bedna tabáku scházela, musela žalobkyně nahraditi škodu ústřednímu ředitelství tabákové režie, načež jí toto postoupilo svůj náhradní nárok proti dráze, jejž zasílatelská firma zažalovala. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalující strana odvozuje nároky na odškodném z § 84 žel. dopr. ř., tedy z nákladní smlouvy, podle nákladního listu s dráhou uzavřené, a uplatňuje je vzhledem k tomu, že podle § 99 (1) a § 73 (9) žel. dopr. ř., oprávněn jest uplatňovati práva ze smlouvy nákladní jako příjemce zásilky toliko úřad prodeje tabáku v Praze, na základě postupní listiny jako postupnice tohoto úřadu, pokud se týče ústředního ředitelství tabákové režie v Praze. Jak ministerstvu financí podřízená tabáková režie, jejížto orgánem jest zmíněné ředitelství a úřad prodeje tabáku, tak i ministerstvu železnic podřízená železniční správa (žalované čsl. dráhy), jsou toliko správními odvětvími téže právnické osoby, totiž státu. Tato jednotlivá odvětví státní správy, i když se označují různými zvláštními jmény jako »vojenský«, »železniční«, »finanční erár«, nemají pro nedostatek jmění zvláštní právnické osobnosti a tím méně mají takovou osobnost jednotlivé orgány (úřady) těchto správních odvětví. Ani okolnost, že tato odvětví interně mezi sebou konají platy, ani ustanovení § 1441 obč. zák. o nepřípustnosti kompensace u státních pokladen není důkazem opaku, neboť vše to jest důsledkem toho, že jednotný stát, který jest označen s hlediska svých majetkových práv jako erár (fiskus), rozčlánkován jest v jednotlivé správní obory a že tyto provádějí mezi sebou zvláštní súčtování. Ani z další okolnosti, že jednotlivá odvětví státní správy mezi sebou uzavírají smlouvy, nelze odvozovati právnickou jich osobnost, poněvadž i tyto smlouvy slouží jen k úpravě vzájemného súčtování mezi nimi. Na zásadě jednotnosti eráru, co do jeho právní osoby, bez ohledu na jednotlivé súčastněné obory státní správy zakládají se také předpisy o označení eráru v katastru pozemkovém a v pozemkové knize, vyhlášené ve věstníku min. spravedlnosti z roku 1901, str. 204 a 205 a nařízením ze dne 2. září 1902, čís. 41 věstn. min. sprav. Nelze-li tedy podle těchto vývodů přiznati odvětvím státní správy povahu samostatné právnické osoby, nemohou nabýti proti sobě soukromoprávních pohledávek, neboť pojem takové pohledávky předpokládá, že tu jsou dva samostatné podměty práv. Nejsou tedy vzájemné nároky takových správních odvětví státu soukromoprávními pohledávkami a není možné, že by kdy takové správní orgány jednotné právnické osoby, eráru stály proti sobě ve sporu jako žalobce a žalovaný. Zrovna tak, jako podle § 1443 obč. zák. zanikají právo a závazek, kdykoli táž osoba se stane věřitelem a zároveň dlužníkem, tak ani vůbec nevzniká soukromoprávní pohledávka mezi správními odvětvími téhož eráru, vzájemný takový nárok nelze uplatňovati ani před soudy pořadem práva, ani v řízení správním, neboť jest vyhrazen toliko internímu vzájemnému súčtování dotyčných resortů. V tomto případě nemá tedy úřad pro prodej tabáku, pokud se týče ústřední ředitelství tabákové režie v Praze jako orgán finanční státní správy, to jest československého eráru (finanční správa) proti železnici, to jest témuž čsl. eráru (železniční správa), soukromoprávního nároku na odškodnění, a uplatňuje tedy žalující firma jako postupnice oné strany (§ 1394 obč. zák.) nárok, který vůbec s hlediska hmotného práva jako soukromoprávní pohledávání proti žalované straně po právu není, a který ani postupní listinou, právnicky bezvýznamnou, právní jsoucnosti nabýti nemohl. Vzhledem k tomu byla žaloba ve věci samé zamítnuta. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a odmítl žalobu. Důvody: V tomto sporu jde o nárok úřadu pro prodej tabáku, pokud se týče ústředního ředitelství tabákové režie v Praze jako příjemce zásilky (§§ 99 (1) a 76 (1), (2) žel. dopr. ř.) proti státní dráze, tudíž o nárok státní správy finanční proti státní správě železniční. Tato odvětví jediného eráru nemají zvláštní, samostatné právnické osobnosti. Nejde také proto o nárok soukromoprávní, který podle § 859 obč. zák. předpokládá již pojmově dva samostatné právní podměty. Spor těchto dvou odvětví eráru má povahu veřejnoprávní, pročež je povolán k jeho rozhodnutí (porovnání) úřad správní a ne soud. Na veřejnoprávní povaze tohoto poměru nemůže ničeho změniti okolnost, že dotyčná dvě odvětví mezi sebou uzavřela smlouvu dopravní, že stát tu vystupuje jako podnikatel a podle § 1394 obč. zák., že tabáková režie jako příjemce zásilky svá práva ze smlouvy dopravní postoupila žalobci — poněvadž právním podmětem zůstává erár. Procesní soud stolice první to vše správně vystihl a dolíčil, neodmítl však důsledně žalobu pro nepřípustnost pořadu práva, jak podle § 240 a 261 c. ř. s. učiniti měl, nýbrž ji ve věci zamítl. Bylo proto podle § 477, čís. 6 a 478 odstavec prvý rozsudek jako zmatečný zrušiti a žalobu pro nepřípustnost pořadu práva odmítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl stížnosti.
Důvody: Již z důvodů, které k rozsudku svému připojil prvý soud, je vidno, že soud ten vyhověl sice námitce nedostatku aktivní legitimace, avšak v dalších důvodech svých vlastně jen dokazuje, že jde tu o pohledávku, vzniklou mezi dvěma státními úřady, o níž může býti rozhodnuto, pouze postupem administrativním a která své povahy nemění ani tenkráte, když byla postoupena osobě třetí. Z téhož názoru vychází i stolice druhá, která ovšem zcela případně poukázala k tomu, že, poněvadž tu správně mluviti možno jedině o nepřípustnosti pořadu práva, nebylo správno (rozsudkem) žalobu zamítnouti, nýbrž že měla žaloba odmítnuta býti (usnesením) pro nepřípustnost pořadu práva. Maje to na mysli soud odvolací podle ustanovení §§ 477, čís. 6 a 478 odstavec prvý c. ř. s. a §§ 240 a 261 c. ř. s. správně rozsudek prvního soudu zrušil a žalobu usnesením pro nepřípustnost pořadu práva odmítl. Jedině proti tomuto postupu podaná dovolací stížnost žalovaného eráru není, jak z citovaných ustanovení zákona vyplývá, oprávněna. Jakmile zjištěno, že věc z pořadu práva jest vyloučena, nemůže soud nijak věcí se obírati a nemůže tedy žalobu zamítnouti, nýbrž právě jen z důvodu toho odmítnouti a zajisté může žalující po té nárok svůj v cestě administrativní uplatňovati.