Č. 2535.

Státní občanství: Na udělení státního občanství čsl. podle
§ 9 úst. zák. č. 236/1920 nemá nároku právního ani ten, kdo nabyl domovského práva v obci na území republiky čsl. sice po 1. lednu 1910, avšak na základě zákona č. 222/1896 a bydlí na území republiky čsl. déle 20 let.
(Nález ze dne 23. června 1923 č. 5968).
Věc: Josef. L. v T. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Zsp na Moravě rozhodnutím z 22. dubna 1922 nevyhověla žádosti st-lovč za přiznání čsl. státního občanství ve smyslu § 9 ústavního zákona z 9. dubna 1920 č. 236 Sb.
Ministerstvo vnitra v Praze rozhodnutím z 27. listopadu 1922 odvolání st-lovu nevyhovělo.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neshledal nss důvodnou....
Stížnost vytýká nezákonnost, vycházejíc z názoru, že ustanovení §u 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. má význam jen formální, že však osobám, které nabyly domovského práva v obci na území republiky čsl. sice po 1. lednu 1910, avšak přece na základě zákona č. 222/1896 a které mají na území republiky čsl. bydliště déle 20 let, přísluší čsl. státní občanství.
Názor ten není správný. O bydlišti osob v něm označených se § 9 úst. zák. vůbec nezmiňuje a jest tedy okolnost, zda a jak dlouho osoby ty na území republiky bydlí, nerozhodná.
§ 9 úst. zák. nepřiznává však vůbec právního nároku na přiznání státního občanství čsl. Rozhodujíť úřady o žádostech ve smyslu §u 9 úst. zák. podle §u 2 vl. nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb., vydaného na základě uvedeného ústavního zákona a k jeho provedení, podle volného uvážení. Ani v ústavním zákoně, ani v tomto vládním nařízení není však pro tuto volnou úvahu úřadům dána nižádná direktiva, z níž bylo by lze odvoditi subjektivní právo na propůjčení státního občanství čsl.
Je—li tomu tak, nebylo zamítnutím žádosti st-lovy do jeho subjektivních práv zasaženo. Pak netřeba se však zabývati ani námitkou stížností uplatněnou, že řízení správní jest proto vadné, že prý úřady správní patrně rozhodné okolnosti nevyšetřily a že nař. rozhodnutí neobsahuje žádného odůvodnění.
Stížnost jest tudíž neodůvodněná a slušelo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 2535. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 351-351.