Čís. 10711.

Jde o žalobu podle § 35 ex. ř., stalo-li se prohlášení o započtení teprve po vzniku exekučního titulu; třebaže se započítatelné pohledávky střetly již před tím.
Jde o žalobu podle § 36 čís. 1 ex. ř., popírá-li dlužník, že nastala předpokládaná právní posloupnost; nezáleží na tom, z kterého právního důvodu napadá tuto posloupnost.
(Rozh. ze dne 18. dubna 1931, R II 79/31).
Firma L. podala na Dr. S. žalobu o zjištění, že pohledávka Dr. Rudolfa S-a z rozsudku krajského soudu v K. vymáhaná proti firmě L. v L. exekučně u okresního soudu v L. ve výši 1333 Kč 10 h zanikla započtením vzájemných pohledávek firmy L. za firmou Z. z důvodu pohledávek za dodané motory ve výši nejméně 36500 Kč a z důvodu útrat soudních, že se postup vymáhané pohledávky Dr. Rudolfa S-a 1333 Kč 10 h s přísl. pro řízení exekuční u okresního soudu v L. uznává za neplatný, exekuce vedená Dr. S-em pro 1333 Kč 10 h s přísl. proti firmě L. u okresního soudu v L. prohlašuje se za nepřípustnou. Žaloba byla zadána na okresním soudě v L., jenž uznal podle žaloby. V odvolání uplatňoval žalovaný kromě jiného zmatek podle § 477 čís. 3 c. ř. s., jejž opodstatňoval tím, že napadený rozsudek byl vydán soudcem, jenž se nemohl státi příslušným pro projednávanou právní rozepři ani výslovným ujednáním stran, poněvadž podle obsahu žaloby a její žádosti jde o námitky podle §§ 35 a 36 čís. 1 ex. ř. a poněvadž neni sporu mezi stranami o tom, že exekuce, o níž tu jde, byla povolena krajským soudem v L., že tudíž po rozumu § 35 a 36 ex. ř. jest k projedná- vání žaloby výlučně příslušný řečený soud po rozumu § 51 ex. ř. a že neprávem opírá i žalující strana, i napadený rozsudek příslušnost procesního soudu o § 17 ex. ř. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením pro zmatečnost a odmítl žalobu pro místní a věcnou nepříslušnost okresního soudu vL. Důvody: Podle názoru odvolacího soudu jest odvolateli přísvědčiti, že žaloba, o niž tu jde, jest kombinací-žaloby podle § 35 a podle § 36 čís. 1 ex. ř. Pokud se týče první žaloby tvrdí se zánik vymáhané pohledávky započtením. Je to, věc v judikatuře i v teorii sporná, ježto problém je všeobecně znám, není třeba jej tu široce rozvinouti. Z rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu otištěných ve sbírce Gl. U. XV 5923, XVII 6996 vyplývá přesvědčivě, že nestačí po rozumu §§ 1438 a 1442 obč. zák. k započtení, by byly proti sobě pohledávky dlužníka a věřitele, nýbrž že se k započtení vyžaduje prohlášení toho neb onoho z nich. Má tudíž odvolací soud za to, že o započtení může býti řeč teprve po řečeném prohlášení, nikoliv již dříve, třebaže tu byly již dříve pohledávky vzájemné. Ježto mezi stranami není sporné, že žalobkyně prohlásila teprve po vydání rozsudku krajského soudu v K. dne 14. prosince 1928 tvořícího titul pro exekuci vedenou u okresního soudu v L., že kompensuje, jde při této kompensaci o skutečnost vzniklou po vydání tohoto rozsudku. K tomu se ještě podotýká, že žalobkyně v onom směru nemohla vůbec, i kdyby byla chtěla, započtení svým prohlášením uskutečnit!, ježto v něm měla roli žalobkyně a pohledávka proti ní povstala teprve tím, že spor prohrála a byla odsouzena k náhradě útrat. Že druhá část žalobní žádostí jest žalobou podle § 36 čís. 1 ex. ř., netřeba široce odůvodňovati, ano se tvrdí, že tu není právní nástupnictví podle § 9 ex. ř., pokud jde o vymáhajícího věřitele; že jde formálně jen o mezitímní návrh na určení v tom ohledu, to jest odvolacímu sdělení přisvědčili, ale tato okolnost mluví proti jeho stanovisku. Je-li však tomu tak, je v obou případech příslušný k projednávání žaloby výlučně krajský soud v K., jenž jak není o tom mezi stranami sporu, exekuci vedenou u okresního soudu v L. povolil po rozumu § 51 ex. ř., takže i úmluvy stran, které by tuto výlučnou příslušnost vyloučily, byly by neúčinné (Viz rozh. nejv. soudu otištěné pod čís. 5795 sb. nejv. soudu). Napadený rozsudek byl proto vynesen soudem, jenž se ani výslovným dohodnutím stran nemohl státi příslušným pro tuto rozepři, takže muselo býti rozhodnuto, jak se stalo.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Rekursu nelze přiznali oprávnění, neboť jest přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že tu jde o žalobu podle § 35 a 36 čís. 1 ex. ř., a poukazuje se stěžovatelka v tomto směru na správné odůvodnění napadeného usnesení, jež nebylo vyvráceno vývody rekursu. Změnou § 4 ex. ř., že o povolení exekuce lze za určitých předpokladů žádali i u exekučního soudu, nebylo nijak dotčeno ustanovení § 35 a 36 ex. ř., podle nichž žalobu podle těchto zákonných ustanovení jest podali u soudu, u něhož bylo v první stolici navrženo povolení exekuce. Jest úplně nerozhodné, kdy vznikly vzájemné pohledávky stěžovatelky, nýbrž jest jen rozhodné, že se prohlášení stěžovatelky o započtení stalo teprve po vzniku exekučního titulu a po oznámení o postupu pohledávky. Účinky započtení vztahují se sice nazpět k době, kdy se střetly započítatelné pohledávky. Avšak vzájemné zrušení započítatelných pohledávek nenastává o sobě již touto skutečností, nýbrž teprve projevem dlužníkovy vůle, že používá práva k započtení (srov. rozh. sb. n. s. čís. 1082 a 2170). Jde o žalobu podle čís. 1 § 36 ex. ř., popírá-li dlužník, že nastala předpokládaná právní posloupnost (§ 9 ex. ř.), a nesejde na tom, z kterého právního důvodu tuto posloupnost napadá. Jest proto také nerozhodné, že stěžovatelka napadala platnost postupu s hlediska § 879 obč. zák. Nelze seznati, co má býti získáno pro stanovisko stěžovatelky, tvrdí-li, že otázku platnosti postupu jest řešiti s hlediska § 35 ex. ř. Podle § 102 j. n. může žalobce ovšem voliti mezi několika příslušnými soudy, nesmí však voliti soud nepříslušný. Ustanovení § 17 druhý odstavec ex. ř. tu nedopadá, poněvadž jest v §§ 35 a 36 ex. ř. jiný soud prohlášen za příslušný.

Citace:

Čís. 10711.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 561-563.