NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Č. 9642.

Zemědělství (Slovensko): Povinnosti ponechati půdu k účelům pastevním podle zák. č. 87/24 není majitel zbaven ani tím, že půdy nabyl originárním způsobem po roce 1923, ani tím, že jde o pozemky kultivované a že žadatelé mají dostatek půdy vlastní. (Nález ze dne 4. února 1932 č. 811.)
Prejudikatura: Boh. A 5936/26, 7733/29.
Věc: Firma »Techod« spol. s r. o. v Praze proti zemskému úřadu v Bratislavě o pastviny.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem okresního úřadu ve Vyšném Svidníku ze 7. května 1919 přiděleny byly Michalu K. a spol., zastoupeným obcí Nižní Svidník, ve smyslu zák. č. 87/24 na pastevní účely v pastevním období roku 1929 z majetku st-lky pozemky, zapsané v pozemkové knize pod pořadovými čísly dohromady 113 kat. j. 105 sáhů, na místě pozemků žádaných usnesením obecního zastupitelstva z 18. března 1929.
Proti tomuto výměru podali Michal K. a spol., zastoupení obcí Nižní Svidník, odvolání, jemuž zemský úřad v Bratislavě vyhověl nař. rozhodnutím a výměr okresního úřadu pozměnil tak, že kromě pozemků, uvedených v tomto výměru a žadatelům — majitelům dobytka — již přidělených, přidělil na pastevní účel, ještě pozemky st-lčiny, zapsané v poz. knize pod. r. č. — úhrnem 20 kat. jiter 1490 sáhů s tím, že poplatky za užívání určí se ve smyslu § 7 cit. zák. dohodou, a nedojde-li k dohodě, platí maximální sazby uvedené v § 7 odst. 2 cit. zák. V odůvodnění nař. rozhodnutí bylo uvedeno, že »šetřením bylo zjištěno, že majitel přidělených pozemků na pastevní účel nechal odvolatelům pásti již v roce 1923 a tito též na nich pásli. Rozhodnutím okresního úřadu ve Vyšném Svidníku ze 6. května 1927 bylo odvolatelům povoleno pásti na sporných pozemcích. Z těchto důvodů jest povinen nynější majitel sporných pozemků ve smyslu § 1 cit. zák. ponechati majitelům dobytka pásti jej i v ročním období 1929. Námitky firmy Techod, že se jedná o role, která možno obdělávati, nemohly býti vzaty v úvahu vzhledem ke znění citovaného zákona«.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost spatřuje nezákonnost v tom, že sporné pozemky nespadají vůbec pod § 1 zák. č. 87/24, ježto bylo vlastnictví k nim nabyto v roce 1928 způsobem originárním a nikoli derivativním, dále, že jde o pozemky kultivované a že žadatelé mají s dostatek vlastních pastvin. Tyto námitky neshledal nss důvodnými. Podle § 1 zák. č. 87/24 byli majitelé (nájemci, uživatelé) půdy povinni nechat v ročních pastevních obdobích 1924—1929 na společnou pastvu půdu, na níž nechali v pastevním období 1923 majitele dobytka společně pásti, nebo na nichž tito buď pásli, nebo byli oprávněni pásti podle rozhodnutí příslušného úřadu na základě vl. nař. č. 11 a 12/23. Základní myšlenkou zákona jest, aby půda, která sloužila roku 1923 za společnou pastvu, sloužila tomuto účelu i po celé další období 1924 až 1929, čili aby v tomto období zachován byl status quo ante. Účelem zákona tedy bylo — jak ostatně sama stížnost přiznává — zajistiti potřebnou půdu k pasení dobytka. Která půda podle úmyslu zákona má takto k účelům pastevním býti zajištěna, stanoví § 1 zák. určitými objektivními znaky. Půda, ohledně níž jsou dány předpoklady tu stanovené, nabývá objektivně kvalifikace půdy pastevní, a jest pak každý majitel půdy takto objektivně kvalifikované postižen ex lege závazkem, trpěti užívání její k účelům pastevním. Že jde o takovouto objektivní kvalifikaci půdy, patrno i z § 3, podle něhož úřad může přiznati užívání půdy té k účelům pastevním i osobám jiným, nežli které na ní pásly v r. 1923. Je-li však takto rozhodna pouze určitá objektivní kvalifikace půdy, plyne z toho, že je povinen každý majitel půdy takto kvalifikované přenechati ji k účelům pastevním, i když to snad nebyl on sám, který v r. 1923 na ní nechal pásti, a že tedy nemůže ani záležeti na tom, zda jí nabyl způsobem derivativním či originárním. Nerozhoduje pak při tom podle zák. ani otázka, zda jde o pozemky kultivované či nekultivované (srov. Boh. A 7733/29), ani otázka, zda žadatelé mají vlastních pastvin dostatek (srov. Boh. A 5937/26), jsou-li jinak splněny podmínky zákona, že totiž na sporné půdě buď majitelé její nechali v roce 1923 majitele dobytka pásti, nebo tito skutečně pásli, nebo byli oprávněni pásti, na základě vl. nař. č. 11 a 12/23. Pro případ pak, že majitelé dobytka mají s dostatek pastvin vlastních, zná zákon pouze tu možnost, že úřad může na tuto půdu ke společné pastvě přikázali i osoby jiné, avšak půda vlastníkova se tím kvalifikace půdy pastevní, na níž majitel je povinen společnou pastvu trpěti, nezbavuje.
Ke zbývajícím námitkám stížnosti bylo by poznamenati, že žal. úřad opírá své rozhodnutí jednak o skutečnost, že majitelé přidělených pozemků na pastevní účely nechali odvolatelům pásti již v roce 1923 a že tito též na nich pásli, jednak o rozhodnutí okresního úřadu ve Vyšném Svidníku ze 6. května 1927, jímž bylo odvolatelům povoleno pásti na sporných pozemcích. Pokud jde o tvrzení žal. úřadu, že na sporných pozemcích nechali majitelé v roku 1923 pásti, není proti němu stižního bodu. Stížnost sice — a to jen v souvislosti s vyvrácenou již námitkou, že pozemky, jichž vlastnictví nabyto bylo v exekuční dražbě, nespadají pod § 1 zák. č. 87/24 — namítá, že st-lka odvolatelům na sporných pozemcích nikdy pásti nedovolila. Leč tím nepopírá st-lka ještě tvrzení žal. úřadu, proti němuž se účinně mohla brániti — ve smyslu shora uvedeného výkladu o tom, proti komu nárok podle zák. směřuje — jedině námitkou, že dřívější majitel v roce 1923 nenechal odvolatelům na sporných pozemcích pásti. To však stížnost nečiní a proto skutečnost zjištěná žal. úřadem, že totiž na sporných pozemcích nechal jejich majitel v roce 1923 majitelům dobytka společně pásti, zůstává neotřesenou.
Jinak má se to však s námitkou, vytýkající, že nebyla zjištěna identita osob, t. j.. zda jednotlivci z odvolatelů jsou totožnými s těmi, kteří v roce 1923 skutečně na těchto pozemcích pásli, nebo byli k tomu oprávněni, jakož i s těmi, kteří na základě výroku okresního úřadu ve Vyšném Svidníku ze 6. května 1927 byli ke společné pastvě oprávněni. Otázka tato jest otázkou skutkovou.V daném případě omezil se žal. úřad v odůvodnění nař. rozhodnutí jen docela všeobecně na to, že se odvolal na provedené »úřední šetření« a na cit. již výrok okresního úřadu ze 7. května 1927. Neuvedl však vůbec žádných konkrétních okolností, které v úředním šetření vyšly snad na jevo a které má za prokázány a na základě čeho, zvláště když ve třech u spisů založených seznamech majitelů dobytka z obce Nižní Svidník různého data, avšak v poměrně krátkém čase za sebou notariátem ve Vyšném Svidníku potvrzených, jeví se co do jednotlivců v nich uvedených některé nesrovnalosti. Rovněž není z nař. rozhodnutí patrno, kterým osobám vzniklo oprávnění z rozhodnutí okresního úřadu ve Vyšném Svidníku ze 6. května 1927. Poněvadž tedy ani ze spisů není zřejmo, že žal. úřad, který také nikterak nevychází z toho, že by tu šlo o případy naznačené v § 3 zák., touto otázkou se zabýval, bylo nutno pro nedostatek odůvodnění nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 3153. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 386-388.