Čís. 1795.

Nezáleží na pojmenování ohlášeného opravného prostředku (§ 280 tr. ř.), nýbrž na obsahu uplatňovaných jím výtek.
Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
I když byl předchozí trest prominut, musí soud zkoumati, zda nejsou tu předpoklady §u 2 zákona, vylučující povolení podmíněného odkladu trestu.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1924, Zm I 161/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 15. ledna 1924, pokud jím byl obžalovanému Františku H-ovi, jenž byl uznán vinným zločinem podílnictví na krádeži podle §§ů 185, 186 a), b) tr. zák., dle §u 1 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z, а n., povolen podmíněný odklad výkonu trestu, zrušil napadený rozsudek ve výroku o podmíněném odsouzení a uložil prvému soudu, by o něm znovu rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud povolil obžalovanému podmíněný odklad trestu s odůvodněním, že má za to, že povede pořádný život, ačkoliv v rozsudku zjišťuje, že obžalovaný byl rozsudkem krajského soudu v Litoměřicích ze dne 5. listopadu 1918 právoplatně odsouzen pro zločin krádeže podle §§ů 171, 174 II. a), c), 176 II. b) tr. zák. k trestu žaláře na dobu jednoho měsíce — a ač vzhledem k tomuto zjištění byl soud dle §u 2 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. povinen, zabývati se především otázkou, zda byl první trestný čin spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, a teprve, kdyby zodpověděl tuto otázku záporně, směl zkoumati, zda jest odsouzený podmíněného odkladu trestu hoden. Právem napadá tento výrok státní zastupitelství opravným prostředkem, včas ohlášeným i provedeným, v němž dovozuje, že první soud svým výrokem porušil zákon, překročiv meze svého trestního oznámení, vytčené v §u 2 zák. o podmíněném odsouzení a zaviniv tak zmatečnost rozsudku dle čís. 11 §u 281 tr. ř. Okolnost, že státní zastupitelství označilo svůj opravný prostředek při jeho ohlášení nesprávně jako odvolání, nepadá na váhu, poněvadž nezáleží na pojmenování opravného prostředku, nýbrž na obsahu uplatňované výtky; v tomto případě směřoval ohlášený opravný prostředek výslovně proti výroku o podmíněném odsouzení, v provedení pak se dovozuje, že výrokem soudním byl porušen zákon.
Zmateční stížnosti státního zastupitelství nelze upříti oprávnění. Jest sice pravda, že první trest byl obžalovanému prominut dle §u 3 nařízení Národního výboru ze dne 5. listopadu 1918, čís. 28 sb. z. a n. Jak rozsudek zjišťuje, byl obžalovanému k návrhu státního zastupitelství v Litoměřicích povolen nejprve odklad trestu na dobu dvou let (usnesením krajského soudu ze dne 16. prosince 1919) a to v době, kdy se již dopustil nového trestního činu (1. ledna 1919), který jest předmětem napadeného rozsudku, což bylo jak soudu, tak i státnímu zastupitelství známo. Usnesením ze dne 21. dubna 1923 byl obžalovanému trest prominut a vysloveno, že se po dobu zkušebnou řádně choval.) Tím však nebylo odčiněno odsouzení obžalovaného. Dle druhého odstavce §u 2 zák. o podmíněném odsouzení není soud povinen zkoumati otázku, zda není podmíněné odsouzení dle prvého odstavce téhož paragrafu vyloučeno, tenkráte, když od výkonu trestu, po případě ode dne právoplatného jeho .prominutí uplynulo při zločinech 10 let. Tento předpoklad splněn není. Bylo proto věcí prvního soudu dle prvého odstavce §u 2 zákona především rozhodnouti, ježto jde o trest žaláře kratší 3 měsíců, zda spáchal obžalovaný první krádež z pohnutek nízkých a nečestných, a, kdyby při tom dospěl k přesvědčení, že tomu tak bylo, podmíněné odsouzení vyloučiti, a jen v opačném případě zkoumati, zda je obžalovaný hoden dobrodiní podmíněného odkladu trestu. Poněvadž však první soud rozhodl o podmíněném odkladu trestu, nezabývaje se vůbec otázkou, zda není odklad dle zákona vyloučen, překročil tím meze svého trestního oprávnění, vytčené v §u 2 zákona a zavinil tak zmatečnost svého výroku.

Citace:

č. 1795. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 690-691.