NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9207.

Nejde o výprosu, nýbrž o smlouvu nájemní, přenecháno-li užívání prodejní boudy za pevný plat s tím, že bude uživatel prodávati zboží jen z obchodu majitele boudy. Závazek uživatele boudy, že ji ihned vyklidí, kdyby porušil přípověď o prodeji zboží, jest neplatný vzhledem k § 7 (2) zákona o ochr. náj.
(Rozh. ze dne 25. září 1929, Rv II 623/29.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaném, by byl právní poměr o užívání boudy za odebírání zboží prohlášen zrušeným a by bylo žalovanému uloženo boudu vykliditi. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalobkyně jest majitelkou prodejní boudy a platí obci za místo, kde boudu postavila, 50 Kč měsíčně. Užívání této boudy jako obchodní místnosti přenechala žalobkyně žalovanému proti tomu, že bude měsíčně platiti 50 Kč a že bude prodávati jen zboží z obchodu žalobkyně, pokud se týče zboží, jež zakoupí u žalobkyně nebo u firem a osob žalobkyní připuštěných. Při dojednání této smlouvy se žalovaný též zavázal, že prodejní boudu ihned vyklidí, kdyby porušil přípověď o prodeji zboží. Nešlo tedy o výprosu podle § 974 obč. zák., ana byla ujednána pevná smlouva, ale nešlo ani o smlouvu námezdní, jak tvrdí žalobkyně, an žalovaný zboží dodané mu žalobkyní neprodával na její účet za mzdu, nýbrž je kupoval a zakoupené zboží prodával na vlastní účet a nebyl tudíž zaměstnancem žalobkyně (prodavačem), nýbrž podnikatelem; nešlo však ani o smlouvu innominátní, o smlouvu svého druhu, jak mylně míní nižší soudy, nýbrž o smlouvu nájemní ve smyslu § 1090 obč. zák. Proti tomu nelze namítati, že nebyla ujednána určitá činže, ana úplata za užívání prodejní boudy byla částečně stanovena číselně v penězích (50 Kč měsíčně), částečně pozůstávala v očekávaném zisku z prodeje zboží žalovanému za ceny zvlášť určené, při čemž se podotýká, že cena podle § 1090 obč. zák. nemusí býti určitá, stačí, že jest určitelná, o čemž podle toho, co uvedeno, ohledně nájemného převyšujícího měsíčních 50 Kč nelze pochybovati. Jest proto použíti na tento případ zákona o ochraně nájemníků, a to, jelikož smlouva byla dojednána v roce 1922, aniž doba smlouvy byla blíže zjištěna, zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n., pokud se týče zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n., jež oba stanoví v § 7, pokud se týče v § 7 (2), že účinnost předchozích ustanovení nemůže býti vyloučena ani omezena smlouvou stran. Z toho vyplývá, že závazek převzatý žalovaným při dojednání smlouvy, že prodejní boudu ihned vyklidí, kdyby porušil ujednání ohledně prodávaného zboží, jest neplatný a že tudíž žalobkyně o tento důvod žalobu o vyklizení a odevzdání prodejní boudy s úspěchem opříti nemůže. Jelikož žalobkyně žalobu opírá jen, o tento smluvní, jak dolíčeno, neplatný závazek žalovaného, zejména nežádá zrušení nájemní smlouvy z důvodu, že nájemník, žalovaný, zneužívá pronajaté místnosti ke značné škodě pronajímatelčině (§ 3 zákona o ochr. náj., § 1118 obč. zák.), naopak trvá na tom, že o nájem nejde, bylo žalobu zamítnouti jako bezdůvodnou, jak učinil již prvý soud, třebas důvody jeho rozsudku ukázaly se býti nesprávnými. Tvrdí-li dovolací odpověď, že úplata 50 Kč měsíčně nebyla činží, protože byla placena městu za užívání pozemku, přezírá, že žalovaný nebyl ve smluvním poměru s městem, ale zůstává i dlužna odpověď na to, zač žalovaný tuto sumu platil, аn boudu na městském pozemku neměl postavenu on, nýbrž žalobkyně. Na podstatě věci nic nemění okolnost, že žalovaný platil hotově na činži právě tolik, kolik měla městu platiti žalobkyně, ani okolnost, jak se toto placení dálo, zda přímo obci (§ 1404 obč. zák.), či žalobkyni.

Citace:

č. 9207. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 304-306.