NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9372.

Odevzdací listina jest povahy deklaratorní. Nemůže býti podkladem exekuce na vydání pozůstalostních věcí ani proti dědici ani proti třetím osobám. Dědice nelze po vydání odevzdací listiny uvésti z úřadu v držbu pozůstalostního jmění, jež jest v moci někoho jiného. Po vydání odevzdací listiny není pozůstalostní soud oprávněn disponovati věcí, třebaže ji pojal do soupisu. Jest na dědici, by se domáhal pořadem práva vydání věcí, náležejících prý do pozůstalosti na tom, kdo je má v rukou.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1929, R 1 857/29.)
Universální dědic navrhl na pozůstalostním soudě, by byla pojišťovna poukázána, vyplatiti z 10000 Kč, zadržených při výplatě pojistky, bernímu úřadu 1761 Kč, notáři za projednání pozůstalosti 563 Kč a zbytek navrhovateli. Pozůstalostní soud návrhu vyhověl, reku rs n í soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud návrh zamítl.
Důvody: Rekursní soud zamítl rekurs zůstavitelovy vdovy proti poukazu prvního soudu pojišťovně, by podle návrhu dědicova vyplatila zadržených 10000 Kč na dědické a notářské poplatky a zbytek vyplatila dědici, z důvodu, že peníz ten byl mu pravoplatnou odevzdací listinou do vlastnictví odevzdán a napadený poukaz jest jen realisací odevzdací listiny. To učinil neprávem. Odevzdací listina jakožto soudní opatření zakončující pozůstalostní řízení, nemůže tvořiti dědická práva, nýbrž může jen uznati trvající dědická práva (§ 819 obč. zák. slovo »erkannt«) a poskytnouti dědici potřebnou legitimaci pro právní styk (§ 174 nesp. říz.), jest tedy jen povahy deklaratorní (Ott Rechtsfürsorgeverfahren Str. 262). Nemůže proto ani odevzdací listina jako listina legitimační býti podkladem exekuce na vydání pozůstalostních věcí ani proti dědici ani proti třetím osobám. (Ott, Rechtsfürsorgeverfahren Str. 270 a rozh. 9996 a 13530 Gl. U.). Není proto přípustné, by dědic po vydání odevzdací listiny byl z úřadu uveden v držbu pozůstalostního jmění, které jest v moci někoho jiného (rozh. vid. nej. soudu dne 3. února 1864 čís. 623 Gl. U. čís. 1859), neboť odevzdací listina není proti jiným osobám průvodní listinou o vlastnictví odevzdaných věcí (rozh. vid. nejv. s. ze dne 13. února 1895 čís. 1705 Gl. U. 15409). Z toho plyne, že odevzdací listina o pozůstalosti Františka H-a, třebaže je pravoplatnou, nepůsobí proti Heleně H-ové a není proti ní závazným výrokem o tom, komu patří pojistka, pokud se týče, co z ní na dědické poplatky zadrženo. Helena H-ová nebyla účastnicí pozůstalostního řízení, nepřihlásila se za dědičku a jest tedy v tomto řízení osobou třetí, nesúčastněnou, která měla, jak sám dědic přiznal, v moci pojistky zůstavitelem pro ni vinkulované. Nebyla tudíž povinna dostaviti se к projednání pozůstalosti a tím, že se nedostavila, ač obeslána podle § 120 nesp. říz., neztratila vlastnictví k pojistce a není proto výrok odevzdací listiny, že se zbytek pojištěné sumy odevzdává přihlášenému dědici do vlastnictví proti Heleně H-ové účinným. Nehledíc však k tomu, nebyl pozůstalostní soud po vydání odevzdací listiny, jímž bylo skončeno pozůstalostní řízení oprávněn disponovati k žádosti dědice pojistkou, třebaže ji pojal do pozůstalostního soupisu, neboť odevzdáním pozůstalosti byla mimosporná činnost pozůstalostního soudu skončena a bylo na dědici, by se domáhal pořadem práva vydání věcí do pozůstalosti prý náležejících na jich chovateli. Pakliže pozůstalostní soud nicméně tak učinil а k žádosti dědice pojišťovnu poukázal, by zbytek pojištěné jistiny (20%) 10000 Kč, zadržený na dědické poplatky, vyplatila na zaplacení dědických poplatků a poplatků notáře za projednání pozůstalosti a zbytek vyplatila dědici, porušil zřejmě zákon v § 174 nesp. říz., podle něhož jest mimosporná činnost pozůstalostního soudu skončena vydáním odevzdací listiny. Potvrdiv usnesení prvního soudu i soud rekursní dopustil se zřejmého porušení zákona a jest proto dovolací rekurs Heleny H-ové, která se ve svých právech cítí právem dotčenou (§ 9 nesp. říz.), nejen přípustným (§ 16 nesp. říz.), nýbrž i plně odůvodněným, a to nejen ohledně částky, která měla býti poukázána přímo Josefu H-ovi, nýbrž ohledně celých zadržených 10000 Kč, neboť rozklad a rekurs Heleny H-ové týkal se celého tohoto peníze, jak z její stížnosti patrno, nikoli jen částky určené pro Josefa H-a jak má za to mylně rekursní soud. Bylo proto dovolacímu rekursu stěžovatelky vyhověti a uznati, jak ve výroku usnesení je uvedeno. Poukázati dědice na pořad práva ve výroku usnesení nelze, poněvadž nejde o případ § 125 nesp. říz.

Citace:

č. 9199. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 292-293.