Čís. 1541.

Házení kamenů do místnosti.
Skutková podstata zločinu podle §u 85 písm. b) tr. zák. předpokládá po stránce subjektivní, že úmysl pachatelův směřoval k tomu, by způsobil vlastníku věci, činem dotčené, majetkovou újmu.
Nezáleží na tom, zda bylo nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost lidí přivoděno pachatelovou činností o sobě, či z poškození pochodícího stavu věci, jíž se činnost dotkla.
(Rozh. ze dne 12. března 1924, Kr II 456/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 13. července 1923, pokud jím stěžovatelé byli uznáni vinnými zločinem zlomyslného poškození cizího majetku podle §u 85 písm. b) tr. zák.
Důvody:
S hlediska formálního zmatku čís. 5 §u 281 tr. ř. uplatňuje stížnost, že nejsou uvedeny žádné důvody pro výrok, že stěžovatelé poškodili majetek Viktora S-y zlomyslně, a že je závažný rozpor mezi tím, co v této otázce jednak vyslovuje rozsudkový výrok, jednak uvádějí rozhodovací důvody. Avšak z obsahu stati, jíž stížnost tyto výtky rozvádí, je zřejmo, že stížnost nenapadá onen výrok o zlomyslnosti stěžovatelů jako výsledek skutkově zjišťovací činnosti nalézacího soudu, jako výraz jeho volného přesvědčení o tom, k čemu úmysl stěžovatelů směřoval, nýbrž že jej napadá jako výrok činnosti právně posuzující, jako výsledek právních úvah nalézacího soudu o tom, zda skutková náležitost pachatelovy zlomyslnosti jest splněna tím, co bylo v rozhodovacích důvodech zjištěno o směru a obsahu vůle stěžovatelů. Vždyť stížnost ani netvrdí, že nalézací soud, zkoumaje a rozhoduje, zdali a jaký úmysl stěžovatelů jest výsledky hlavního přelíčení prokázán, postupoval způsobem, který je stižen některou z vad v čís. 5 §u 281 tr. ř. vypočtených, nýbrž srovnává to, co rozhodovací důvody berou o úmyslu obžalovaných za prokázáno, s napadenou větou rozsudkového výroku, a dokazuje, že ona zjištění nenaplňují pojmu zlomyslnosti. Dotčené vývody nedoličují tudíž číselně dovolávaného formálního zmatku čís. 5 §u 281 tr. ř., nýbrž poukazují ku hmotněprávní námitce, že odsuzující výrok není ohledně znaku zlomyslnosti opodstatněn skutkově zjišťovacími výroky rozhodovacích důvodů. Vývody uplatňují takto věcně zmatek dle čís. 9 písm. a), po případě dle čís. 10 §u 281 tr. ř., jichž se stížnost i výslovně dovolává touže námitkou a dalšími námitkami, že zjištěné jednání stěžovatelů nezakládá skutkové podstaty zločinu podle §u 85 písm. b) tr. zák., jelikož nebezpečí pro tělesnou bezpečnost a zdraví odpůrců stěžovatelů nebylo přivoděno poškozením věcí, jež bylo způsobeno kameny, stěžovateli hozenými, nýbrž výhradně samotným házením kamenů, a jelikož není prokázáno, že stěžovatelé toto nebezpečí nejen postřehnouti mohli, nýbrž skutečně postřehli, tudíž alespoň in eventum ve svůj úmysl pojali, pokud se týče, že o skutku stěžovatelů jakožto obyčejné hospodské pranici bylo při správném výkladu zákona uvažovati toliko s hlediska §u 411 nebo §u 431 tr. zák., v nejhorším případě s hlediska §u 152 (správně asi 155 písm. a) tr. zák.), protože škody na majetku Viktora S-y, z činů stěžovatelů nastavší, nebyly stěžovateli rozváženy a zamýšleny. K této námitce budiž ihned na tomto místě podotčeno, že nalézací soud zjišťuje, že úmysl stěžovatelů nesměřoval pouze ku poškození odpůrců na těle, nýbrž i ku poškození majetku Viktora S-y. Ovšem stížnost hledí dotyčný předpoklad nalézacího soudu vyvrátiti dokazujíc, že škody na dveřích a na zdivu hostince S-ova jsou jen vedlejším účinkem jednání stěžovatelů, jichž úmysl nesl se prý směrem docela jiným a již si prý tohoto vedlejšího účinku svých činů ani neuvědomili. Než dotyčné vývody stížnosti nepočínají si způsobem, dle zákona jedině přípustným. Nedoličují, že nalézací soud dospěl k onomu závěru cestou dle čís. 5 §u 281 tr. ř. vadnou, nýbrž vyčerpávají se v různých protiúvahách, takže nejsou než nepřípustným (§ 258 tr. ř.) brojením proti skutkovému zjištění nalézacího soudu a tím proti volnému soudcovskému uvažování, jehož výsledkem a výrazem onen závěr jest. Netřeba tudíž přihlížeti k těmto vývodům, které se z rámce zrušovacího řízení vymykají a neprovádějí žádného, zejména ne dovolávaného zmatku čís. 10 po zákoně, nepodrobujíce právnímu rozboru skutkový děj napadeným rozsudkem zjištěný, nýbrž děj od něho odlišný, jaký si stížnost sama o své újmě sestrojuje.
Než i ostatní námitky stížnosti jsou pochybeny. Lze připustiti, že pro subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu podle §u 85 písm. a), b), c) tr. zák. nestačí pouhý úmysl, předsevzíti činnost, z níž pak objektivně nastane škoda na cizím majetku. To plyne již ze zločinné povahy této skutkové podstaty o sobě. Netřeba proto klásti — jak stížnost činí — důraz na to, že zákon užívá v §§ech 85, 87, 89 tr. zák. slova »zlomyslně« nebo »zlomyslnost« na místě slov »ze zlého úmyslu«, »úmyslně« a podobně. Vždyť i §§y 4, 8 tr. zák. používají slov »ze zlomyslnosti«, po případě »zlomyslnik« zřejmě ve smyslu »ze zlého úmyslu«, po případě »osoba jednající se zlým úmyslem«. Slova »zlomyslné, zlomyslnost« nejsou zákonem zamýšlenou a chtěnou odchylkou od slov »zlý úmysl«, nýbrž jsou protikladem pojmu svévole, s nímž (vedle pojmů lehkomyslnosti a nedbalosti) počítá předpis §u 318 tr. zák. I svévolné činy jsou činy úmyslnými. Než svévolně jedná, kdo poškozuje cizí majetek toliko pro zábavu, s činem spojenou, aniž si uvědomuje, že z toho vzejde újma pro tělesnou bezpečnost nebo cizí majetek. Skutková podstata §u 85 tr. zák. jakožto podstata zločinná předpokládá však dle všeobecné zásady první věty §u 1 tr. zák. zlý úmysl pachatelův. Jelikož pak ustanovení §u 85 k úmyslu nepřímému nepoukazuje, dává se i pro obor tohoto ustanovení zlý úmysl za vinu jen tehdy, když před tím, než se něco předsevzalo neb opomenulo, nebo v době, kdy se to předsebralo neb opomíjelo, bylo zlo, jež jest se zločinem spojeno, přímo rozváženo a zamýšleno. V případě §u 85 tr. zák. musí tudíž pachatel před svým jednáním anebo při svém jednání rozvážiti a zamýšleti, že z jeho jednání nastane škoda na cizím majetku. Pachatel musí sobě při činu býti vědom, že jím způsobí škodu na cizím majetku, a musí přes toto vědomí předsevzíti čin, z něhož škoda taková pak vzejde. Možno proto souhlasiti s názorem stížnosti, že skutková podstata §u 85 předpokládá po stránce subjektivní, že pachatelův úmysl směřoval k tomu, by způsobil vlastníku věci, pachatelovým činem dotčené, majetkovou újmu, by zničil aneb alespoň znehodnotil věc cizí a zmenšil takto majetnost této osoby. Než v tomto správném smyslu jest obsah a směr úmyslu stěžovatelů nalézacím soudem zjištěn. Rozhodovací důvody zjišťují, která část škod na dveřích a na zdivu hostince Viktora S-y byla způsobena tím, že obžalovaní — byvše z nálevny vyhoštěni — házeli kamením na dveře hostince, a uvádějí pak, že nelze sice zjistiti, která jednotlivá poškození ten který obžalovaný způsobil, ježto však všichni čtyři obžalovaní jednali ve společném zlém úmyslu, že jest jim způsobenou škodu přičítati jako spolupachatelům společně. Ze souvislosti jest jasno, že nalézací soud tímto výrokem zjišťuje, že společný zlý úmysl čtyř obžalovaných směřoval ku poškození dveří a zdí hostince, na nějž, po případě do něhož kamením házeli. Tomuto zjištění dostalo se — co do obsahu vůle stěžovatelů — přesnějšího výrazu první částí další věty rozhodovacích důvodů, že obžalovaným nešlo jen o to, by si zlost vylili na majetku hostinského, z jehož šenkovny byli právě vyklizeni, nýbrž i hlavně o to, by jejich odpůrci na těle vzali škodu. Poukazem na skutečnost, že stěžovatelé byli z hostince vyklizeni bezprostředně před tím, než začali hostinec kamenovati, odůvodňuje nalézací soud výrok, jakou pohnutkou byl vyvolán a veden jejich společný úmysl, dříve zjištěný, totiž úmysl poškoditi cizí majetek. Dle zjištěné pohnutky byly škody, stěžovateli úmyslně způsobené, odvetou za to, že hostinský nezamezil vyklizení stěžovatelů z hostince ostatními hosty. Zdůrazněním pohnutky dává nalézací soud nepochybný a jasný výraz svému přesvědčení, že stěžovatelům nešlo — pokud jejich úmysl směřoval ku poškození hostince — o pouhou zábavu, spojenou s takovým poškozováním (s házením kamenů), nýbrž že si byli vědomi, že věci, jejich činy dotčené, poškozením se znehodnotí způsobem, vyžadujícím více méně nákladných oprav, a že nejen přes toto vědomí, nýbrž přímo pro tento účinek, v majetnosti hostinského nastavší, předsevzali činy, jimiž hostinský na svém majetku utrpěl újmu. Ve výroku rozsudku obsažený výrok, že stěžovatelé poškodili majetek S-ův zlomyslně, je tudíž i při stížností hájeném výkladu zákona opodstatněn tím, co nalézací soud v rozhodovacích důvodech o úmyslu a pohnutce stěžovatelů zjišťuje. Že úmysl stěžovatelů směřoval dle tohoto zjištění ke způsobení škody na cizím majetku, totiž na hostinci Viktora S-y, není vyloučeno tím, že směřoval současně také k tělesnému poškozování odpůrců, t. j. hostů, v hostinci přítomných. Možnost současného dvojího směru zlého úmyslu pachatele při jednotné činnosti lze tím méně popříti, jsou-li tu pohnutky pro obojí směr pachatelovy vůle (vždyť se chtěli stěžovatelé pomstíti na odpůrcích, že je z hostince vyklidili, a na majiteli hostince, že tomu nebránil), jsou-li dále právní statky, obojím směrem zlého úmyslu dotčené, na tomtéž místě (odpůrci byli v hostinci) a pokračovali-li konečně pachatelé ve své činnosti i po tom, když fysické překážky, které ze začátku byly na závadu uskutečnění zlého úmyslu v jednom směru, byly při nejmenším částečně zdolány, t. j. neustali-li stěžovatelé v házení kamením ani, když výplně dveří byly proraženy, jak vyplývá ze zjištěné skutečnosti, že uvnitř hostince po příběhu, o který jde, bylo nalezeno 79 kamenů jako pěst velikých. Nalézací soud zjišťuje i druhý protiprávní směr vůle stěžovatelů slovy, že šlo jim hlavně o to, by jejich odpůrci vzali na těle škodu, a odůvodňuje tento závěr případně poukazem na projevy některých stěžovatelů. Zlý úmysl, poškoditi jednáním někoho na těle, předpokládá však přímo vědomí pachatele, že jeho jednání jest spojeno s nebezpečím pro tělesnou bezpečnost osoby, proti níž jednání směřuje. Zmíněným výrokem nalézacího soudu jest tudíž též zjištěno §em 85 písm. b) tr. zák. předpokládané vědomí stěžovatelů, že z jejich jednání může lidem vzejíti nebezpečí pro život, zdraví nebo bezpečnost těla; ba je jím dokonce zjištěno, že stěžovatelé házeli kameny přes toto vědomí, že pojali tedy nebezpečí to ve svůj úmysl a jednali přímo v úmyslu, by toto nebezpečí vyvrcholilo ve skutečný škodný účinek, to jest tělesné poškození toho neb onoho z ohrožených odpůrců stěžovatelů. Pokud stížnost tohoto zjištění nedbá, dokazujíc, že stěžovatelé nepostřehli před házením kamenů a při pokračování v něm nebezpečnosti svého jednání ve směru §u 85 písm. b) tr. zák., neprovádí hmotněprávnich zmatků po zákoně.
Pokud stížnost, odvolávajíc se na rozhodnutí sb. Vážný č. 20 a 47 dovozuje, že ke skutkové povaze §u 85 písm. b) tr. zák. se vyžaduje, by nebezpečí, které povstalo z pachatelova činu, bylo aspoň in eventum zamýšleno, a že nestačí pouze vědomí o způsobilosti ohroziti tělesnou bezpečnost lidí, netřeba se jejími vývody zabývati, poněvadž soud nalézací slovy: »Že obžalovaným nešlo jen o to, aby si vylili zlost na majetku hostinského, z jehož šenkovny byli právě vyklizeni, nýbrž i hlavně o to, by jejich odpůrci na těle vzali škodu, vyplývá z výhrůžek, před hostincem pronesených,« přímo zjišťuje úmysl pachatelů, přivoditi nebezpečí, míněné v §u 85 písm. b) tr. zák. Stížnost není posléze v právu, namítajíc, že tu není skutkové podstaty §u 85 písm. b) tr. zák., jelikož nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost lidí nebylo přivoděno poškozením věcí, jež stěžovatelé házením kamení způsobili, nýbrž jen házením kamenů o sobě, nebo-li, jak rozsudek zjišťuje, bezprostředně mrštěným kamením, pokud se ještě po nálevně pohybovalo. Zákon poukazuje v ustanovení písm. b) §u 85 tr. zák. slovy »z toho« na předchozí slova »jiné zlomyslné poškození cizího majetku«, t. j. na veškerý souhrn změn, jež činností pachatelovou ve vnějším světě nastávají. K těmto změnám nenáleží však pouze konečný účinek, jenž byl příčinou působivosti pachatelova jednání vyvolán na věci, proti níž jednání směřovalo, nýbrž též jednání samotné, než oné věci dosáhlo. Zákon předpokládá pouze, že pachatelovou činností, o níž jest uvažovati s hlediska §u 85 tr. zák. jakožto o zlomyslném poškození cizího majetku, může býti nebezpečí rázu tam naznačeného přivoděno, aniž však rozeznává, zda bezprostřední příčinou nebezpečí bylo jednání pachatelovo samo o sobě či poškozením přivoděný stav věci, jíž se jednání dotklo. Nezáleží tudíž na tom, zda pominulo nebezpečí, jež hrozilo osobám, v nálevně přítomným, z toho, že lítaly nálevnou kameny, stěžovateli házené, jakmile kameny narazily na dveře nebo na zeď. Pro opačný názor stížnosti, že nebezpečí musí býti způsobeno změnami, na cizím majetku pachatelem zlomyslně způsobenými, neposkytuje zákon žádné opory. Důsledkem toho bylo zmateční stížnost obžalovaných jako neodůvodněnou zavrhnouti.

Citace:

č. 1541. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 216-220.